V padesátých letech dvacátého století publikovala Hannah Arendtová řadu esejů, ve kterých zkoumala „mizení autority“ v mimopolitických oblastech, zvláště ve vzdělávání a výchově. Arendtová přitom konstatuje riziko, že se zmizení autority dojde ke ztrátě světa. Krouží soustavně kolem otázky, zda  - a pokud ano nakolik – je výskyt autority mimo oblast politického závislý na zkušenosti politické autority? V příspěvku se věnuji situaci mimopolitické veřejné autority po půlstoletí, ve kterém se naplnily všechna autorčina negativní očekávání.

K charakteristickým rysom moderného sveta patrí podľa H. Arendtovej kríza a následný zánik autority odvodenej od Platónovej politickej filozofie a rímskej tradície fundácie (založenia). Pokojné časy, keď hierarchická štruktúra západných spoločností vytvárala autoritatívny vzťah majú byť nenávratne preč. Ak však chceme hovoriť o existencii alebo naopak neexistencii autority, o jej rozvoji alebo kríze, nemôžeme zostávať len vo filozofickej rovine, len v raz danej i keď veľmi špecifickej tradícii konkrétneho myslenia, ktoré nachádza uplatnenie v politickej oblasti. O to viac, že nemáme na mysli autoritu vôbec, čistú autoritu alebo autoritu o sebe. Autoritu musíme primárne odvodzovať nie z ideovo-politickej tradície ale z reálnych spoločenských podmienok, musíme ju vnímať na pozadí diferencujúcej reality sveta vyznačujúcej sa spoločenskými protikladmi a bojmi, v ktorej snaha zakonzervovať svet tradičnou autoritou a náboženstvom musí nakoniec skončiť neúspechom. Ak by aj zanikla autorita v idealistickom ponímaní Arendtovej, autorita v hospodárskej a z nej odvodenej politickej sfére života spoločnosti nezanikla a zaniknúť ani nemohla. Bez autority, ktorej oblasti aplikácie sa menia v rôznych fázach spoločenského vývinu, je nemysliteľné tak riadenie výroby ako aj fungovanie štátneho a politického mechanizmu.

Tématem příspěvku bude pokus o nastínění odpovědi na otázku, proč některé společnosti a političtí myslitelé považovali za nemožné jednat bez posvěcení toho-kterého politického aktu určitou autoritou, a jiné takovou potřebu necítily, ba naopak. Jaké představy společnosti vytvářejí dopyt po autoritě, a jaké naopak po jejím odstránění? V příspěvku se autor bude snažit ukázat, že s dopytem po autoritě se pojí strach, nejistota, svět plurality mocí  kterému hrozí návrat do chaosu, a skepticizmus, co se týče jeho budoucnosti, která je otevřená. A naopak, s modelem společnosti konce dějin, organické společnosti neustálého opakování, ale také společnosti radostné tvořivosti/destrukce, se koncept autority příčí. V kontextu eseje Hannah Arendtové se autor pokusí koncept autority, a přestavy světa, které se s ním pojí, obhájit, a postavit ji jako alternativu k nietzcheovské a schumpetrovskou představě radostné tvořivé destrukce, ale taky k představě společenské stability, či už v její organicko-konzervativní, nebo fukuyamovské verzi.