Zuzana Parusniková

Moje badatelská činnost v rámci oddělení analytické filosofie se v průběhu let strukturovala do zhruba tří hlavních okruhů.

Jedním z nich je filosofie medicíny, kde jsem se zaměřila jednak na problémy tzv. alternativní a komplementární medicíny a jejích metodologických úskalí i napjatých vztahů s klasickým lékařským establishmentem. V těchto souvislostech jsem čerpala například z textů Olivera Sackse a jeho novátorských pohledů na úzký vztah mezi nemocí a psychologicko-osobnostním formováním člověka a dále jsem zkoumala problém tzv. biomoci u M. Foucaulta se zvláštním důrazem na rozvoj kultu zdraví v západní společnosti a jeho souvislostech s režimy moci.

Jako ukázka z této oblasti mé práce může sloužit následující shrnutí.

V dnešní západní společnosti se rozšířil kult zdraví, ve kterém se zdraví stává civilizačním imperativem. Nezdravý životní styl naopak obsahuje stigma abnormality a imorality. Tento článek přibližuje některé zajímavé diskuse v sociologii medicíny, která kult zdraví interpretuje z foucaultovské perspektivy. Nejprve se zkoumá integrace zdraví do oblasti bio-moci ve společnosti blahobytu (welfare society). Hlavním problémem je však pojetí zdraví v rizikové společnosti, kde se stát stále více zříká péče o jedince a tím také jejich kontroly. Znamená omezení dohledu státu to, že jedinec má větší osobní autonomii? Je tomu spíše naopak. Nároky na disciplínu se zvyšují, neboť na jedince je uvaleno obrovské břemeno odpovědnosti za vlastní život, ve kterém je zdraví dominantní hodnotou. Režimy disciplíny však na sebe berou v diskursu zdraví jinou podobu. Uplatňují se v požadavku neustálého sebe-vzdělávání, sebe-zpytování a neustálé sebe-kontroly. Rétorika zplnomocnění jedince tak vlastně maskuje disciplinární povahu kultu zdraví.

Druhou oblastí výzkumu, která v posledeních letech tvořila hlavní náplň mé práce,byla filosofie vědy Karla R. Poppera a debaty, které s ní souvisejí a které po desetiletí hrály zásadní roli v anglosaské filosofii a metodologii vědy i v úvahách o povaze lidského rozumu. Ta tento výzkum jsem získala tříletý grant od GAČR a moje práce pak kulminovala v publikaci monografie: Rozum - kritika - otevřenost. Živý odkaz filosofie K.R. Poppera. Praha, Filosofia 2007.

Jako hlavní a originální klíč k interpretaci Popperovy filosofie jsem zvolila jeho koncept nefundační racionality. Tento koncept jsem spojila se širším problémem evropské logocentrické tradice, která je v současné době pod palbou kritiky ze strany postmodernismu, zdůrazňující především nemožnost racionálně ustavit fundament, z něhož by mohla být legitimována autorita rozumu v jeho rozmanitých (v našem případě epistemologických) projevech. U Poppera však toto zjištění nevede k odmítnutí universální autority rozumu, ale k odmítnutí samotné povinnosti rozumu legitimovat sebe či cokoli jiného; v jeho pojetí jsou legitimace (resp. justifikace) a racionalita vzájemně neslučitelné. Popper předkládá provokativní alternativu k postmoderní devalvaci rozumu a přispívá tak do současných filosofických diskusí o racionalitě.

Završením celého grantového projektu byla mezinárodní konference Rethinking Popper, která se konala Praze ve dnech 10 - 14. září 2007 a byla věnována filosofickému dílu Karla Poppera. Jejím cílem bylo kriticky zhodnotit, jak mohou Popperovy myšlenky být inspirací v současných filosofických debatách a jak přispívají k reflexi problémů dnešní doby. Konference měla mimořádný ohlas a do Prahy přijelo téměř 100 účastníků ze 31 zemí. Jednání probíhala většinou ve dvou paralelních sekcích a během pěti dnů vystoupilo 71 řečníků, z toho 11 zvaných přednášek. Výsledkem tohoto setkání byla prestižní publikace: Rethinking Popper. Editors Zuzana Parusniková and Robert S. Cohen. Boston Studies in the Philosophy of Science. Springer Verlag 2009.

Posledním polem, na kterém jsem rozvíjela Popperovu filosofii, byla darwinistsická interpretace jeho epistemologie. Zaměřila jsem se především na Popperovu evoluční epistemologii a její paralely s darwinistickým pojetím evoluce života Na toto téma jsem publikovala v rámci kolektivního grantového projektu "Evoluční principy a filosofie vědy, GAČR, GA401/08/0904.

Poslední oblastí mého výzkumu je filosofie Davida Huma. Hume patří k naprosto klíčovým postavám evropské filosofie a nejvýraznějším představitelům novověkého myšlení. Přesto není v české filosofické literatuře dostatečně zkoumán, a proto bych chtěla přispět svým novým výzkumným projektem k nápravě této situace a předložit inspirativní pohled na Humovu teorii poznání.

V podstatě mého uchopení této problematiky je teze o radikálním protikladu skeptického rozumu a zdravého rozumu v Humově epistemologii. Skeptický rozum, zpochybňující legitimitu našich myšlenkových postupů, a zdravý rozum, ztělesněný v síle lidské přirozenosti, představují dva protikladné, nesmiřitelné, paralelně existující mohutnosti lidské povahy, které nejsou sjednoceny ani v Humově koncepci umírněného skepticismu. Zdůrazňuji, že zdravý rozum u Huma umožňuje nejen přežití a úspěšnou praktickou orientaci ve světě, ale je i jedinou konstruktivní silou v poznání. Povahu Humovy epistemologické skepse sleduji v kontextu revitalizace pyrrhónského skepticismu v evropském myšlení 17. století a vycházím především z badatelského přínosu Richarda Popkina. Hume se v této perspektivě objevuje jako provokativní myslitel, vybočující z novověké osvícenské linie myšlení. Jeho odlišnost se projevuje ve ztrátě normativní a osvobozující role rozumu, a s tím i ve ztrátě privilegovaného postavení filosofie, v přijetí rozpolcenosti jako údělu lidské existence, nebo v důrazu na praktický rozměr v konstituci Jáství. Humovy názory také evokují určitou podobnost s postmodernismem, zvláště v odmítnutí osvobozující mise rozumu a v nedůvěře k meta-narativním příběhům.

Cílem tohoto výzkumného projektu je monografie o Humovi, ve které budou podrobně rozpracována témata skepse a lidské přirozenosti zahrnující široké pole historických a současných filosofických debat a nabízející originální pohled na Humův význam na poli epistemologie, společenských věd i pojetí rozumu.