Česky
Již ve 30. letech 20. století byla u nás i v zahraničí organizační struktura vědecké práce, převzatá de facto ještě z 19. století, podrobována rostoucí kritice a po zkušenostech získaných za 2. světové války se už nepochybovalo, že je málo efektivní. Téměř ve všech evropských zemích, v USA i jinde ve světě se proto v deseti či patnácti letech po roce 1945 zásadně přebudovávala vědecká infrastruktura a prosazovaly se nové organizační formy, často nevázané na univerzitní prostředí. Rovněž tak v poválečném Československu se tento trend prosadil.
Všechna fota: © Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Zakládací listina České akademie věd a umění a Nobelovský diplom a medaile Jaroslava Heyrovského (na dobovém snímku)
Svůj výraz dostal nejprve v Ústředí vědeckého výzkumu, které vzniklo v roce 1949 a v jehož rámci začalo v červenci 1950 pracovat sedm přírodovědných, tzv. ústředních ústavů.
V roce 1952 byla poté založena Československá akademie věd, v níž se soustředil téměř veškerý tehdejší mimouniverzitní základní výzkum. Při jejím zakládání se uvnitř komunistického mocenského jádra střetly dvě tendence: jednak snaha o naprostou diskontinuitu a podřízení Akademie ideologickým potřebám (zastánci tohoto směru byli tehdejší ministr informací Václav Kopecký a předseda vládní komise pro vybudování ČSAV literární teoretik Ladislav Štoll), jednak snaha o výběrovou kontinuitu, kterou reprezentoval ministr školství Zdeněk Nejedlý. V tomto sporu zvítězil Z. Nejedlý a po svém jmenování prezidentem nově vzniklé instituce přizval na čelná místa osobnosti, které se sice nevyhýbaly projevům loajality vůči komunistickému režimu, ale jejichž vědecká autorita byla většinou nesporná – připomeňme z nich alespoň fyziologa Viléma Laufbergera, archeologa Jaroslava Böhma, matematika Vojtěcha Jarníka nebo fyzikálního chemika Rudolfa Brdičku.
Hlavním sekretářem se stal špičkový chemik František Šorm, který byl po Nejedlého smrti v roce 1962 jmenován předsedou ČSAV. V přírodních vědách tak stavěla Akademie věd svůj rozjezd na odbornosti (v humanitních oborech a společenských vědách byla ovšem situace mnohem komplikovanější), a tím byl do jisté míry předurčen její charakter: nestala se – jak byl zřejmě záměr Kopeckého a Štolla – institucí povýtce ideologickou a politickou, a nepokoušela se tudíž vyplnit prostor, který tou dobou začaly ovládat jiné „vědecké“ instituce (ústavy marxismu-leninismu, Ústav dějin KSČ nebo Vysoká škola stranická, resp. politická při ÚV KSČ aj.). Naopak přes svou někdy i značnou politizaci vždy směřovala – a to i později v normalizačním období – intencionálně k základnímu výzkumu. Nikoli náhodou byl jediný československý nositel Nobelovy ceny za vědu, akademik Jaroslav Heyrovský, v roce svého ocenění ředitelem jednoho z akademických ústavů.
Antonín Kostlán, autor článku, při přednášce
Jistou výhodou Akademie věd byl i její relativně pozdní vznik. V roce 1952 se už totiž komunistický režim zabydlel v řízení státu a začínal si připouštět i potřebnost fungování některých autonomních mechanismů. Zákon o ČSAV (č. 52/1952 Sb.) tak i ve své pozdější modifikaci až do roku 1970 zaručoval této vědecké instituci alespoň formálně značnou vnitřní autonomii a široké rozhodovací pravomoci, takže instituce byla uchráněna podobného destruktivního zásahu, jaký pro vysoké školy představoval vysokoškolský zákon z května 1950 (č. 58/1950 Sb.). Stalinizace československého vysokého školství provedená tímto zákonem představuje zatím (nevíme samozřejmě, zda jej v tom nepředčí např. již v těchto dnech připravovaný zákon o vysokých školách) nejvýraznější diskontinuitní prvek v dějinách české vzdělanosti a s některými jeho důsledky se česká společnost potýká dodnes. Nebylo divu, že ČSAV mohla nabídnout azyl – byť často na skrytých pozicích – i některým profesorům vyhozeným z univerzit (za všechny si připomeňme alespoň literárního vědce Václava Černého a filozofa Jana Patočku); když v důsledku nových čistek v roce 1958 musel opustit vysokou školu špičkový chemik Otto Wichterle, zajistila mu ČSAV dokonce i založení vlastního ústavu.
Přes nemalý intelektuální potenciál, který se v ČSAV soustředil, i přes výraznou finanční podporu, jíž se této instituci dostávalo od státu přinejmenším až do sklonku šedesátých let, však vědecké výsledky Akademie výrazně zaostávaly za výkonem srovnatelných institucí pracujících ve svobodném světě. Obecně vzato lze takové zaostávání chápat jako důsledek uplatňování odlišných vědních strategií ve svobodné společnosti a v zemích sovětského bloku. Mohutný poválečný vědecký vzestup v USA i v zemích západní Evropy totiž souvisel se strategií, které se s jistými modifikacemi západní společnost drží podnes a která byla v USA vytyčena záhy po válce jako odpověď na otázku, jak co nejefektivněji zapojit základní výzkum do potřeb průmyslu a rozvoje technologií. V roce 1945 ji formuloval poradce amerického prezidenta Roosewelta pro vědu Vannevar Bush takto: vědecký výzkum je nejvíce tvořivý a produktivní, jestliže se ponechá, aby sledoval svou vlastní dynamiku.
Důležité vývojové momenty v historii Akademie věd přiblížil hostům slavnostního setkání čestný předseda Rudolf Zahradník
Tento tzv. Science-Push-Model byl v přímém protikladu k poměrně striktnímu Demand-Pull-Modelu, který byl příznačný pro země sovětského bloku. Administrativně-direktivní řízení vědeckých institucí, nevědecká představa takzvaného vědeckého plánování vědy a voluntaristické zásahy státní moci, jež byla v tomto případě totožná s komunistickou oligarchií a byrokracií na různých stupních její hierarchie – to vše podvazovalo vlastní život Akademie věd a zatlačovalo ji do role méně výkonné vědecké instituce s naprosto zaostávající badatelskou infrastrukturou a zastaralým přístrojovým vybavením. K tomu přistupovala ideologická kontrola omezující svobodné myšlení a publikování, proudění nových myšlenek a ve svém důsledku i svobodný pohyb za hranice země. I když výše popsaný systém zůstával v platnosti až do pádu komunistického režimu, podléhal přece jen výrazným výkyvům, které souvisely s celkovým vývojem společnosti. Za zlatou dobu ČSAV lze považovat 60. léta, tedy období celkové liberalizace poměrů, v němž byly do značné míry opět navázány pracovní i osobní kontakty se svobodným světem. Pro vývoj po roce 1965 je příznačná řada mezinárodních úspěchů československých přírodovědců; společenskovědní ústavy ČSAV byly tehdy úzce propojeny s reformním křídlem vládnoucí strany a nabízely mu své odborné služby v oblasti ekonomie, práva, filozofie, sociologie, průzkumu veřejného mínění i historie.
Tomu všemu učinil přítrž v srpnu 1968 vpád okupačních armád. ČSAV se záhy stala jednou z nejproskribovanějších institucí; k tomu přispělo nejen vydání tzv. Černé knihy obsahující dokumentaci okupace (připravil ji Historický ústav ČSAV), ale nepochybně i účast významných vědců na formulaci a vyhlášení politického manifestu 2000 slov. Nastala doba represí, v jejichž rámci muselo z této instituce odejít asi dva tisíce pracovníků; stovky dalších zůstaly v emigraci. Fyziolog Otakar Poupa byl společně s Ottou Wichterlem a dalšími vědci jedním z tvůrců 2000 slov; před mstivostí režimu dal přednost odchodu do Skandinávie. Fyzikální chemik Jaroslav Koutecký měl osobní zkušenosti s komunistickým režimem již z 50. let, kdy byl za pokus o překročení hranice potrestán dvěma lety nucených prací; i to jej záhy po srpnu 1968 přimělo, aby za své další působiště zvolil západoberlínskou Freie Universität. Vedle již renomovaných vědců odcházeli tehdy i desítky nadaných mladých talentů. Chemik Josef Michl se v roce 1968 spolupodílel na vzniku a činnosti Klubu angažovaných nestraníků; až v emigraci v USA dospěl ve světoznámého odborníka.
Zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění z března 1970 (č. 26/1970 Sb.) byla fakticky anulována autonomie Akademie. Namísto pravidelně zvyšujícího se rozpočtu instituce přišel politicky motivovaný pokles, stavy zaměstnanců byly nejméně na patnáct let zmrazeny… Až listopad 1989 přinesl možnost demokratické přestavby ČSAV a její proměny v moderní vědeckou instituci; vynesl zároveň do jejího čela profesora Ottu Wichterleho, jehož vědecká proslulost šla ruku v ruce s vysokým morálním kreditem.
ANTONÍN KOSTLÁN,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.