Ve své kariéře dětského psychologa jsem měl spolu se svými kolegy a přáteli tři
zvláštní příležitosti. Dvacet let jsem (mezi jiným ovšem) vyšetřoval děti vyrůstající
mimo vlastní rodinu, tj. v dětských domovech. Pak po dalších třicet let jsem se jednak
více zabýval dětmi, které novou rodinu získaly, tj. dětmi v pěstounské péči a v adopci,
jednak dlouhodobým sledováním dětí vyrůstajících sice ve vlastních rodinách, avšak
za nepříznivých či problematických psychosociálních podmínek. Tyto děti jsou dnes
už dávno dospělé, mají své vlastní děti a dovedou se ve zpětném pohledu zamyslet
nad svým dosavadním životem. Že mnohé z nich byly nepříznivými okolnostmi nepříznivě
ovlivněny, je celkem samozřejmé. Vždy znovu nás však překvapí, že jsou děti,
které vyrůstají za týchž nepříznivých podmínek, avšak negativně ovlivněny nejsou!
Jsou „vzdorné“ vůči nepříznivým podmínkám – jsou „vulnerable but invincible“, jak
by řekla paní Emmy Werner (1982), žijící klasik studií o tzv. resilienci. Které jsou
to faktory, jež mají funkci protektivní či dokonce ameliorativní, takže chrání jedince
před nepřízní osudu, kompenzují negativní vlivy a vedou k pozitivním výsledkům
tam, kde bychom to na podkladě předchozích zkušeností rozhodně nečekali?
|