Ústav pro českou literaturu AV ČR uspořádal ve dnech 27.-28. dubna 2011 ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy desátý ročník studentské - tentokrát intermediální - konference. Studenti magisterských a doktorských programů z Česka, Slovenska, Polska a Rakouska mapovali svými především komparačně-interpretačními příspěvky široké intermediální pole a poukázali na potenciál tohoto interdisciplinárního prostředí. V sedmi tematicky provázaných blocích studenti oscilovali mezi literárními texty, audionahrávkami, filmy, divadlem, malbou, hypertextem nebo počítačovými hrami. Na letošním jubilejním ročníku se někteří studenti museli navíc vyrovnat nejen s prvním konferenčním vystoupením, ale také výpadkem proudu, který ověřil jak adaptabilitu mladých badatelů, tak improvizační schopnost hlavních organizátorek, Alice Jedličkové a Stanislavy Fedrové.
Ľuboš Lehocký zahájil svým příspěvkem první blok věnovaný filmovým adaptacím literární předlohy. Zaměřil se na intermediální a intertextovou komparaci výrazových prostředků povídky Muška Guye de Maupassanta a filmové adaptace Juraje Herze Sladké hry minulého léta. Zajímaly ho zejména ty prvky filmové adaptace, které oproti literární předloze posouvaly celkové vyznění díla. Aneta Zatloukalová referátem Krvavý román Josefa Váchala v adaptaci Jaroslava Brabce přesvědčivě ukázala, jak filmový režisér dokázal pomocí jedinečných vlastností a technických možností filmového média transformovat mystifikaci a ironickou hru s recipientem-čtenářem i samotným žánrem románu Josefa Váchala do filmové adaptace. Za svůj výkon si odnesla Cenu Vladimíra Macury obohacenou o věcné ceny z nakladatelství Academia.
Spalovač mrtvol Ladislava Fukse a jeho stejnojmenná filmová adaptace Juraje Herze se staly výchozím materiálem pro příspěvek Macieje Podlasina, který otevřel druhý blok pod názvem Mediální aspekty interpretace díla. Podlasin se zaměřil na zobrazení symbolického násilí a na hlavní postavě Kopfrkingla demonstroval, jak filmová verze rozvíjí pomocí záběrů, perspektivy, zvuku, střihu atd. další aspekty tohoto jevu. Problematizací pozice recipienta synkretického díla, dialogem uměleckých žánrů na ose román-film, film-divadlo, divadlo-román se zabývala na podkladě Bratří Karamazových Petra Zelenky Klaudia Kaczmarek.
Následující blok Podoby historicity v literární a filmové tvorbě otevřela Ivana Vaľková problematikou práce s historickými fakty v prostoru filmového plátna. Na filmu Juraje Jakubiska Zbehovia a pútnici představila využití vizuální zkratky při zpodobování historických reálií. Ve způsobu zpracování filmu Bathory odhalila roli režiséra jako komentátora i demytizátora historie. Na novele Nylonový mesiac Jaroslavy Blažkové a její filmové adaptaci se Eva Palkovičová pokusila prokázat schematičnost, která se podle jejího názoru ukrývá pod jednotlivými narativními složkami obou děl, zejména v polarizaci zobrazeného světa, rozděleného, zjednodušeně řečeno, na moderní a konzervativní.
V dalším bloku Vizualita a vizualizace ukázal Martin Tvrdý v novele Dominika Tatarky Panna zázračnice jednotlivé tropy, figury a narativní postupy, které přispívají k vizuálnímu působení tohoto surrealistického díla. Lucia Miklošková vedla intertextuální dialog s malbou Rudolfa Fily Diana z Poitiers. Vnitřní síť vztahů a imanentních vrstev významů díla odkrývala z pohledu minulosti umění i recipienta se záměrem konfrontovat diskurz manýrismu s myšlením postmoderny. S Janou Kršiakovou jsme uvažovali na podkladě celovečerního snímku Scott Pilgrim proti zbytku světa a krátkometrážních filmů Pixely a Pac-Man: The movie o působení nových žánrů na staré. Jana Kršiaková se zabývala zvláště prvky a stavebnými principy komiksu nebo počítačové hry, které se podílejí na obměnách tradiční filmové narace.
Blok Pozorování a pozorovatelství přinesl hned dvě Čestná uznání Vladimíra Macury. První si odnesla Julia Miesenboeck za svůj příspěvek Fotografie jako voyeuristické médium v literatuře a ve filmu. Román Džuničira Tanizakiho Klíč se jí stal výchozím bodem pro úvahu o voyeurismu. Na literárním textu i filmové adaptaci románu zproblematizovala úlohu recipienta/vnímatele, který se díky sdílení textu a pomocí filmové kamery voyeuristického aktu účastní stejně jako voyeur sám. Druhé uznání putovalo k Jánu Kralovičovi za referát Portrét mesta alebo Po stopách pouličního chodca, v němž se zabýval filmem Waltera Ruttmanna Berlín - Symfonie velkoměsta. Hledal v něm nejen adaptaci románu Alfreda Döblina Berlín - Alexandrovo náměstí, ale na řadě záběrů také dynamické prvky konstruktivismu (vizuální linie, princip montáže, město jako organismus a mechanismus) či režisérovu snahu zachytit rytmus města nebo akt chůze.
Daniel Kováčik se v předposledním bloku Narativita ve filmu a virtuálním světě věnoval časové organizaci v literárním a kinematografickém textu, a hlavně pak jejím konkrétním prostředkům (elipsa, retrospektiva a anticipace, simultánnost dějů apod.). V bloku pokračoval Tomáš Suk, který podal přehled projevů narativity v počítačových hrách a pokusil se definovat, jakými prostředky se narativity v těchto hrách dosahuje.
Závěrečný blok příspěvků Čtenář jako uživatel multimédií začal dvěma úvahami o hypertextu. Zofia Baldyga relativizovala v hypertextu polohy vypravěče a čtenáře, načrtla historický vývoj pojmu hypertext a snažila se o jeho redefinici na základě analýzy role čtenáře a funkce vypravěče. Anna Lukešová se v návaznosti na možnosti nových médií zabývala proměnou role čtenáře v hypertextu. Ten se mění z pasivního recipienta na aktivního spolutvůrce narativní struktury. V této souvislosti nám představila kategorizaci elektronické literatury Espena Aarsetha. V posledním příspěvku konference se Hana Říhová zabývala uplatněním multimediálních postupů v literární tvorbě Petra Nikla a zvláště pak jejich podílem na herním aspektu, který je pro dílo tohoto umělce příznačný.
Ivona Turinská, ÚČL AV ČR, redakčně upravená verze vyjde v České literatuře
Studentská intermediální konference
datum: 27.-28. dubna 2011
místo: ÚČL AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, Praha 1
Zaměříme se tentokrát na usouvztažnění umělecké reprezentace v literatuře a audiovizuálních médiích. Půjde nám především o pozorování a analýzu tvárných postupů, ať už jsou v jednotlivých médiích strukturně blízké a dobře srovnatelné, nevyhnutelně mediálně specifické, anebo je lze mezi jednotlivými uměními přejímat, přizpůsobovat a transformovat, popřípadě alespoň simulovat. Základní metodou by proto měla být intermediální komparace. Mezi konkrétními díly, která podrobíme zkoumání, nemusí být žádný přímý vztah, půjde-li nám o fenomény paralelní; ale může to být i vztah genetický nebo například tematická příbuznost daná zpracováním téže látky, jež je obecným kulturním majetkem.
Následující klíčová slova vyznačují výběr z problémů, které si v zadané perspektivě zasluhují pozornost. Výklad či ilustrace samozřejmě postihují jen část otázek s nimi spojených:
Atmosféra: Například: jakými prostředky nastoluje atmosféru "starých časů" historický román a jak film? Jak jsou tyto postupy spojeny s lyrizací příběhu?
Autenticita, autentifikace, dokument, mystifikace: Zdánlivě různorodé pojmy sdílejí problém věrohodnosti zobrazení ve vztahu k uměleckému záměru. V literatuře bývá kategorie autenticity často zpochybňována. Jaký je cíl a efekt tzv. "hraného dokumentu"? Co je hlavním ziskem webových seriálů prezentovaných jako autentické: uchovat pomocí autentifikačních strategií iluzi zapojení skutečnosti, nebo vytvoření interaktivní komunity po odhalení mystifikace vybudované týmem často poloprofesionálních tvůrců? A jak se komunita uživatelů s tímto pohybem vyrovnává?
Čas: Jak se film a literatura, obě umění časová, vyrovnávají s potřebou znázornění simultánního dění? Ambice zobrazit alternativní zápletku má co do činění nejen s časem, ale i s celou koncepcí fikčního světa díla a dispozicemi média: mají tu audiovizuální média lepší startovní podmínky?
Čtenář, divák, vnímatel, uživatel: Rozlišení mezi "pasivním recipientem" (čtenář realistické prózy, televizní konzument chroupající brambůrky a hlasitě komentující děj), divákem, který se jako vnímatel 3D filmu chtě nechtě stává fyzickou součástí technologie, a aktivním "uživatelem" internetového seriálu či (re)konstruujícím čtenářem modernistické prózy se zdá být nasnadě. Ale je to opravdu tak jednoduché? A co téma "publik"? Jednou z nejoblíbenějších filmových upoutávek je adresování filmu "celé rodině"; výsledná žánrová synkreze však podle kritiků často vede k takovým jevům, jako je infantilizace sci-fi (srov. Hvězdné války. Epizoda I: Skrytá hrozba s veselou figurou Jar Jar Binkse).
Kompozice a koherence: Jsou srovnatelné strategie narativní koherence v několikadílném románu, cyklu povídek a televizním seriálu? A nenacházíme už v současné produkci žánry, pro něž je koherence pouze záležitostí povrchové struktury díla?
Napětí: Dávkování informací, předjímání a retrospektivy, zúžení zorného pole, manipulace s časovým průběhem děje - jaké jsou strategie tvorby napětí a epistemického znejistění recipienta v různých médiích?
Perspektiva, fokalizace, okularizace, aurikularizace... Körnerova novela Adelheid je prokazatelně psána s "filmařskou optikou", která ovšem není přímo závislá na scénáři. Nejspíš tedy nejde jen o náhodný souběh působení literáta, který je současně scénáristou, ale také o ukázku možností převzetí (či simulace?) mediálních technik odjinud. Literatura má nepřeberně možností verbálních modifikací perspektivy, zvláště se záměrem subjektivace výpovědi; konfrontace s možnostmi audiovizuálními by nepochybně byla plodná pro obě strany.
Vizualita a vizualizace: Jak literární dílo navodí mentální vizualizaci představeného světa? A pomůže nám v rozumění této kategorii zkušenost s formami vizuální reprezentace? Kde je hranice mezi mediálně nutnou a záměrnou, tematizovanou vizualitou u ostatních médií?
Vypravěč: Jak si film poradí s komentujícím autorským vypravěčem, zvlášť je-li podstatou jeho postoje ironie? (Připomeňme například novější filmovou verzi Pýchy a předsudku.)
Žánr: Pro současnou kulturu je příznačné prolínání žánrů: dokážeme ještě podklad tohoto žánrového synkretismu rozpoznat? Liší se v této tendenci nějak zásadně reprezentace literární od audiovizuálních médií? Existují nějaká vodítka, s jejichž pomocí díla na svou žánrovou strukturu upozorňují?
Studenti konzultují svou účast včetně referátu s kontaktní osobou SLK na katedře, případně s vedoucím své práce. Každá katedra může vyslat nejvýše dva účastníky, z toho maximálně jednoho postgraduálního studenta.
Jednací jazyky: čeština a slovenština, případně angličtina či němčina
Referát: zcela zásadně do 20 minut, tj. 7 normostran; pro publikaci ve sborníku jej lze rozšířit na 20-25 normostran.
Přihlášky zasílejte do 27. února 2011 na adresu jedlickova@ucl.cas.cz (preferujeme elektronické vyplnění; písemně případně na adresu Alice Jedličková, ÚČL AV ČR, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1). Přihláška není ke stažení na tomto webu, dostanete ji buď od kontaktních osob na katedrách, případně vám ji po konzultaci zašleme.