Vila Lanna v Gmundenu

Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Reprezentační prostory bubenečské Lannovy vily (viz monografie Lannova vila v Praze) svou atmosférou nadchnou snad každého účastníka našich i mezinárodních konferencí a sympozií či jiných slavnostních akcí Akademie věd České republiky. Připomeňme, že vilu na tehdejším předměstí Prahy zbudoval Vojtěch Lanna mladší pro svou rodinu, aby mohla vyjíždět z paláce v Hybernské ulici na čerstvý vzduch. Výmalbami bohatě zdobeným interiérům a jejich symbolice jsme se podrobně věnovali loni v září v samostatné příloze Akademického bulletinu o vile Lanna v Praze. Nyní se nám dostalo příležitosti představit lannovské letní sídlo v Horních Rakousích, situované do skalnaté krajiny Solnohradska, na niž odkazují mytické kořeny rodové dynastie prostřednictvím motivů Travenského salonu v pražské stavbě. Vzápětí poté, co dokončil pražskou vilu, vystavěl Vojtěch Lanna pohodlnou rodinnou rezidenci v lázeňském městečku Gmunden u Travenského jezera. Dodnes zde žije Lannův pravnuk, generál Hubertus von Trauttenberg, jehož pozvání jsme s radostí přijali.

Termín naší cesty překlenul deštivé počasí a na návštěvu Gmundenu nám vysvitlo sluníčko. Navzdory modernímu autu a rychlé silnici je to přeci jen dlouhá štace. Jak náročné muselo být stěhování celé rodiny v dobách Lannových, říkáme si s panem profesorem Janem Bažantem, když míjíme rakouský Linec. Konečně se na obzoru objevuje skalní masiv připomínající fresky z bubenečské vily. S dalšími kilometry už je to jisté, blížíme se skutečně k hoře dolomitického vápence Traunstein, vystupující 1691 metrů nad Travenské jezero. Známý motiv nástěnné malby se mění ve skutečnost; projíždíme branou a vzhůru přes park se nám otevírá pohled na vilu připomínající zámeček, kde už nás očekává pán domu.
Marina Hužvárová

Vilu v Gmundenu zbudoval Adalbert Lanna II. v letech 1872–1875. Architektem byl Rakušan Gustav Gugitz (1836–1882), absolvent Akademie der Bildenden Künste ve Vídni a jeden z nejnadanějších žáků v ateliéru Van der Nülla a Augusta Sicarda von Sicardsburg, podle jejichž projektu dokončil stavbu vídeňské Opery. G. Gugitz současně s architekturou studoval na vídeňské univerzitě klasickou archeologii a dějiny umění u Rudolfa Eitelbergera; znal dobře antiku a Itálii, takže byl výborně připraven, aby se stal respektovaným rakouským exponentem novorenesanční architektury.
Gmundenská Lannova vila byla umístěna na umělé návrší, aby její stavebník získal panoramatický výhled na Travenské jezero. Při pohledu z jezerní hladiny se naopak vila stala nepřehlédnutelnou krajinnou dominantou izolovanou od okolní zástavby rozsáhlým anglickým parkem, z něhož se však dochoval pouhý fragment. Jeho více než třináctihektarovou rozlohu architekt ještě opticky zvětšil nepravidelně rozmístěnými terasami a klikatícími se cestami. K severní zdi parku umístil umělou grotu a zakomponoval do něj jídelní a lesní pavilon, jídelnu, jízdárnu a kuželník.
Gugitzovu orientaci na klasickou tradici prozrazuje gmundenská vila na první pohled blokovitým charakterem, harmonickými proporcemi a osově symetrickými fasádami, jejichž středy zdůrazňují rizality se štíty. Hlavní fasáda je orientovaná na jih, tedy k jezeru, a důrazu jí dodává středový rizalit opatřený trojitou arkádou a sloupovým portikem. Vazbu na místní, záalpskou tradici ohlašuje již zdálky asymetricky umístěná nárožní věž na západním rohu hlavní fasády, na protější straně je na koso umístěné krátké křídlo s jednou osou oken. Dalším severským rysem je nejednotné pojetí fasád, vila se tak mění s tím, jak ji obcházíme.

Exteriér i interiér gmundenské rezidence Adalberta Lanny II. prozrazuje, že podobně jako jeho pražská vila byla inspirována drážďanskými vilami, na které se Gugitz přijel podívat v roce 1864. Osy fasád gmundenské vily jsou po drážďanském způsobu současně osami vnitřních prostor, takže jsou v interiéru uspořádány ve dvou pásech křížících se v pravém úhlu. Tímto způsobem vznikly čtyři prostory v osách, čtyři čtvercové místnosti v rozích a čtvercová hala uprostřed. Hala osvětlená shora skleněnou střechou prochází oběma patry, takže je vnitřní prostora vily jednotným způsobem provázána horizontálně i vertikálně, což je další drážďanský rys. Hala byla klíčová nejen pro komunikaci ve vile, ale i pro pobyt ve všech místnostech – jelikož budova sloužila pouze k letním pobytům, hala byla hlavním zdrojem tepla. Zajišťoval je horko­vzdušný systém zabudovaný v podlaze.

Drážďany inspirovaly i diferenciaci pater vily. V prostorném suterénu, který je vzhledem k svažitosti terénu jižním směrem celý nad zemí, jsou umístěny kuchyně, spižírny a další obslužné prostory. K rychlé a pohodlné dopravě jídla a pití do obou horních pater sloužily dva výtahy. Reprezentační prostory se nacházejí v přízemí, aby je šlo otevřít na terasy a propojit tak s okolní zahradou. Do přijímacího salonu na jihu uprostřed se vcházelo přímo lodžií vedoucí na terasu. Série místností na západě je určená především k večerním společenským událostem; z haly se vcházelo do jídelny umístěné uprostřed, na niž na severu navazovala místnost s kulečníkem (viz obr. níže) a na jihu hudební salon. Z něj přístupný salon v polygonální věži se používal jako kuřárna, což vzhledem k jeho relativní izolaci od ostatních prostor paní domu jistě uvítala. Na východě přímo naproti dveřím do jídelny vedlo dvouramenné mramorové schodiště do patra, na severu byl v ose budovy vestibul vedoucí k provoznímu vchodu. Toto uspořádání se nápadně shoduje s vnitřní dispozicí Lannovy vily v Praze a vzniklo patrně na základě diskusí architekta se stavebníkem.

Patro mělo soukromý charakter, zdejší ložnice, koupelny a další prostory užívali obyvatelé vily. Ložnice pánů domu jsou na jižní straně, pán používal pokoj ve východním rohu, zatímco paní pokoj v rohu západním. Dámská ložnice se těšila výhodě, že byla spojena s polygonálním salonem ve věži. Dámský budoár v patře tedy představoval protějšek pánské kuřárny v přízemí (viz obr. níže). Dominantní postavení pána domu ve veřejném přízemí vyvažovalo dominantní postavení prostor obývaných paní domu v soukromé části vily.

Interiér gmundenského sídla je na uměleckořemeslné práce z mramoru, kovu, skla a dřeva mnohem bohatší než Lannova pražská vila. Bylo to dáno tím, že v Praze sídlil Adalbert Lanna II. především v palácích v Hybernské ulici a jeho bubenečská vila byla jenom sekundární rezidencí. V Gmundenu však stavebníka reprezentovala pouze vila na břehu jezera. Veškerá vnitřní výzdoba je provedena v novorenesančním stylu a na nejvyšší úrovni. Do bohaté ornamentiky jsou zakomponovány odkazy na stavebníka, nejčastěji monogramy AL, L (viz obr. níže) nebo lannovský znak, okřídlené pádlo. Návrhy dodal Pietro Isella (1827–1887) ze švýcarského Tessina, který jako vyhlášený malíř ornamentů a grotesek spolupracoval s vídeňským ateliérem van der Nülla a Sicardsburga a působil i na prestižních stavbách v Praze. Během stavby gmundenské vily se její architekt G. Gugitz oženil se Susannou Martinetti-Isella, adoptivní dcerou Pietra Iselly.

Hlavním sálem Lannovy vily byla jídelna (viz dolní foto) vyzdobená freskami Heinricha Gärtnera, které ilustrují báji o Amorovi a Psyche, patrně výtvor antického římského novoplatonika Apuleia z Madaury, který žil ve 2. století po Kristu. V pozdější Evropě to byl jeden z nejoblíbenějších antických mýtů, který proslavila zejména Raffaelova nástropní malba ve vstupním sále vily Farnesina v Římě z doby okolo roku 1518. Tato malba představovala inspiraci pro pojetí Adalberta Lanny II. a Fanny von Bene jako druhého Amora a Psyche. Mýtus byl považován za vhodné svatební téma již v italském quattrocentu. Raffaelův cyklus ve vile Farnesina byl součástí příprav na velkolepou svatbu stavebníka, bankéře Agostina Chigi a Francesky Ordeaschi, kteří se tak stali nejslavnějším Amorem a Psyche v evropských dějinách umění.
V době vzniku Gärtnerových maleb byl příběh o Amorovi a Psyche opět velice moderní. V roce 1872 si Lord Carlisle (George Howard) pro jídelnu Palace Green v Kensingtonu objednal obdobný cyklus u prerafaelity Edwarda Burne-Jonese. Avšak gmundenský cyklus má zcela odlišný styl a pevně se drží vzorů italské renesanční malby 16. století. Vazby gmundenských maleb na cyklus ve vile Farnesina a četná další zpracování stejného tématu z této epochy jsou velice těsné. Autor evidentně chtěl, aby bylo jeho dílo vnímáno právě v tomto kontextu, jako pocta Raffaelovi a italskému cinquecentu. To mu však neubírá na originalitě. Gärtner se podobně jako Edward Burne-Jones inspiroval také středověkým způsobem vyprávění, Psyche se na jednom obraze objevuje několikrát, a to v různých epizodách. Nejoriginálnějším Gärtnerovým přínosem však byla aktualizace mýtu, který prostřednictvím známého příběhu charakterizuje pána domu a vyjadřuje se k aktuálním problémům doby, kdy fresky vznikly.

Úvodní scéna z cyklu o Psyche, na níž je princezna pro svou krásu uctívána jako bohyně. Gmundenské mytologické fresky byly v jižní polovině východní a na jižní stěně jídelny poničeny a nepříliš šťastně restaurovány, na severní stěně se však výborně dochovaly. Můžeme si tak dobře představit původní vzhled mytologických výjevů v Lannově pražské vile před přemalbou, při níž vzal za své Gärtnerův uvolněný rukopis a charakteristický výrazný kolorit.

Amor se místo potrestání Psyche do krásky zamiloval. Výjev únosu Psyche, který Gärtner v Praze zobrazil na jednom obraze, rozdělil na severní stěně jídelny v Gmundenu do dvou. V lunetě Zefyr unáší spící Psyche přesně tak, jak to popisuje Apuleius: „Tu se zvedl mírný vánek Zefyru, jemně zafoukal, rozevlál její šat, opřel se do něho, zlehounka ji nadzvedl a svým klidným dechem ji pomalu snášel podle srázu té strmé skály a něžně ji složil dole v údolí do klína rozkvetlého trávníku.“ Ve velkém obraze pod lunetou je podobně jako v Praze dominantou Amorův divukrásný palác. Podle Apuleia se do něj domácí pán vrátil, až když Psyche spala. Gärtner se však od antického pramene v tomto případě odchýlil a zobrazil bůžka, jak unesenou dívku špehuje zpoza růžového keře. Zobrazený palác je tak explicitně definován jako Amorova rezidence, aby mohla být tímto způsobem posílena její vazba na gmundenskou vilu. Ze stejného důvodu je Amorův palác, který je v Praze umístěn na mořský břeh, v Gmundenu zasazen do vnitrozemí, přičemž horské panorama v pozadí připomíná východní stranu Travenského jezera.

Na všech třech stěnách zdobených cyklem o Amorovi a Psyche jsou na kraji dva výjevy v oktogonálních rámech. Nad nimi je vždy nalevo Amor a napravo Psyche, kteří jsou zobrazeni jako mramorové sochy v edikule, odtud pozorují svůj vlastní příběh a postoji i gesty jej komentují. Ještě větší roli mají obdobně zobrazené postavy pod výjevy v oktogonálních rámech. Pod Venuší ukazující Amorovi dům Psyche, kterou měl potrestat za její opovážlivost, pozdvihuje bohyně jablko, důkaz prvenství v kráse, které Psyche zpochybnila.

Psyche nesměla totožnost svého milence odhalit, ale zákaz nedodržela. Pro noční výjev Gärtner použil tradiční obrazový typ. Svůj komentář vtělil do doprovodných postav. Nahoře je Psyche charakterizovaná motýlími křídly a obtěžkaným životem, k němuž sklání hlavu a oběma rukama jej objímá. Před osudným činem Amor svou milenku varoval: „Naše rodina se brzy zvětší a tvůj doposud dětský klín nosí už v sobě pro nás jiné dítě, božské, jestliže zahalíš naše tajemství mlčením, ale smrtelné, jestliže vydáš tajemství napospas nezasvěceným.“

 Dole je znázorněna alegorie ztraceného panenství; pozdviženou pravicí si tiskne na hruď lilii, symbol cudnosti, ale ve spuštěné levici drží kytici růží, symbol lásky.

Štěstí Psyche skončilo v okamžiku, kdy se na svého hostitele a nočního milence pokusila podívat. Série výjevů v jídelně gmundenské vily ilustruje její strastiplnou pouť za ztraceným štěstím. Podobně jako v Praze je antický mýtus zasazen do krajiny, která evokuje nejen Středomoří, ale i záalpské vnitrozemí. Na výjevu s Psyche a Panem na východní stěně jídelny najdeme pro Travenské jezero typický orobinec.

Podle Apuleia zahájil Merkur na Venušinu žádost po celém světě pátrání po Psyche a vyhlásil odměnu: „Za poskytnuté informace dostane od samotné Venuše osobně sedm sladkých polibků a jeden zvlášť znamenitý oslazený mazlivým dotykem jejího jazyka.“
Na ilustraci této pasáže na východní stěně jídelny vidíme vpravo dole rolnickou rodinu, jejíž jednotliví členové na zprávu reagují ve shodě se svými společenskými rolemi. Muž přestal orat a pozorně naslouchá, což je naznačeno tím, že si klade ruku na čelo. Zpráva zaujala také jeho stojícího syna, jedině manželka se od Merkura odvrátila a objímá mladší dítě tak, aby nic nevidělo a neslyšelo. Postava se zahalenou hlavou znázorněná pod obrazem je alegorie smutku Psyche nebo jejího marného skrývání před Venušiným hněvem. Postoj letícího Merkura je variací na slavné Raffaelovo zobrazení téhož tématu z vily Farnesina. Rozdíl je však v tom, že Gärtner v Merkurově pravici vyměnil hlásnou troubu, která se zobrazeným dějem přímo souvisí, za kaduceus, okřídlenou hůlku, kterou obtáčejí hadi. Smysl této záměny je nasnadě, Merkur na tomto obraze neodkazuje pouze na mýtus o Psyche, ale také na svůj patronát nad obchodem a podnikáním obecně, jehož emblémem byl právě kaduceus. Na tuto významovou rovinu ukazuje město zobrazené pod bohem, v němž dominují technické stavby, akvadukt a městská brána, nenápadný odkaz na stavební aktivity firmy Lanna. S tematikou obrazu souvisí jeho umístění – obrazu s akvaduktem si musel všimnout každý, kdo z jídelny odcházel, protože byl umístěn ve výši očí nalevo od vchodových dveří.

Dobová fotografie zachycuje pražský Semmering, který vybudovala v roce 1872 společnost Buštěhradská dráha založená Adalbertem Lannou I. a bratry Kleinovými.

Když Psyche dorazila do Venušina paláce, čekalo ji tu ponižování a všemožné útrapy, které předvádí výjev na jižní straně vchodových dveří do jídelny.
Klečící Psyche tahá za vlasy a metlou bije Zvyklost, Venušina družka. Obraz komentuje alegorická postava zobrazená pod ním – žena s mečem a knihou, symboly spravedlnosti a zákona. Venuše odpočívající na trůnu-lůžku je jako antické božstvo charakterizována nahotou, ale na příručním stolku má kazetu s toaletními potřebami a zrcátkem a její palác vypadá jako novodobé luxusní sídlo. Lodžie je otevřená do zahrady se sochou Amora, v pozadí je vidět dvoupatrový letohrádek na vysokém soklu s arkádovým ochozem. Jde o tak neobvyklý architektonický typ, že můžeme důvodně předpokládat, že Gärtner namaloval zpaměti pražský Belvedér od jihu.

Chlouba renesanční Prahy na detailu z kolorované rytiny Vincence Morstadta z roku 1830. Venušin palác i vila v Gmundenu tak byly propojeny s Prahou, kde Adalbert Lanna II. trvale sídlil.

Posledním z nesplnitelných úkolů, kterými Venuše Psyche trestala, bylo přinesení pyxidy z podsvětí. Dívka ji získala, ale nedodržela další zákaz a nádobku otevřela. Místo krásy, kterou v ní měla Proserpina posílat Venuši, však pyxida skrývala smrtící spánek. Na Gärtnerově obrazu má podobu dýmu, který vychází z otevřené nádobky u dívčiny hlavy. Malíř se v podání Amora těsně držel Apuleia a obrazové tradice:
„(Amor) svou Psýchu probudil neškodným lehounkým bodnutím šípu.“ Na pozadí vidíme duhu, na níž sedí okřídlená dívka a dívá se dolů na ležící Psyche. Je to duše Psyche, která se již odpoutala od jejího těla a nyní pozoruje, jak Amor dívku oživuje. Tento motiv, který v Apuleiovi není, dokazuje, že Gärtner vykládal Psyche tak, jak byla chápána v romantickém 19. století, jako alegorie lidské duše, našeho nejvnitřnějšího já. Pouť Psyche je obrazem nikdy nekončícího návratu k sobě, při němž člověk sama sebe znovu a znovu ztrácí. Zoufalou, ale ne bezvýchodnou situaci Psyche ztělesňuje alegorická postava pod výjevem, žena se zahalenou hlavou držící kotvu, křesťanský symbol naděje. Už Fulgentius v 6. století po Kristu chápal Psyche jako druhého Adama, který byl vyhnán z ráje, když zhřešil zvědavostí a tělesnou touhou.

Výjev, bohužel razantně restaurovaný, zobrazuje apoteózu Psyche, které Jupiter podává číši nektaru se slovy: „Vezmi si, Psýcho, a buď nesmrtelná. Amor nikdy nerozváže svazek s tebou, ale vaše manželství bude věčné.“ Psyche má už na znamení své božskosti motýlí křídla. Boccaccio ve 14. století vyložil spojení Amora a Psyche jako splynutí nesmrtelné duše s Bohem.

Postavy doprovázející v gmundenské vile setkání Psyche s Jupiterem ukazují na Gärtnerovo křesťanské chápání Apuleiova mýtu. Psyche zobrazená nahoře má ruce sepjaté k modlitbě a dívá se vzhůru. Dole je alegorická postava se zahalenou hlavou, která je skloněna nad knihou, do níž píše: skutky Psyche byly sledovány a zaznamenávány. Cesta Psyche k božství byla trnitá, ale nakonec svého cíle dosáhla.

Závěrečný výjev cyklu zobrazuje tradiční téma, svatební hostinu Amora a Psyche, která odkazuje na Olymp i na funkci místnosti, v níž byl mytologický cyklus umístěn. V Gärtnerově podání zaujme důraz na manželské dvojice: na pravé straně sedí objímající se novomanželé Amor a Psyche, uprostřed stolu je pár Jupiter a Juno, který se k sobě rovněž výjimečně tulí, drží se za ruku a Juno objímá svého manžela okolo ramen. Na levém konci stolu je do sebe ponořená dvojice Bakcha a Ariadny a vedle nich sedí v družném hovoru Vulkán a Venuše. Láska a svornost olympských dvojic je tedy protějškem lásky a svornosti objednavatele fresky a jeho ženy, Adalberta Lanny II. a Fanny von Bene. Tím však není obsah výjevu zdaleka vyčerpán, protože má i svoji stinnou stránku. Představuje ji zasmušilá bohyně, která je zobrazena ve stínu. Najdeme ji na prominentním místě, mezi vládcem Olympu a Psyche. Důvěrně se nad ní sklání Merkur s číší v ruce, něco jí šeptá a ukazuje na atribut, který bohyně drží v ruce. Tímto atributem je zlaté jablko a zobrazená je tedy bohyně boje a sváru, Eris. Gärtner tímto motivem propojuje svatbu Psyche s výjevem naproti, na severní stěně, kde je nade dveřmi zobrazena Psyche uctívaná, jako by to byla Venuše. Tím narušila status quo, na který upozorňuje Venuše pod vedlejším výjevem. Bohyně pozdvihuje jablko, vítěznou trofej v Paridově soudu a symbol jejího prvenství v kráse. Paridovu soudu předcházela jiná slavná olympská svatba, totiž ta, na které byl sezdán Peleus s Thetis. Nepozvaná Eris tehdy proti sobě poštvala bohyně pomocí zlatého jablka, které potom Merkur odnesl Paridovi, aby spor rozhodl. Začlenění Eris do svatební hostiny Amora a Psyche upozorňuje, že zachování harmonie světa je nutné znovu a znovu vybojovat. Eris je stále ve střehu a čeká na svou příležitost. To bylo pro Adalberta Lannu II. velice osobní téma. Jako Němec žil a podnikal v české Praze zmítané národnostními a sociálními spory, jejichž intenzita začala v době vzniku gmundenské vily prudce narůstat.

Pohled na jižní stěnu jídelny, svatební hostina Amora a Psyche je zobrazena nade dveřmi vpravo. V gmundenské vile to nebyl pouze antický mýtus, neboť se opakovala pokaždé, když Adalbert Lanna II. a Fanny von Bene zasedli s hosty k jídelnímu stolu.

Opěradla kožených židlí zdobí monogram hostitelů s Amorovým lukem a toulcem. Blaho, které světu přinesl sňatek Amora a Psyche, je aktualizováno Lannovým monogramem, který má podobu zdvojených rohů hojnosti.

Hra na Amora a Psyche v gmundenské vile pokračovala i v ložnici paní domu. Na stropě putti roztahují vyšívaný krajkový závěs se zdvojeným L (viz obr. níže), monogramem manželů Lannových. Ti jsou zobrazeni uprostřed stropu v podobě dvou holubic a Adalbert Lanna II. zde vystupuje ještě jednou, jako Amor s lukem a pochodní lásky. Psyche ho nedoprovází, protože její skutečný protějšek lehával dole na lůžku. Letící Amor se k ní otáčí, má ji pro jistotu stále na očích.

Adalbert Lanna II. a Fanny von Bene v roce 1888. Fotografie z rodinného archivu.

Rodina Lannů na lovu: uprostřed si Fanny von Bene a Adalbert Lanna II. podávají ruce, za matkou stojí syn Adalbert Lanna III., zcela vpravo stojí dcera Franciska Josephine Lanna se svým synem Oswaldem Trauttenbergem, předkem současného majitele Lannovy vily v Gmundenu. Autorem stylizace Fanny von Bene jako Psyche byl, jak lze očekávat, její manžel. Kdyby bylo po jejím, patrně by se raději nechala zobrazovat jak Diana, byla totiž neobyčejně vášnivou lovkyní. Fotografie z rodinného archivu.

HISTORICKÝ VÝZNAM LANNOVÝCH VIL

Lannova vila v Praze je nejvýznamnější novorenesanční rezidencí v českých zemích, zatímco jeho druhá vila v Gmundenu se stala nejvýznamnější novorenesanční vilou v sousedním Rakousku. Lanna obě stavby pojal jako komplexní umělecká díla – architektura, malířská a sochařská výzdoba i umělecko­řemeslné detaily jsou provedeny ve stejné stylové rovině a v té nejvyšší možné kvalitě.
Ideový program obou sídel je velice osobní. Opakovaně se v nich setkáváme s narážkami na stavebníkovu profesi, jeho významné společenské postavení a kulturní poslání. Ve výzdobě zaujímá důležité místo také stavebníkova manželka, ale v bubenečské vile především jejich syn, Adalbert Lanna III., předurčený pokračovatel rodu. Tento do nejmenších detailů promyšlený ideový program je současně pojatý tak, aby intelektuálně i po estetické stránce uspokojil nejnáročnější návštěvníky.
Podobně jako velmožové renesanční Itálie, velkovévodové z rodu Medici, hodnostáři benátské republiky či římští papežové zanechal i po sobě Lanna mladší individualizované rezidence nesoucí pečeť stavebníka, ale mající nadčasovou platnost. Síla Lannových vil je však současně jejich slabostí. Jsou novorenesanční, nikoli renesanční. Neukazují nový směr, pouze s kompetentním zaujetím shrnují dosavadní evropskou kulturní tradici.

Datem, které umožnilo vznik Lannových vil, byl 6. říjen 1829. V rakouském císařství byl tehdy zrušen státní monopol na obchod se solí, v němž hráli důležitou roli loďmistři, protože se sůl tradičně dopravovala po vodě. Konec staleté rodové solařské tradice nijak císařského a královského loďmistra Adalberta Lannu I. (viz AB 7–8/2010) nezaskočil. Již od roku 1824 se totiž vydával na lodích naložených nejrůznějším zbožím do Hamburku a nové poměry tedy nadšeně přivítal. Stal se jedním z pionýrů průmyslové revoluce ve střední Evropě a nashromáždil ohromný majetek.

Svou firmu Lanna otec zakladatel neustále rozšiřoval, k lodní dopravě a stavbě lodí přidal správu a splavňovací práce na českých řekách, ale prosadil se i v dalších průmyslových odvětvích, především v budování železničních tratí. V letech 1839–1841 postavil v Praze řetězový most, který významně přispěl k rozvoji smíchovské průmyslové zóny a tedy k ekonomické prosperitě města. V hornictví a hutnictví mu však štěstí nepřálo a jeho kladenská železářská společnost v roce 1862 skončila velkou ztrátou.

Adalbert Lanna II. (viz AB 9/2010) převzal rodinnou firmu po otcově smrti v roce 1866, ale dál její aktivity nerozšiřoval. Se stavbou železnic, na niž se firma v šedesátých letech orientovala především, roku 1877 skončil a soustředil se na to, s čím jeho otec začínal, lodní dopravu a úpravu řek. O chod firmy se starali především společníci Johann Schebek a Moritz Gröbe, hlavní zájem Lanny II. patřil uměleckým sbírkám. Českým institucím průběžně věnoval díla českého původu, Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze, které spoluzakládal, daroval v roce 1906 jednu ze svých nejcennějších kolekcí, sbírku historického skla. Stárnoucí Adalbert Lanna II. své ohromné sbírky nakonec připravil k dražbám v Berlíně, Stuttgartu a ve Vídni v letech 1909 až 1911. Pokaždé to byla událost celosvětového významu a celkový výnos dražeb činil kolem čtyř milionů rakousko-uherských korun. Lannovské dražby odstartovaly éru rekordních sum investovaných do uměleckých děl.

Když Adalbert Lanna II. zemřel 31. prosince roku 1909 ve věku sedmdesáti tří let, byla pražská vila v pozůstalostním řízení oceněna na 222 783 rakousko-uherských korun, gmundenská zhruba stejně na 223 572 korun a paláce v Hybernské ulici na 302 909 korun, což dohromady tvořilo třetinu jeho celkového majetku. Po smrti Adalberta Lanny I. v roce 1866 byl jeho hlavní rezidenční dvojpalác v Hybernské ulici oceněn na 148 235 zlatých, což znamenalo pouhou desetinu jeho celkového majetku. Syn tedy věnoval na výstavbu rezidencí více prostředků, přestože jich měl relativně méně než otec. Majetek po Adalbertu Lannovi I. čítal 1 524 052 zlatých a při dvou korunách za jeden zlatý by majetek zanechaný Adalbertem Lannou II. činil ve zlatých „jenom“ 1 092 960. Teprve aukce uměleckých sbírek, které však skončily až po sběratelově smrti, ukázaly jejich tržní cenu, která byla trojnásobná oproti odhadu v pozůstalostním řízení.

Alice, mladší dcera Lanny II., a její manžel Wilhelm Enis pózují v roce 1895 na zahradě Lannovy vily v Praze (fotografie z rodinného archivu). Stojí před pergolou s masivními zděnými pilíři pokrytými hustou vegetací, která dnes již neexistuje. Její vzhled dokumentuje malba nad severními dveřmi v Bakchově salonu pražské Lannovy vily (detail níže). Malba ukazuje, že v úrovni přízemních místností pergola vyplňovala celý severozápadní roh terasy a uzavírala tak půdorys stavby do obdélného bloku.

Dnes lze ohromné prostředky, které syn zakladatele firmy Lanna věnoval na své rezidence a jejich výzdobu, označit za dobrou investici. Vznikly trvalé hodnoty, jejichž význam dalece přesáhl jejich hodnotu finanční, a v budoucnu stále poroste. Adalbert Lanna I. se bezesporu významně zasloužil o vybudování dopravní infrastruktury v českých zemích. Kdyby však železnice a vodní stavby nevybudovala jeho firma, zbudovala by je jiná; možná později a méně kvalitně, ale dnes by určitě stály. Kdyby si však Adalbert Lanna II. nepostavil svoje vily, byli bychom chudší o novorenesanční památky, kterými se dnes pyšní Praha i Gmunden.

Na začátku 20. století představovala firma Lanna jeden z pilířů hospodářského rozkvětu v Čechách a nikdo netušil, jak brzký konec ji čeká. Adalbert Lanna III. sice podnik po zesnulém otci převzal, ale podnikatelského ducha neměl. Navíc po dobudování železniční sítě ztratila lodní doprava původní význam, vypukla první světová válka a v samostatném Československu, které po ní vzniklo, se do popředí dostaly čistě české firmy. Rodinný podnik založený před sto lety v roce 1920 tedy Adalbert Lanna III. prodal bance Bohemii. Firma nadále existovala jako akciová společnost, než byla roku 1949 zrušena, ale s rodem Lannů měla společné pouze jméno a tradici solidního podnikání. Když Adalbert Lanna III. v roce 1923 zemřel, dynastie Lannů již dál nepokračovala.

Gmundenská promenáda na břehu Travenského jezera, která je zobrazena na západní stěně Travenského salonu v pražské Lannově vile. Na téže stěně je vidět kostel a zámek v obci Traunkirchen (na snímku v průhledu mezi stromy).

Malba v Travenském salonu pražské vily Lanna

Gmundenskou vilu zdědila sestra Lanny III. Franciska, jejíž potomci v ní sídlí dodnes. V Gmundenu pečuje o odkaz Adalberta Lanny II. jeho pravnuk, generál Hubertus Trauttenberg. Vilu v Bubenči zdědil Adalbert Lanna III., který ji prodal již v roce 1913. Poté se v ní vystřídala řada majitelů a nájemníků. V letech 1919–1925, když v ní sídlila Francouzská vojenské mise, se dostala opět do středu dění. První dva vedoucí mise, generálové Maurice Pellé a Eugène Mittelhauser, byli totiž také prvními dvěma náčelníky generálního štábu nově vzniklé Československé republiky. Francouzské generály později vystřídali polští diplomaté. Za německé okupace v letech 1939–1945 sídlilo ve vile vedení německé pořádkové policie. V roce 1948 byla vila zestátněna. Od roku 1957 ji využívá a vzorně spravuje Akademie věd ČR (viz AB 9/2010).

JAN BAŽANT,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.

Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin a rodinný archiv generála Huberta Trauttenberga.

O Gmundenu více také v odkazech:

http://spvd.cz/index.php/rakousko/gmunden

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gmunden