Příspěvek se snaží poukázat na paradoxy spojené s autoritou, a to jak ve vztahu k cílenému výchovnému působení osoby, která je považována za autoritu, tak ve vztahu k hodnocení základních druhů autority. V návaznosti na dilemata a antinomie výchovy, které zformuloval  Eugen Fink, se text zabývá dilematy a antinomiemi spojenými s fenoménem autority. Ve světle paradoxů, dilemat a antinomií autority se ukazuje, jak složitým, tajuplným, nejednoznačným a rozporuplným fenoménem autorita ve skutečnosti je.

Autorita jako princip se vyskytuje skoro všude kolem, snad v každé společnosti, a ve společnosti má také už od prehistorických věků své zcela přirozené a nezastupitelné místo. Již z etologie se dozvídáme, že každé malé dítě, každý nový jedinec, se učí, jak společensky přistupovat k autoritě. Při pokusu konfrontovat teorii jednání M. Webera s trendy globalizace jsme rázem uvrženi do temných proudů na pomezí sociální psychologie a sociologie, kde se autorita začne zobrazovat z různých úhlů, i když ne vždy vítaných. Není snad autoritářství i to, co sice přirozeně chápeme, třebaže v průběhu krize, jako projev určité dominance (vyspělosti, nadání) a co obyčejně vychází ze společensky užitečného principu autority, ale posléze dostává tu hořkou příchuť arogance moci a nadřazenosti? Takové uplatňování autority nakonec může přerůstat až do své typické polohy, ve které často způsobuje jistou formu útisku, zejména kvůli vnucené povaze směřování. A nesouvisí také s odvěkým soubojem mytologického dobra se zlem to, jak H. Arendtová nahlíží na dilematický rozpor mezi privátními a všeobecnými zájmy, když rozebírá krizi tradiční autority.