Gender a věda

NAĎA STRAKOVÁ, Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.

Zohledňování genderu ve vědě a výzkumu se stále častěji věnuje pozornost nejen mezi vědci, ale i v médiích. Mezi průkopníky tzv. genderové medicíny patří izraelský profesor Marek Glezerman, jemuž v červenci tohoto roku vyšla kniha Gender Medicine – The Groundbreaking New Science of Gender and Sex-Based Diagnosis and Treatment. S prof. Václavem Hořejším hovoříme na téma, jaká je současná situace v Ústavu molekulární genetiky AV ČR, o řetězení smluv, kvót i genderové rovnosti ve vědě.

Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
S Václavem Hořejším na téma gender a věda

Jaký je váš názor na tzv. genderovou medicínu, která prosazuje výzkum a klinické studie na mužském i ženském pohlaví – ať již u zvířat nebo u lidí?
Je logické, že se o tomto tématu v poslední době hodně hovoří. V našem oboru se při experimentování na myších používají téměř výhradně samice. Když jsou v kleci umístěna tři nebo čtyři zvířata, samice se neperou, kdežto samci ano, což samozřejmě může ovlivnit výsledky – a získané poznatky mohou být nakonec platné jen pro samice.

Proč samce neseparovat, aby byl v každé kleci pouze jeden?
Takové řešení je možné, ale je nákladnější. Péče o jednu klec (pravidelné čištění, přestýlání, napájení) stojí tytéž peníze, ať již je v ní jedna nebo čtyři myši. Ve většině případů se domníváme (a řekl bych oprávněně), že rozdíl ve výsledcích získaných na samcích a samicích většinou není až tak velký, ale přeci jen je třeba to mít na paměti.

Ve světě se klinických experimentů účastní většinou muži – uvádí se až 75 %. Je tomu tak i u nás?
Myslím si, že ano. Logické je to především proto, že v takových experimentech existuje určité zdravotní riziko. Například při testování nových léků nastávají (sice ojediněle) vážné komplikace; a žena, která má nebo chce mít děti, si jistě dá větší pozor na své zdraví než muž. Riskantnější chování je obecně u mužů zřejmě dáno do značné míry geneticky.

Existují jiné aspekty než pohlavní, které se při výzkumech na zvířatech zohledňují?
Běžně zanedbáváme například to, že se výsledky budou odlišovat, pokud provedeme pokus na zvířatech ráno, večer nebo v noci. Například myši jsou na rozdíl od lidí v zásadě noční zvířata, tudíž experimenty prováděné na nich nebo i s jejich buňkami ve dne jsou více či méně ovlivněny jejich biorytmy. V publikacích popisujících výsledky těchto experimentů se takové časové údaje mnohdy neuvádějí – o tomto problému se ví, ale prozatím se neřeší.

Hodnocení vědy a řetězení smluv

Jste jedním z otců současného systému hodnocení vědy – tzv. kafemlejnek však dlouhodobě čelí kritice.
Když se před 20 lety mělo hodnotit, kdo je dobrý vědec, posuzoval se jen počet publikací – čím více, tím lépe, což bylo špatně, protože se vůbec nezohledňovalo, jaké publikace jsou; nehodnotilo se, v jak kvalitních časopisech dotyčný publikoval. V tehdejší Radě pro výzkum a vývoj (RVV) jsme proto hledali způsob, jak zakomponovat do hodnocení také (a především) kvalitu. Navrhli jsme systém, v němž se za publikace přidělovaly body v závislosti na skutečnosti, v jak kvalitním časopise (s ohledem na impaktový faktor normovaný na příslušný vědní obor) byly publikovány, což umožňovalo přibližně odlišit rozdíly v publikační produktivitě různých vědeckých pracovišť a týmů. Užitečný nástroj se však zvrhl v rukou administrátorů RVV v primitivní trojčlenkové přepočítávání publikačních bodů na peníze. A v tomto hledejme chybu – v uvedeném systému lze totiž kvalitu snadno nahrazovat kvantitou: záměrně vytvářet značný počet publikací v nepříliš kvalitních časopisech, případně účelově a masově produkovat aplikační výsledky typu „užitný vzor“ či „funkční vzorek“. Akademie věd se proti tomuto systému vytrvale vymezuje, vytýká mu nejen problém „kvalita versus kvantita“, ale i to, že v některých oborech (zvláště společenskovědních a humanitních, ale třeba i v matematice či v technických vědách) je principiálně nevhodný. V těchto oborech jsou totiž jiné publikační zvyklosti než v dominantních přírodovědeckých oborech. Jsem ovšem nadále přesvědčen, že v jejich případě je systém užitečným nástrojem pro kvalitativní odlišení vynikajících pracovišť od slabých, tedy že slouží k odhalení toho, co někdy nazýváme „suché dřevo“. Dokonce i v oprávněně kritizované pokřivené podobě je „kafemlejnek“ vhodnější než někdejší „hodnocení“ podle počtu publikací stylem „kus jako kus“.

Jaký máte názor na jiné aktuální téma, a to zaměstnávání na smlouvu s dobou určitou – tzv. řetězení smluv?
V Ústavu molekulární genetiky AV ČR mají vědečtí pracovníci (včetně mě) smlouvu na dobu určitou, typicky na pět let. Hlavním důvodem je, že jsme závislí na grantech, které jsou časově termínované. Pokud by byl některý výzkumný tým opakovaně neúspěšný v získávání grantové podpory, ústav by nemohl ze svého rozpočtu hradit mzdy jeho pracovníků. V našem ústavu provádíme po každých pěti letech hodnocení, a to v koordinaci s pravidelnou interní evaluací celé Akademie věd. Pracovní smlouvy na dobu určitou představují vhodný nástroj pro případné zrušení skupiny, pokud se ukáže, že nevykazuje odpovídající výsledky. Musím však podotknout, že jej využíváme výjimečně, protože naši pracovníci jsou v grantových soutěžích velmi úspěšní. Vím, že na většině univerzit mají vedoucí vědečtí pracovníci smlouvy na dobu neurčitou, ale má i nevýhody – člověk s takovou jistotou může totiž zlenivět.

Řetězení smluv ovšem uvrhuje ženy-vědkyně do pracovní nejistoty, a to zvláště v době, kdy si zakládají rodiny – a v takové situaci se na NKC – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR obracejí vědkyně, které přestávají být chráněny.
V našem ústavu v této věci samozřejmě respektujeme zákon. Když má vědkyně smlouvu na dobu určitou a během této doby, řekněme například na začátku pětiletého období, odejde na mateřskou dovolenou, nemůžeme jí místo zrušit. Nadále platí původní termín plnění smlouvy. Když se vrátí do práce po rodičovské dovolené, smlouva jí začne automaticky platit. Situaci, kdy se rozhodne zůstat doma déle, než je rodičovská dovolená, řešíme dohodou. Nepamatuji si však, že bychom řešili problematický případ.

Genderová rovnost ve vědě

Jak si Ústav molekulární genetiky AV ČR stojí za zaváděním genderové rovnosti?
Pokud jde například o kvóty týkající se počtu vedoucích výzkumných týmů, do vědy podle mého názoru nepatří. Souhlasím však, aby v politice či jiných veřejných funkcích kvóty byly; v tomto případě mohou sehrát pozitivní roli. Ve vědě (tedy alespoň v našem ústavu) nejsou ženy rozhodně diskriminovány. Naopak vítáme, když se objeví žena, která je schopna a ochotna působit ve vedoucí funkci. Bohužel ale žijeme ve společnosti, v níž má žena stále více práce v domácnosti, zvlášť když má děti, čímž více nebo méně trpí její odborná práce. Mám dvě dcery, z nichž jedna je také vědkyně a žije dlouhodobě v Anglii – mám tedy informace „z první ruky“. Pokud si ženy-vědkyně pořídí děti, rozhodují se, zda si k péči o rodinu přiberou například vedení výzkumného týmu. V takové pozici musí být vedoucí nejen schopen vést vědecky tým, ale musí se úspěšně starat o granty a administrativní záležitosti – pokud na vynikající úrovni – je to práce na víc než na jeden úvazek. Skutečnost, že se ženy s dětmi většinou do podobné funkce přehnaně nehrnou, je vlastně docela pochopitelná.

Neměla jsem na mysli jen kvóty, ale vytvoření prostředí, v němž by existovaly totožné pracovní příležitosti, protože jedním z důvodů, proč z vědy odcházejí ženy, jsou nevyhovující pracovní podmínky.
Rozhodně to není tak, že by ženy vědu opouštěly a stávaly se z nich ženy v domácnosti. Většinou spojují mateřství a péči o rodinu s méně časově a mentálně náročným zaměstnáním – v našem případě například ve farmaceutické firmě. Jde o méně náročné pozice než „věda naplno“, kdy je třeba stále myslet na práci, na nově vznikající odborné problémy, pracovat víc než jen osm hodin denně, věnovat práci mnohdy i víkendy… Časté je, že ženy zůstávají v pozicích členek výzkumných týmů, což lze určitě snáze spojit s péčí o rodinu.
V našem ústavu genderově citlivé prostředí jistě máme. Již pátým rokem zřizujeme vlastní mateřskou školku. Když jsme ji otevírali, někteří lidé říkali, že jde o příliš velký luxus a že bychom peníze měli vynaložit raději na něco jiného. Argumentovali i tím, že se v zahraničí s něčím takovým nesetkali. Když jsme ale školku zprovoznili, většinou změnili názor. Do školky přijímáme děti již od dvou let, takže rodiče se vrací na pracoviště poměrně brzy. Další výhodou je, že rodiče si u nás mohou nastavit pracovní dobu tak, aby jim to co nejvíc vyhovovalo. A v některých případech, třeba u administrativních pracovnic, umožňujeme částečně i práci z domova.