Česky
(1839–1923)
„S dvorním radou Gustavem Laubem, který předevčírem zemřel ve svých 85 letech, odešel vědec světového věhlasu, který se zasloužil o němectví ve zdejší zemi a především v Praze…“ (Bohemia 14.4.1923)
Laube se narodil 9. ledna 1839 v Teplicích v rodině pekaře a místního radního, v Mostě navštěvoval gymnasium a universitní studia absolvoval v Mnichově a v Praze. Doktorský titul získal r. 1865 v německých Tübingen. Odtud odešel do Vídně, kde se již o rok později (1866) habilitoval v oboru paleontologie.
Ve svých třiceti letech se vydal na objevnou cestu s druhou německou expedicí na severní pól (1869–1870). Velitelem této výpravy byl polárník K. Koldewey, který do ní přizval i dva rakouské účastníky – geologa Laubeho a horolezce a kartografa J. Payera. Absolvovali cestu do východního Grónska na lodi „Hansa“, která ztroskotala a Laube patřil k těm šťastným, kteří se zachránili na ledové kře. Loď uvízla již v říjnu v ledových krách a zanedlouho jimi byla rozdrcena. Posádka byla nucena přezimovat na stále se zmenšující kře a teprve na jaře se čtrnáct trosečníků mohlo vypravit k jihu Grónska, kde byli zachráněni v německé osadě Friedrichsthal. Laube své poznatky publikoval v cestopise Die Reise der Hansa ins nördliche Eismeer (1871).
Reprofoto: Jakub Uhlík, Archiv AB
Expedice na severní pól se s Gustavem C. Laubem zúčastnil také polární badatel Julius Payer, který se později prosadil i jako malíř. Proslavil ho mj. cyklus čtyř rozměrných pláten, na kterých zachytil tragický osud ztracené polární výpravy Johna Franklina v roce 1845. Obraz zachycující poslední okamžik expedice Záliv smrti přenechala Národní galerie v roce 1964 Geofyzikálnímu ústavu AV ČR. Více v AB 2/2006.
Po návratu z dramatické cesty získal Laube profesuru mineralogie a geologie na Německé technické vysoké škole v Praze (1871). O pět let později byl jmenován profesorem a vedoucím geologického ústavu pražské university. Je pozoruhodné, že četné a lákavé zahraniční vysokoškolské nabídky, které následovaly, odmítal. Filosofická fakulta, kam v této době příslušely i přírodní vědy, si slovutného vědce vážila a volila jej pravidelně děkanem. Konečně v akademickém roce 1893/94 byl jmenován rektorem německé Karloferdinandei, kde setrval po dělení university.
Laubeho pražská vědecká kariéra se výrazně orientovala na výzkum pohraničních hor českých zemí. Jeho nejvýznamnějším dílem je dvoudílná práce Geologie des böhmischen Erzgebirges I. Geologie des westlichen Erzgebirges oder des Gebirges zwischen Maria-Kulm-Schönbach und Joachimsthal-Gottesgab, Praha 1876 a Geologie des böhmischen Erzgebirges II. Geologie des östlichen Erzgebirges oder des Gebirges zwischen Joachimsthal-Gottesgab und der Elbe, Praha 1887. Vyšla záhy i v českém překladu. Cenný je i jeho přehled geologie Čech Die geologische Aufbau von Böhmen (1891, později více než deset vydání). Laube se aktivně (mj. spolu s J. Krejčím a A. Fričem) účastnil geologického mapování Čech (Krušné Hory, České Středohoří, Krkonoše).
Ani v Čechách nezůstával jen mezi stěnami své pracovny či posluchárny, propagoval praktika v terénu a zabýval se i ochranou přírody, když v článku Erholung der Nationaldenkmäler (Deutsche Arbeit, München 1902) navrhl zákonnou ochranu nejvýznamnějších geologických lokalit, mezi jinými např. Vrkoč, Bořeň, Panskou skálu nebo Pravčickou bránu.
Dalším výrazným počinem s praktickými důsledky byla Laubeho aktivita při záchraně teplických pramenů po průvalu na dole Döllinger (1879). Věnoval se po léta i popularizaci, a to především na stránkách časopisu Bohemia, kde jeho články nalézaly živou odezvu. V roce 1879 se dočkal čestného občanství rodného města Teplice.
Jeho zásluhy na poli základního výzkumu i propojení s praxí jsou zcela nesporné, zbývá zmínit i jeho neúnavnou činnost v oblasti vědecké organizace. Byl to právě G. Laube, kdo s několika dalšími stál u zrodu Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Bömen. Vznikla tak vedle jazykově utrakvistické (v té době již dosti počeštěné) KČSN (jejím mimořádným členem byl Laube od r. 1874) a jazykově i národnostně české ČAVU třetí učená společnost. Tento překvapivý stav byl výrazem národnostních sporů v habsburské monarchii a současně i vyspělosti vědy v českých zemích. Laube stanul i v jejím čele, a sice v r. 1896. Vedle toho měl slabost i pro historii a aktivně pracoval ve významném sdružení německých historiků Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen, kde zastával funkci jednatele. Prakticky se věnoval archeologii nebo dějinám Jáchymova, tj. problematice, která měla vždy blízko i ke geologii. Při ohromném záběru Laubeho výzkumů, plodné výuky i šíři zájmů je nutné připomenout i jeho domácí zázemí. Byl šťastně ženat s paní Lucií roz. Hofmannovou a stal se otcem dvou synů (Gustav a Otto) a jedné dcery (Lucie).
Laube se již za svého života dočkal řady poct, mezi jiným povýšení do šlechtického stavu. Nejvýznamnější je však skutečnost, že jeho jméno najdeme i na mapě světa, když po něm kolegové z lodi Germania, která se rovněž zúčastnila polární expedice, pojmenovali Laubeho ledovec (na pobřeží východního Grónska na 67° s. š.). Lze jen doufat, že současné klimatické změny neovlivní jeho existenci a jméno slavného teplického rodáka bude i nadále ozdobou části vzdáleného Grónska.
ALENA MÍŠKOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.