Psychologie literatury představuje jednu z alternativ vzhledem k majoritnímu proudu současných pozitivisticky orientovaných humanitních věd, jež se inspirovaly novodobým paradigmatem matematické přírodovědy. Jestliže skutečně existují, v souladu s teorií Jeroma Brunera, dva způsoby myšlení - A) myšlení paradigmatické či propozicionální, tedy myšlení logicko scientistické a B) myšlení narrativní, řekněme poetické, intuitivní, imaginativní - pak zejména na půdě psychologie literatury může narrativní myšlení prokázat svou bohatost a přínosnost i harmonizující komplementaritu vzhledem k myšlení paradigmatickému. Tato specifická studie, jež má být příspěvkem k psychologii literatury, zaměřuje pozornost k jednomu literárnímu dílu, které - zejména v duchovním prostoru štředoevropské kultury - ovlivnilo generace intelektuálů. Ve vztahu ke Goethovu Faustovi můžeme rozlišit tři přístupy: kritický, affirmativní a hermeneutický. Tento třetí přístup, jenž je i přístupem autorovým, spočívá v hledání smyslu Goethova stěžejního díla, v hledání onoho aktuálního smyslu, jímž k nám v naší vlastní existenciální a dějinné situaci promlouvá faustovský archetyp. Právě zde zjevuje Goethovo dílo varování i naději. Ve své studii chápe autor Goethova Fausta jako velkou syntézu poetického, filosofického a náboženského motivu i jako vysoce inspirující výzvu pro narrativní myšlení. V zájmu podpoření takovéhoto hlediska přináší tato studie v prvních dvou krocích určitou reflexi dvou modalit myšlení a krátkou referenci o původním způsobu, jímž s narrativní metodou pracuje současný americký myslitel John S. Dunne. |