O současném stavu vědění v oblasti toxikologie nanomateriálů a bezpečnosti nanotechnologií jednala ve dnech 29.–30. listopadu 2010 v konferenčním centru Ústavu molekulární genetiky AV ČR v Praze-Krči mezinárodní konference odborníků ze 16 evropských zemí a Spojených států. Hlavním cílem setkání bylo kriticky zhodnotit dosud prováděné studie a projekty a formulovat priority výzkumu tak, abychom mohli do pěti let navrhnout dosud neexistující evropskou legislativu v oblasti bezpečného používání nanomateriálů.
Foto: © Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Konferenci zahájili (zleva) Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, Otakar Fojt z Vědeckého a inovačního centra při britském velvyslanectví v Praze a H. E. Sian MacLeod, velvyslankyně Spojeného království.
Konferenci, kterou zahájily britská velvyslankyněv Praze H. E. Sian MacLeod a ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR prof. Eva Syková, uspořádal ÚEM ve spolupráci s Britským velvyslanectvím v Praze a Vědeckým a inovačním centrem britské vlády. Odbornou část garantoval Ústav pracovního lékařství v Edinburgu, Ústav pro práci a zdraví v Lausanne a skupina evropských pracovišť z oblasti zdravotních a environmentálních účinků nanomateriálů, NanoImpactNet.
Dosud platné bezpečnostní standardy vycházejí z limitních hodnot pro látky, ze kterých jsou nanomateriály složeny, avšak neberou v úvahu experimentálně ověřený fakt, že nanočástice (tj. částice mající jeden rozměr menší než 100 nanometrů) mohou v lidském těle na rozdíl od větších částic pronikat do orgánů a tkání a vyvolávat v nich nežádoucí toxické účinky. Fakt, že bezpečnost nanotechnologií zaostává za jejich vlastním rozvojem, je dán i tím, že se z hlediska chemických a fyzikálních vlastností jedná o nesmírně rozmanité materiály (uhlík, kovy, oxidy), jejichž možné nežádoucí účinky závisejí na řadě parametrů. Proto je nalezení společných bezpečnostních standardů tak obtížné.
Odborníci v průběhu konference diskutovali o obsáhlém dokumentu s pracovním názvem Nanosafety Challenges, který kriticky hodnotí dosavadní stav vědění v oblasti řízení rizik pro vyráběné nanomateriály. K dokumentu se před zahájením konference vyjádřili význační světoví experti v dané oblasti, kteří odpověděli na mnoho zásadních otázek – např.: Máme dostatečně kvalitní data, abychom mohli alespoň v některých oblastech bezpečnosti nanotechnologií učinit definitivní závěry? Ve kterých důležitých oblastech nanotoxikologie jsou data zcela nedostatečná? Máme již adekvátní metody pro některé oblasti nanotoxikologie? Jsou to však jen některé z otázek, na něž se vědci snažili během pražské konference najít konsensuální odpovědi, neboť jejich názory se i na takto elementární problémy značně liší. Výsledný materiál vzešlý z diskusí stejně jako přednášky zveřejní organizátoři v nejbližším období na www.nanoimpactnet.eu.
Přínos pro nanotoxikologii v České republice
Jedním ze základních důvodů, proč se takto významná konference konala v České republice, je fakt, že se čeští vědečtí pracovníci doposud do evropských nanotoxikologických projektů takřka nezapojili. Je to dáno tím, že se otázka bezpečnosti nanotechnologií v našem státě dlouhodobě podceňuje, respektive financování takových projektů je špatně nastaveno. Podpora je nesmyslně podmíněna kofinancováním soukromými subjekty, pro něž je to především finančně neúnosné; malé soukromé firmy v ČR se nemohou svou finanční silou srovnávat s koncerny typu BASF, DuPont apod. Navíc je k tomu zatím žádná legislativa nenutí. Výsledkem je stav, který ve svém vystoupení na konferenci výstižně popsal prof. Pavel Danihelka: z cca 500 projektů v oblasti rozvoje nanotechnologií v ČR jich pouze pět (!) zahrnuje otázky bezpečnosti těchto technologií. Za takovéto situace nelze očekávat, že čeští nanotoxikologové proniknou v dohledné době do špičkových evropských konsorcií vědeckých týmů. Proto se účastníci konference domluvili, že se všechny zainteresované strany a potenciální partneři z ČR sejdou koncem ledna 2011 v Ostravě a pokusí se dohodnout na návrhu nanotoxikologického projektu, který by vycházel z priorit definovaných na pražské konferenci a zároveň by vyprodukoval světově přijatelné výsledky publikovatelné v mezinárodních impaktovaných časopisech. Otázkou samozřejmě zůstává, kdo takový projekt podpoří. V rámci stávajícího nastavení podpory základního a aplikovaného výzkumu to asi nepůjde. Jde však o jediný způsob, jak na sebe upozornit z hlediska budoucího začlenění do evropských projektů v oblasti bezpečnosti nanomateriálů.
V závěru si dovoluji poděkovat dr. Otakaru Fojtovi z Vědeckého a inovačního centra při Britském velvyslanectví v Praze, a to nejen za práci, kterou odvedl jako spoluorganizátor konference, ale i za skvělou organizaci návštěvy českých odborníků na špičkových nanotoxikologických pracovištích ve Velké Británii v únoru 2010, která nakonec vedla k velmi úspěšnému setkání v Praze. Za finanční podporu patří poděkovaní vedle Britského velvyslanectví i České technologické platformě bezpečnosti průmyslu a agenturám CzechInvest a AMVIS.
JAN TOPINKA,
Ústav experimentální medicíny AV ČR, v. v. i.