Tentokrát se přesuneme do Namibské pouště, na území států Namibie a Angola, kde panuje velmi drsné klima. V méně příznivých letech zde vůbec neprší a denní vedro dosahující až 50°C je vystřídáno chladnými nocemi s teplotou kolem 7°C... Tato nehostinná oblast je však domovem jedné pozoruhodné rostliny – welwitschie podivné (Welwitchia mirabilis). Své rodové jméno obdržela na počest svého objevitele, cestovatele a botanika Friedricha Welwitsche (1806–1872).

Tělo této rostliny je tvořeno kořeny, dřevnatým stonkem a pouhými dvěma listy. Malý počet listů je však vykompenzován jejich velikostí – po celý život rostliny dorůstají, a ačkoliv nejstarší části listů postupně odumírají, dosahují až úctyhodných čtyř metrů. Přesné stáří těchto pozoruhodných rostlin se určit nedá, nicméně odhady hovoří o tom, že nejstarší welwitschie se dožívají věku přes tisíc let (někteří dokonce hovoří až o 2000 let).

Z hlediska systematiky se jedná o zástupce skupiny Gnethales (česky se také říká liánovce) ze skupiny nahosemenných rostlin. Nejpříbuznější liánovcům jsou jehličnany (kam se řadí například známá borovice nebo smrk). Jenže welwitschie se mnohými svými znaky podobá spíše krytosemenným rostlinám, i když obě skupiny (liánovce i krytosemenné) došly ke svým znakům nezávislým evolučním vývojem (podobně jako se nezávisle vyvinula křídla ptáků a netopýrů). U liánovců se tak setkáváme s útvary, které připomínají květy (u ostatních nahosemenných květy nenajdeme) a náznak dvojitého oplození (které je typické pro krytosemenné, avšak ostatní nahosemenné mají jednoduché oplození). Naopak podobně jako ostatní nahosemenné mají, jak již název napovídá, nahá semena – tedy semena, která nejsou ukryta uvnitř plodů. Výzkum liánovců včetně welwitschie podivné si tak právem zasluhuje pozornost biologů…