Ve dnech 28.-29. dubna 2010 se uskutečnil další, v pořadí již devátý ročník Studentské literárněvědné konference. Pořadatelskou institucí byl i tentokrát Ústav pro českou literaturu, hlavními organizátorkami již tradičně Stanislava Fedrová a Alice Jedličková. Jak titul konference napovídá, tematické vymezení letošního ročníku si kladlo za cíl nasměrovat uvažování účastníků o literatuře i jiných druzích umění za hranice úzce chápané literární vědy - spojující zkoumanou entitou se měla stát univerzální kategorie příběhu.
Program konference otevřel čistě teoreticky orientovaný příspěvek Anety Wysztygielové, věnovaný literárněvědným možnostem uchopení vztahu fikce a reality, a to především v napětí dvou krajních poloh, totiž teorie fikčních světů a teorie mimésis. Ewelina Wilczyńská se ve svém příspěvku pokusila předvést, jak se příběh stává součástí naší interpretace reality, když se zaměřila na deskripci tradování "příběhu" Václava Havla v České republice i v Evropě. Karolina Ćwieková si jako předmět svého zkoumání zvolila srovnání dvou románů tematizujících husitské války: Proti všem Aloise Jiráska a Boží bojovníky Andrzeje Sapkowského. Barbora Klučárová a Andrea Štefancová se soustředily na evidenci rysů postmoderny v díle Michala Hvoreckého a Pavla Vilikovského.
Ivana Hostová sáhla při své komparativní analýze do hodně odlehlých míst - srovnávala báseň slovenské autorky Lýdie Vadkerti-Gavornikové Kniharova kniha ze sbírky Totožnosť s filmem Avatar Jamese Camerona, jako tertium comparationis jí posloužilo vedení příběhu typické pro bildungsroman (poněkud stranou ovšem zůstaly další klasické topoi euroamerické kultury, skrze něž lze Avatar vykládat přece jenom snáze, například mýtus o ušlechtilých divoších a ráji nezkaženém civilizací).
Ján Kralovič se zabýval rozborem filmu Něco z Alenky Jana Švankmajera ve vztahu k literární předloze Lewise Carrolla i ke kontextu další Švankmajerovy tvorby. Za svou invenční interpretační analýzu získal čestné uznání odborné poroty.
Další dva příspěvky se věnovaly problematice divadelní adaptace. V pořadí první z nich, jehož autorkou byla Sidónia Semanová, byl zaměřen ryze prakticky, neboť se de facto jednalo o zprávu o studentském divadelním představení adaptujícím baladu Povesť Janka Kráľa a o problémech, které s sebou taková adaptace nese, zatímco druhý příspěvek, přednesený Alešem Merenusem, se otázkou dramatizace zabýval ryze teoreticky coby jedním z druhů adaptace.
Následující blok obsáhl dva příspěvky tematizující otázku genderu: Viera Medviďová a Jakub Melník se ve svém referátu rozhodli porovnat dvě slovenské autorky s velmi odlišným pohledem na genderovou otázku: Uršulu Kovalykovou a Táňu Keleovou-Vasilkovou, přičemž třeba říci, že výsledky takového srovnání byly poměrně očekávatelné. Lenka Suchá se zase zabývala knihou Bulímie současné irské básnířky Leanne O`Sullivanové, a to v souvislostech současného problematického ideálu ženského těla.
První den konferenčního jednání uzavřely dva bloky věnované zejména vztahům výtvarného umění a literatury. Miroslav Haľák ve svém příspěvku uvažoval o možných koherencích znakového systému ve výtvarném a literárním díle - předmětem jeho zájmu se stalo především usouvztažnění výtvarně teoretických názorů Pieta Mondriana s de Saussurovou tezí o arbitrárnosti jazykového znaku. Barbora Půtová se ve svém referátu zamýšlela nad vztahem obrazu a textu u ilustrací Féliciena Ropse, kterými tento belgický grafik a ilustrátor období fin de siecle doprovodil Les Diaboliques Julesa Amédého Barbeye d`Aurevilly. Alena Klimešová na příkladu knihy Blankets (Pod dekou) od Craiga Thompsona demonstrovala komiks jako umělecký druh založený na usouvztažnění vizuální a literární složky. Příspěvek Daniely Lešové se pro oblast literatury a vizuálního umění zabýval kategorií anestetiky, tedy takovým zobrazením, které je natolik šokující, že u svých recipientů vyvolává jako obrannou reakci neschopnost plného prožitku. Jitka Bažantová podrobně analyzovala dokumentární obraz Julia Payera Záliv smrti, zasadila tento obraz do historického kontextu (autor sám byl polárním badatelem, pro zachycení výjevu shromáždil všechna dostupná historická fakta) a analýzu obrazu vztáhla rovněž k obecnějším úvahám o možnosti obrazu zachytit příběh. Jednání uzavřel referát (oceněný čestným uznáním poroty) pohybující se na pomezí dějin umění, literatury a kulturních studií - Petra Polláková se v něm zabývala barokním anonymním portrétem údajně zachycujícím slavnou "nevinnou vražedkyni" Beatrici Cenciovou a především druhým životem tohoto obrazu v evropské literatuře 19. a americké literatuře a obecně kultuře v průběhu 20. století a na začátku 21. století.
Druhý konferenční den otevřel Jozef Palaščák, demonstrující možný pohled na příběh jako na prostředek poznání (na základě kauzality a časoprostorových vztahů jako běžných součástí příběhu), autor svou tezi doprovodil i ukázkami vlastních uměleckých pokusů. Následující referát Venduly Zajíčkové shrnul její dlouhodobé bádání o vývoji žánru passio, konkrétně pojednával o narativních proměnách v průběhu středověku, konstitučních rysech žánru, a naopak jeho vývojových diferencích, způsobených mimo jiné přiblížením se světské romanci a absorbováním dobových společenských trendů. Róbert Špoták se věnoval rozboru díla Michela Houellebecqa, konkrétně vztahu světa jeho děl k realitě. Martin Boszorád ve svém příspěvku hledal rysy postmoderny v díle slovenského autora Daniela Heviera Kniha, ktorá sa stane.
Další blok byl cele věnovaný seriálům. Otevřel jej promyšlený referát Radomíra D. Kokeše, který na materiál seriálové produkce aplikoval teorii fikčních světů a představil pak postupné skládání subsvětů jednotlivých dílů do makrosvěta celého seriálu. Šimon Dominik se poté v seriálech Jaroslava Dietla pokoušel nalézt klasický dramatický oblouk. Aneta Zatloukalová se zamýšlela nad seriálovými adaptacemi klasických literárních předloh, při svých úvahách o konstitutivních rysech takových adaptací ovšem přece jen ne zcela ostře odlišovala britský a český kontext této produkce (britský a český proto, že právě britské a české seriály se staly výchozím materiálem autorčina zkoumání). Eva Kvasničková prezentovala výsledky svého výzkumu různých způsobů, jakým diváci sledují seriál (konkrétně seriál Ulice) v okamžiku, kdy mají k dispozici jeho internetový archiv; data pro svou práci autorka získala formou podrobně vedené ankety.
Poslední blok příspěvků celé konference otevřel příspěvek Tomáše Koblížka věnovaný kritice strukturální naratologie především z lingvistických pozic. Tomáš Hrabec se poté věnoval motivům zvířat v rané tvorbě Josefa K. Šlejhara. V samém závěru se pak Kateřina Malá zabývala srovnáním děl Jensen a lilie a Opakem o překot dvou rodáků z Novopacka, Josefa Kocourka a Jaromíra Typlta.
V průběhu konference bylo k slyšení několik zajímavých příspěvků, které ukázaly intermediální a interdisciplinární tázání jako podnětná, nabízející impulzy pro nové uchopení děl (z oblasti různých uměleckých druhů). Na druhou stranu se podle mého soudu také potvrdilo, že méně může někdy znamenat více - zdání, že možnosti jsou bezbřehé (ta nepřeberná nabídka možných metod, nepřeberné penzum děl, jež lze komparovat!), nemusí ve výsledku nutně nést plodné výsledky. A je jen tenká hranice mezi použitím dosud nepoužitého a srovnáním dosud nesrovnaného, jež je inovativní a skutečně přináší relevantní interpretaci, a mezi obdobnou činností, která poslouží spíš jako více či méně zajímavé a pisatelův intelekt bystřící cvičení bez vyšší míry schopnosti přesáhnout svým poselstvím i k dalším lidem a sdělit o interpretovaném něco opravdu podstatného. Stejně tak výpady na pole různých "velkých" teorií mohou snadno skončit dosti jalově - buď nekritickou kompilací, nebo naopak snahou se vymezit, ale často tak trochu za každou cenu. Ne snad, že by posledně zmíněné činnosti byly zcela bezcenné, myšlení asi nikdy není alespoň pro myslícího bez významu, a nejspíš také ony dobré a nové nápady musí vzejít z určitého "podhoubí" myšlenek trochu planějších. Studentská konference je ostatně pro první a zkusmé badatelské výpady arénou přímo ideální, atmosféra je vstřícná, kvalita je oceněna a drobnější neúspěch nijak nebolí. Mé podotknutí tak směřuje v zásadě k jedinému: některým řečníkům by přece jen slušelo více sebekázně, sebereflexe a některým i trochu pokory.
Přes toto povzdechnutí ale třeba říci, že i velmi kvalitních příspěvků se v letošním ročníku několik sešlo. Z těch nejlepších již tradičně vybírala odborná porota (tentokrát ve složení Michal Jareš, Jan Schneider, Miroslava Režná, Zbyněk Sedláček a Stanislava Fedrová) laureáty ceny Vladimíra Macury. Ve studentské kategorii byla letos tato cena udělena Radomíru D. Kokešovi, v kategorii doktorandů Vendule Zajíčkové.
Lucie Peisertová (otištěno in: Česká literatura 58, 2010, č. 5)
Studentská (literárněvedná) konference
datum: 28.-29. dubna 2010
místo: ÚČL AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, Praha 1
Záměr
Vývoj Studentské literárněvědné konference v posledních letech ukazuje, že zkoumání literatury v kontextu jiných médií je nejen módní trend, ale vpravdě smysluplný způsob komunikace. Konference proto v roce 2010 rozšiřuje nejen spektrum pojednávaných problémů, ale hlavně spektrum oborů, jejichž zapojení by mělo přispět k diskusi. Rádi bychom proto vedle literárních badatelů uvítali také zástupce mediálních studií a žurnalisty, historiky umění, lingvisty či psychology.
Předmětem vymezujícím společné pole zkoumání je PŘÍBĚH. Okruh zkoumaných problémů pak vyplývá z odlišností daných různými možnostmi zobrazení příběhu v jednotlivých médiích i různými způsoby jeho uplatnění v dané oblasti kultury.
Interdisciplinární přístup neznamená, jak výstižně upozorňuje jeden z teoretiků mediální společnosti Siegfried Schmidt, "zřízení krámku se smíšeným zbožím". Nechceme se jen sejít, abychom navzájem zdvořile vyslechli referáty z jiných oborů, jimž zčásti nerozumíme, a zase šli každý po svém. Od přispěvatelů proto očekáváme, že se pokusí formulovat svoje stanovisko tak, aby se alespoň přibližovalo k otázkám a úkolům, které si kladou zástupci ostatních oborů (proto pokus o interdisciplinaritu), a přihlédnou k vzájemným vztahům různých forem zobrazení příběhu (odtud zaměření intermediální).
Literární vyprávění, resp. modelové příběhy, narativní žánry nebo jednotlivá díla, která nabyla funkce prototypu vyprávění, tu mohou a v zájmu koherence rozpravy by i měla poskytnout sdílený referenční rámec.
Okruhy problémů (další náměty vítány)
"Znak upoutávající pozornost k sobě samému, anebo sdělení lidské zkušenosti?"
Vztah literárního příběhu ke skutečnosti, problém fikčnosti, (historická) poetika mimeze
"O hranicích malířství a poezie aneb kolik událostí se vejde na jeden obraz?"
Funkce a možnosti znázornění příběhu ve výtvarném umění
"Příběh o chlapci, který tak dlouho vrážel hlavou do zdi, až ji prorazil." (Václav Havel o důvodu své oblíbenosti v západním světě)
Funkce modelových příběhů ve veřejném životě, žurnalistice, public relations apod.
"Příběh jako předváděný svět versus vyprávění jako zprostředkování"
Literatura, drama a film jako narativní formy
"Honza pak dostal půl království a princeznu za ženu a žili šťastně až do smrti" versus
"V kterém dílu Ordinace se doktor Frynta znovu ožení?"
Narativní oblouk v tradičním uzavřeném příběhu a v různých podobách televizní seriality
"My do vás také, paní...!" aneb Hrdinové a úderníci
Literární příběhy jako modely lidského chování a utváření společnosti, nástroj ideologie. Vztah této funkce, umělecké metody a žánru
Studenti konzultují svou účast včetně referátu s kontaktní osobou SLK na katedře, případně s vedoucím práce. Každá katedra může vyslat nejvýše dva účastníky, z toho maximálně jednoho postgraduálního studenta.
Jednací jazyky: čeština a slovenština, případně angličtina
Referát: zcela zásadně do 20 minut, tj. 7 normostran; pro publikaci ve sborníku jej lze rozšířit na 20-25 normostran.
Přihlášky zasílejte do 28. února 2010 na adresu fedrova@ucl.cas.cz, písemně na adresu Stanislava Fedrová, ÚČL AV ČR, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1.