Česky
Badatel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR PhDr. Jiří Suk, Ph.D., DSc., získal titul „doktor historických věd“, když obhájil před komisí pro Obecné a české dějiny disertační práci Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989. V knize, která je výsledkem několikaletého úsilí a zahrnuje předchozí dílčí studie a edice, souhrnně pojednává o světoznámém středoevropském disidentovi se zřetelem k jeho myšlenkovému vývoji, měnícímu se vztahu ke společenské realitě a k politice jako povolání. A samozřejmě s ohledem na podstatu a povahu nedemokratického komunistického režimu.
Foto: Archiv autora
Podrobná analýza využívá dosud opomíjené zdroje – zejména rozsáhlou osobní korespondenci a prameny z provenience státní a stranické moci. Autor usiluje o komplexní pojetí, o postižení širších souvislostí Havlova politického myšlení i uměleckého vyjadřování s měnícími se tématy a problémy Československa v éře vrcholné normalizace, politického tání za Gorbačovovy perestrojky a v okamžiku kolapsu komunistické diktatury v roce 1989. Výsledkem jeho snahy není klasický životopis, ale spíše monografická studie o veřejném působení a vlivu Václava Havla po vzniku Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, které se i jeho podstatným přičiněním otevřeně postavily proti komunistické diktatuře.
Václav Havel usiloval o svobodu slova, o právo charakterizovat společenskou situaci podle vlastního názoru. A to nejen pro sebe, ale pro všechny občany. V momentech zrychleného osobního přerodu (1977–1979) a na konci zkoumané periody i zrychleného společenského přerodu (1987–1989) byl jako zakladatel československého hnutí na obranu lidských a občanských práv a politický vězeň intenzivněji než jindy konfrontován se státní mocí, která si vyhradila absolutní nárok na veřejnou řeč. Jako politický suverén vykládala svět a své výpovědi považovala za závazné. Konfrontace se suverénem tvoří osu interpretace. Tuto osu tvoří zvláštní a pozoruhodné napětí mezi bezmocí a mocí československého disentu. Z tohoto napětí povstává série ambivalencí a rozporů, jež vycházejí z toho, že Charta 77 představuje politikum par excellence a přitom nemůže přijmout politickou odpovědnost. Moc disentu se tak omezuje na nezávislou „paralelní“ existenci a schopnost vytrvat ve své pravdě navzdory represím. Jeho bezmoc pak spočívá v nemožnosti změnit daný stav společnosti. Disent je návodem, jak žít svobodně, ale není programem, jak to uskutečnit v širším měřítku. Nacházela-li se společnost v konsolidovaném stavu, byl disent považován za inspirativní znamení existenciální revoluce; v čase politického tání ovšem mohl být a také byl považován za neproduktivní nepolitickou politiku. Václav Havel nejlépe ztělesňuje tento paradox československého disentu.
Hlavní cíl knihy je trojí: ukázat Václava Havla v konfrontaci s diktaturou, v kritickém zrcadle jiných disidentských a exilových koncepcí rezistence a odporu a především ve snaze oslovit většinovou společnost. Autor rozebírá Havlovu „antipolitickou“ koncepci překonávání „post-totalitního systému“ prostřednict-vím podněcování „skryté sféry“ společenského vědomí a svědomí. Podle Havla bylo nezastupitelným úkolem disentu poskytovat příklad „života v pravdě“. „Existenciální revoluce“ měla fungovat jako protijed k normalizačnímu autoritářství. Účelem havlovské „antipolitické politiky“ nebylo usilovat o politickou moc. Tato představa se však na konci 80. let ukázala jako nerealistická. Jako neformální vůdce rodící se předlistopadové opozice, vzápětí jako zakladatel a vůdčí duch Občanského fóra a posléze jako prezident republiky se Václav Havel nakonec přihlásil k politické odpovědnosti, avšak své vize o možnosti dělat politiku jinak se nevzdal a pokusil se ji uplatnit v podmínkách obnovené parlamentní demokracie.
Kniha ovšem nepojednává jen o (existenciální) moci a (politické) bezmoci a jejich inverzi v roce 1989. To by Havlův portrét jako veřejné osobnosti zkreslovalo. Chce jej ukázat také v roli tvůrce a ochránce nezávislé kultury jako nejúčinnějšího fermentu svobody v diktatuře a také jako mistra nenásilného protestu a občanské sebeobrany.
JIŘÍ SUK,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.