Velký žurnalista a publicista 1.republiky Alfred Fuchs publikoval v roce 1930 v studiích redigovaných Vilémem Mathesiem a J.B. Kozákem knihu „Autorita“. Je to pravděpodobně nejsoustavnější zamyšlení nad tímto pojmem z meziválečného Československa. Fuchs považoval autoritu za jeden z nejaktuálnějších problémů demokracie. Odlišil autoritu od pojmů podobných, jako je např. prestiž, nimbus, nadřízenost. Autorita je podle něho moc založená na vážnosti. Velkou část svých úvah věnuje Fuchs typologii autority.  V této části se blíží sociologickému pojetí autority. Jeho duchovní orientace ho však v závěru vede k filozofickému pojetí. Vyznává se v něm k pojmu autority tvůrčího ducha a k pesimistickému závěru o poklesu významu takto duchovně chápané autority v moderních společnostech.

Ve svém příspěvku se zamýšlím nad knihou Alana Badioua Svatý Pavel. Zakladatel univerzalismu. Badiou podle mého názoru inspirativně reinterpretuje křesťanskou zvěst a přesvědčivě – zvlášť v dnešním kontextu – vystupuje proti každému partikularismu. Jeho koncepce má ale i svoji slabou, resp. nebezpečnou stránku – vzpoura proti pozemskému panstvu je současně bezpodmínečnou poslušností vůči Události, bezvýhradnou identifikací s Kristovou misí. Tento rys je společný všem abrahámovským náboženstvím – Bůh, který nás nekonečně miluje, je také nekonečně žárlivý! S použitím známé klasifikace Maxe Webera chci proti Badiouově tezi, jež nade vše nadřazuje charismatickou autoritu, postavit vyvažující autoritu tradice a zákona. Dnešní emancipační politika nemůže vyžadovat identifikaci subjektu s jednou Pravdou-Událostí, nýbrž musí hledat spolupráci napříč různými tradicemi, které zavazují své nositele k naplňování určité etiky, a to za pomoci obhajoby demokratického státu a jeho institucí; bez autority zákona, vyplývající z tvorby společné demokratické vůle, se nelze ubránit hrozbám nového autoritářství.

Příspěvek se zabývá konceptem autoritářství u L. N. Tolstého. Tolstoj ukazuje názorně na řadě příkladů, jak se příslibové odcizení proměňuje v tendenčnost převahy společenskosti, jejíž autoritativní systém produkuje ideologizované iluze. Tyto iluze zakrývají samoúčelnost mechanismu, který se utápí v konkraproduktivitě. Také v tomto ohledu jsou Tolstého analýzy čímsi nadčasovým, shledáme-li, že postupující závislost civilizovaného člověka na parametrech společenskosti vzdaluje možnost zásadnější proměny.

Evropsky proslulá maďarská filosofka Á. Hellerová je v naší zemi téměř neznámá.I tento fakt byl podnětem mého výběru.Můj příspěvek se zaměří na téma morálních konfliktů, jež tvoří jedno z klíčových témat její koncepce; Hellerová probírá v tomto kontextu (omezenou) - roli soudnosti (fronésis) i -(rovněž omezenou) úlohu konsekvencialistického principu; rolišuje různé typy morálních konfliktů, přičemž se zaměřuje zejména na konflikty silného typu, kde musí nastoupit volní rozhodnutí. Morální konflikty jsou analyzovány jak v základní rovině intersubjektivních vztahů, tak v širším sociálním kontextu.Tuto problematiku zařadím do širších souvislostí autorčiny etické koncepce, jako je vztah teorie spravedlnosti k eticko-morální sféře, hodnocení morálního významu demokracie, pojetí odpovědnosti i pokus o stanovení některých pozitivních kritérií morálně relevantního jednání.V neposlední řadě si všimnu jejího hodnocení role autority v pojetí mravního života v tradičních společenstvích a v pluralitní realitě současnosti a také problému rozumu jako autority. Nastíním rovněž vztah Á. Hellerové k některým základním evropským proudům dějin etického myšlení (Aristotelés, Kant) i jeho současnosti (zvl. Habermasova diskurzivní etika).