Česky
(1884–1965)
Padesáté výročí úmrtí českého indologa, etnografa a religionisty Otakara Pertolda si připomeneme 3. května 2015. Hlavní předmět jeho vědecké práce představovaly výzkum indických a šrílanských náboženství a jazyků a otázka teorie a historie náboženství.
Foto: Archiv MÚA AV ČR
Otakar Pertold se narodil 21. března 1884 do rodiny dobře situovaného cukrovarnického úředníka působícího nejprve v cukrovaru v Jaroměři, později v Kloboucích u Slaného. Po absolvování gymnázia ve Slaném v roce 1902 byl přijat na filozofickou fakultu české univerzity v Praze, kde studoval filozofii, matematiku a fyziku, posléze též klasickou a orientální filologii. Již během studií vyjížděl do zahraničí (především do Německa a skandinávských zemí), aby si doplňoval znalosti v oboru indologie. Roku 1908 získal doktorát filozofie (Herbatismus v pedagogické literatuře anglické a americké) a dále pokračoval ve studiích v Leidenu a Londýně, která prohloubila jeho zájem o indické náboženství.
První Pertoldova velká cesta po ukončení studií vedla do Indie a na Cejlon (1909–1910), přičemž tyto výzkumy předurčily celou jeho další dráhu. Přivezený materiál srovnával a konzultoval v Londýně, Oxfordu a v Paříži až do vypuknutí první světové války. Další čtyři roky bojoval na evropských frontách, avšak i tak se mu podařilo nasbírat v Rusku pozoruhodný etnografický materiál včetně fotografií, které sám pořídil.
Těsně po skončení války v roce 1919 byl jmenován docentem (habilitační práce Cejlonská božstva Gará a Girí. Příspěvek k poznání původního náboženství cejlonského) a začal učit srovnávací mytologii národů jižní Asie a Austrálie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň pracoval pro ministerstvo zahraničních věcí a v polovině roku 1919 byl vyslán do Indie jako první český konzul v Bombaji. Do nového působiště s ním odjela též manželka Anna (roz. Vlčková), jeho opora v soukromém životě i vědecké práci. Kromě konzulárních povinností se O. Pertold věnoval vědeckému výzkumu, procestoval Indii, Cejlon a Barmu.
V roce 1923 se vrátil do Prahy, kde usiloval o další vědecký postup, avšak mimořádným profesorem srovnávací vědy náboženské byl jmenován až v roce 1927. V téže době se stal řádným zakládajícím členem Orientálního ústavu a jeho Indického sdružení. Od roku 1925 vyučoval jako první v Československu hindštinu, nejprve na Masarykově ústavu, později v letech 1928–1945 v jazykových kurzech Orientálního ústavu. Právě pro posluchače těchto kurzů, jimiž byli jak studenti, tak úředníci státní správy či obchodníci, byla určena Pertoldova Učebnice hindustání pro školy i samouky se zvláštním zřetelem k potřebám obchodníků, konsulárních úředníků a turistů.
Svou vědeckou práci musel až do jmenování řádným profesorem v roce 1934 neustále přerušovat, aby si vydělal peníze na živobytí. Psal populární články do novin a časopisů, překládal a pracoval pro ministerstvo zahraničních věcí a Československý rozhlas, konal četné přednášky pro různé společnosti a osvětové sbory, Orientální ústav i zmíněný rozhlas. Od roku 1937 jej zároveň lze nalézt mezi soudními překladateli.
V Orientálním ústavu patřil mezi užší vedení a v roce 1938 byl zvolen předsedou kulturní sekce. V roce 1935 se stal mimořádným, v roce 1948 řádným členem Československé akademie věd a umění. Vypuknutí druhé světové války jeho veřejnou činnost přerušilo a válečná léta strávil převážně v ústraní na venkově, ovšem hned v roce 1945 se stává vedoucím katedry etnologie, respektive od roku 1953 katedry etnologie a historie náboženství na FF UK v Praze; zde přednášel až do konce padesátých let 20. století, ačkoli byl penzionován již roku 1956.
Působil v redakčních radách Archívu orientálního, Nového Orientu a Československé etnografie. Od dvacátých let 20. století byl členem Royal Asiatic Society a Anthropological Society v Bombaji a čestným členem Royal Asiatic Society v Kolombu. Od roku 1912 se účastnil mezinárodních kongresů zaměřených na problematiku religionistiky, orientalistiky a etnografie (International Congress of the History of Religions 1912, 1929, 1935; International Congress of Orientalists 1928, 1931, 1935; International Congress of Anthropological and Ethnographical Sciences 1934, 1938). Z jeho publikací zmiňme Základy všeobecné vědy náboženské (1920), Náboženství národů nekulturních (1925), Příspěvky ke studiu lidových náboženství ceylonských, Praha (1925), Co je náboženství? (1956), respektive populárně-naučné Cesty po Hindústanu (1911), Perla indického oceánu. Vzpomínky z dvou cest na Cejlonu (1910 a 1922) nebo Ze zapomenutých koutů Indie (1927), které se vztahovaly k jeho dvěma velkým indickým cestám a pobytům.
ADÉLA JŮNOVÁ MACKOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.