Studie autority běžně přistupují ke svému námětu objektivisticky, tedy jako k něčemu, co prostě existuje a co je možné popsat, zařadit do příčinných souvislostí a vysvětlit. Jenže přísně vzato, autorita neexistuje. Nic/nikdo není samo o sobě „autoritou“. Autorita je vztahová skutečnost, která vzniká, když jednající uznává vůli druhého jako nadřazenou své vlastní, potažmo když jednající důvěřuje své vůli natolik, aby ji nadřadil vůli druhého. Autorita je jev či fenomén v přísném smyslu a tak vyžaduje fenomenologické zkoumání. Je však takové zkoumání možné bez propadu do subjektivismu? Účelem tohoto referátu bude zkoumat možnosti a-subjektivní fenomenologie při studiu vztahových jevů, jmenovitě fenoménu autority. Autor si klade otázku, zda je možné uchopit jednajícího nikoliv jako dané Dasein (přítomnost, u Patočky „pobyt“), avšak také ne jako čisté (transcendentální) ego, nýbrž jako episodu cílevědomého jednání, jehož účelné zaměření je slučitelné s reflexí, avšak nezávislé na ní.

Moderné individualistické ideológie na čele s neoliberalizmom považujú za zdroj väčšiny problémov štát, spoločnosť a komunitárne hodnoty. Aj totalitné a autoritárne režimy sú podľa klasikov liberalizmu výsledkom kolektivistických ideológií, ktoré si údajne nevážia človeka ako indivíduum. Vo svojom príspevku sa budem snažiť ukázať, že presný opak je pravdou. Po prvé, pokusím sa dokázať, že totalitné a autoritatívne prejavy sú vo svojej podstate vedľajším produktom individualistických, nie kolektivistických projektov. Atomizovaná masová spoločnosť, v ktorej prevládajú hodnoty individualizmu, inštrumentalizmu a konzumerizmu, vytvára predpoklady pre totalitné myslenie väčšmi než ktorákoľvek totalitná ideológia. Politický systém straníckej demokracie takisto prispieva k negatívnym prejavom autoritativizmu, ako aj k vznikom rasistických presudkov a totalitných ideológií, napr. fašizmu. V tejto súvislosti budem rozvíjať myšlienky vybraných predstaviteľov tzv. frankfurtskej školy (Herbert Marcuse), ale aj analýzy niektorých teoretikov totalitarizmu (Hannah Arendtová) či teoretikov sionizmu (Max Nordau, Nachman Syrkin). Po druhé, pokúsim sa ukázať, že kolektivistické ideológie zďaleka nemožno obviniť z toho, že by si nevážili jednotlivca, slobodu či individuálne ľudské práva. Na filozofickej problematike sociálnej spravodlivosti sa v rámci rawlsiánskeho a neomarxistického diskurzu pokúsim ukázať, že aj z individualistických východísk možno dospieť k veľmi egalitárskym teóriam a princípom spravodlivosti a dajú sa na nich postaviť aj koncepcie, ktoré by klasici liberalizmu označili za kolektivistické (napr. demokratický socializmus). V druhej časti svojej argumentácie budem vychádzať zo svojej monografie Späť k Marxovi?, ktorú zároveň v stručnosti predstavím.

Referát je příspěvkem k objasnění vztahu  hlubinné ekologie a fundamentalismu. Hlubinná ekologie bývá označována jako nová forma fundamentalismu. Mezi podstatné rysy hlubinné ekologie ale patří radikální tázání, otevřenost k rozmanitosti přírodní a kulturní, omezování násilí v praxi, v komunikaci i ve smýšlení. Hlubinná ekologie není tedy fundamentalismem. Obsahuje naopak myšlenky, které jsou s fundamentalismem neslučitelné.

Vztah autority je zpravidla umožněn existencí pospolitosti. Silné vzájemné vazby a sdílené hodnoty jsou podmínkou, aby mohla autorita jakožto nevynucovaná vláda nad lidmi existovat. Příspěvek se bude zabývat některými moderními proměnami pospolitosti a jejich pokusy ustavit autoritu a zachovat přitom alespoň zdání její nevynucenosti. Bude vycházet z prací Benedicta Andersona, Charlese Taylora a dalších.