Duben 2009

Lister Joseph

Joseph Lister a jeho operace v roce 1870

5. dubna 1827 se v Essenu v Anglii narodil a 10. února 1912 na Walter v Kentu zemřel britský chirurg Joseph Lister, jehož největší zásluhou bylo zavedení přísné čistoty a antiseptických opatření do operačních sálů a chirurgické techniky, což vedlo k radikálnímu poklesu pooperační úmrtnost. V 19. století totiž přibližně 50 % pacientů zemřelo v důsledku pooperační infekce. Lister studoval na University College v Londýně, v roce 1852 získal lékařský titul. Seznámil se s prací L. Pasteura a po řadě vlastních pokusů dospěl k názoru, že příčinou pooperační infekce by mohly být bakterie a zničit by je mohla čistá karbolová kyselina. Začal jemnou mlhou z karbolové kyseliny stříkat na rány v průběhu operace, máčet obvazy v karbolové kyselině a přikládal je na rány ihned po operaci. V roce 1867 svůj objev zveřejnil a zavedl u svých operací přísné hygienické předpisy. Kromě přísné hygienické čistoty místa operace zavedl mytí nástrojů a rukou chirurgů před a po operaci v 5 % karbolové kyselině, nošení dlouhých bílých plášťů a později i rukavic. 1855 se stal profesorem klinické chirurgie v Edinburku, 1861 byl jmenován profesorem chirurgie na Glasgow University a později lékařem v Glasgow Royal Infirmary. 1877 pak profesorem a předsedou klinické chirurgie na Kings College v Londýně. Napsal řadu prací: Minute structure of the involuntary muscular fibre (1857); Early stages of inflammation (1859); On excision of the wrist for caries (1865); Ligature of arteries and the antiseptic system (1869); On the germ theory of putrefaction and other fermentative changes (1873); A further contribution to the natural history of bacteria and the germ theory fermentative changes (1873); The germ theory of fermentation and its bearings on pathology (1875); Lactic fermentation and its bearings on pathology (1878); Principles of antiseptic surgery (1891)

Schulz Josef

11. dubna 1840 se v Praze narodil a 15. 7. 1917 zemřel český architekt Josef Schulz. Vystudoval polytechniku v Praze a c. k. akademii výtvarných umění ve Vídni. 1864-1868 byl asistentem architektury na české technice v Praze. Dva roky cestoval po Itálii, 1871 se vrátil do Prahy a začal pracovat jako samostatný architekt. 1874 se stal odborným učitelem na zlatnické škole v Praze, která díky jeho působení vynikla nad průměr škol podobných. Jako hlavní designér se zasloužil například o obohacení vzorníku tradičních českých granátových šperků o antický či antikizující dekor. Již před rokem 1880 se stal také jedním z prvních fotografických dokumentátorů pražských reálií, přičemž měl to štěstí, že se jeho fotografie, na rozdíl od mnohých jiných, zachovaly v pozůstalosti po básníku Josefu Václavu Sládkovi.1877-78 byl suplentem, 1878 řádným profesorem architektury na české technice a řádným členem České akademie věd a umění v Praze, od 1902 členem Umělecké rady ve Vídni, čestným členem spolku Cercle artistique et littéraire de Bruxelles a Spolku vlasteneckých přátel umění v Čechách, artistickým rádcem c. k. musea pro obchod a průmysl ve Vídni, členem komise pro úpravu Karlštejna, zemské komise divadelní, kuratoria a správního výboru Umělecko-průmyslového muzea v Praze a členem ředitelstva a uměleckého odboru Spolku pro dostavění chrámu sv. Víta.

Soutěž na stavbu Rudolfina a rekonstrukci požárem zničeného Národního divadla vyhrál spolu s Josefem Zítkem. 1884 obdržel rytířský řád císaře Františka Josefa za vnitřní přestavbu Národního divadla a 1885 titul c. k. vládního rady za dostavění Rudolfina.

Mezi jeho samostatné práce, poznamenané již semperovskou racionalistickou tendencí patří Národní museum v Praze (postaveno 1884-1891), radnice na Smíchově (1874), Umělecko-průmyslové museum v Praze, kostel v Maršově, některé menší stavby vil v Loučimi, na Mělníce, v Podmoklí a řada adaptací paláců (Buquoyský, Waldštejnský a Schwarzenberský) v Praze, zámky Stranov, na Hrubé Skále a ve Vrchlabí, kostely v Uherském Hradišti a na Strahově, interiéry. Lannova paláce a Gröbeovy vily v Praze. Jeho městské obytné domy v Praze I., III. a na Smíchově jsou typickými obytnými stavbami 80. let , kdy městský obytný a činžovní dům přestal být kopií panských sídel.

Burbank Luther

11. dubna 1926 v Santa Rosa v Kalifornii zemřel americký botanik a šlechtitel Luther Burbank. Narodil se 7. 3. 1849 v Lancasteru v Massachusetts. V roce 1875 se odstěhoval do Santa Rosy v kalifornském okrese Sonoma, kde za dědictví po otci koupil 6,9 ha pozemku a založil experimentální zahrady. Za svého života vyšlechtil, přestože neměl vysokoškolské vzdělání, asi 800 kultivar. Mezi nejznámější patří Burbankovy brambory, švestky bez pecek, bílé borůvky, Burbankova růže, bílý mák, beztrnné opuncie.

Starší kalendária

Kalendárium květen 2008

STECKER ANTONÍN

Etiopie

19. května 1855 se narodil a 15. 4. 1888 zemřel český cestovatel Antonín Stecker. Na cestu do Etiopie se vydal ve službách Německé africké společnosti (German African Society) jako vědecký průvodce cestovatele a diplomata Gerharda Rohlfa. V listopadu 1880 přistáli v přístavu Massawa a byli oficiálně přivítáni v královském paláci Johannese IV. Jeho společník ho opustil a Stecker se vydal na šestiměsíční objevitelskou cestu po Etiopii. Sbíral informace o jezeře Tana a pokusil se dostat do pozdějšího nezávislého království Kaffa. Bohužel tam nikdy nedorazil, neboť v té době začala válka mezi dvěmi provinciemi - královstvím Godjam a Shoa. Stecker se stal zajatcem krále Menelika z království Shoa, který se později stal císařem a zakladatelem moderní Etiopie a vítězem nad italskými kolonizátory. Cestoval nějaký čas v doprovodu Menelikovy armády a po nějakém čase opět dostal možnost se v provincii Shoa svobodně pohybovat a bádat. Nevěnoval se však jen mapování (k mapě jezera Tana zákresem zpracoval i 7 dalších jezer), ale také popisu krajiny, staveb a místních obyvatelů. Vše co viděl pečlivě popsal a zakreslil vodovými barvami do mnoha obrazů, které se však během 2. světové války ztratily. Zachovány zůstaly pouze jejich fotokopie. V červenci 1883 opustil Etiopii a vydal se na cestu domů s velkým množstvím nasbíraného materiálu, kreseb, článků a kolekcí předmětů, které mu darovali Shoanský král Menelik a císař Johannes IV. Všechny tyto předměty jsou dnes umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

BUCHNER EDUARD

Buchner

20. května 1860 se v Mnichově narodil a 13. 8. 1917 v rumunském Focşani na následky válečného zranění zemřel německý chemik a biochemik Eduard Buchner. Studoval na univerzitě v Mnichově, pracoval v laboratoři organické chemie u A. Bayera, kde se zabýval vlivem kyselin na kvašení, a brzy se stal profesorem na univerzitě v Tubingenu,. V roce 1897 uveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka-enzym nazvaný zymáza, který izoloval z kvasinek, a že vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Jeho objev se stal základem nového samostatného vědního oboru-biochemie. V roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně. Jeho výzkumy enzymů pomohly objasnit některé dosud nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř bunky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v živém organismu. Jejich výsledky pak potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v živých organismech. V roce 1907 dostal Nobelovu cenu za chemii za práce o fermentaci a objev nebuněčné fermentace.

EINTHOVEN WILLEM

Einthoven

21. května 1860 se v Semarangu na Jávě narodil a 28. 9. 1927 v Leydenu v Holandsku zemřel holandský fyziolog Willem Einthoven. Medicínu vystudoval na univerzitě v Utrechtu, ale lékařem se po vzoru svého otce být nechtěl. Ve dvaceti pěti letech se stal profesorem fyziologie a histologie na univerzitě v Leydenu, kde působil až do své smrti a zabýval se elektrofyziologií. Do této doby fyziologové studovali srdeční činnost po všech stránkách a zvýšenou pozornost věnovali vodivému systému v srdci. První popis tohoto systému vytvořil v roce 1845 J. E. Purkyně. V roce 1907 A. Keith a M. Flack popsali sinový uzel v srdci významný pro přenos impulsů z předsíně do komory. Ukázalo se, že srdeční automace je závislá právě na tomto převodním systému a že v srdečním svalu vzniká při vztahu tzv. akční elektrický proud, při namáhavé a komplikované práci dokonce celá řada akčních proudů, jejichž součet dává velmi složitou křivku. Einthoven se rozhodl tuto křivku, zvanou elektrokardiogram zaregistrovat a současně ji také analyzovat. Využil k tomu svých matematických, fyzikálních a fyziologických znalostí a analýzou proudů pomocí kapilárního elektroměru, zpřesnil a rozluštil elektrické reakce srdce. K registraci elektrokardiogramu v roce 1903 sestrojil strunový galvanometr, zavedl končetinové svody, tzv. Eithovenův trojúhelník a během pěti let provedl více než 5 000 záznamů elektrické aktivity srdečního svalu. Tímto položil základy nového oboru - elektrokardiografie.V roce 1924 získal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.

HLAVA JAROSLAV

Hlava

7. května 1855 se v Dolních Královicích narodil a 31. 10. 1924 v Praze zemřel český lékař, zakladatel čs. patologické anatomie a autor první české učebnice patologie Jaroslav Hlava. Studoval na malostranském gymnasiu a pak na pražské lékařské fakultě. 1879 se stal doktorem lékařství. Již rok předtím byl demonstratorem, potom třetím a brzy druhým assistentem. při pathol.-anatomickém ústavě professora Klebsa, 1882-83 pracoval v ústavech prof. Cohnheima, Weigerta, Virchowa, Recklinghausena, Cornila, Vulpiana a Strickera. 1883 se stal suplentem, v témže roce profesorem pathologické anatomie, v listopadu se pak habilitoval. V tomto roce byl také pověřen vedením patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty v Praze. 1884 byl jmenován mimořádným a 1887 řádným prof. téhož oboru. Kromě toho byl prosektorem všeobecné nemocnice, od 1894 řádným členem České akademie a od 1892 dopisujícím členem Académie de médicine v Paříži, 1891-92 děkanem lékařské fakulty české university. Na české lékařské fakultě byl prvním učitelem patologie a v celém světě pak uznávaným badatelem, který budoval dva obory současně - patologii a mikrobiologii. Usměrnil vývoj celé české medicíny. Byl čtyřikrát děkanem lékařské fakulty a v letech 1906 – 1908 rektorem Karlovy univerzity. V předválečném období se zasloužil o zdárný rozvoj veterinární patologie svými přednáškami v prozatímních pražských kurzech, které se konaly až do letního semestru v roce 1919. Nejvýznamnějším Hlavovým žákem je jeden ze zakladatelů histologie a průkopníků chirurgické patologie. Heřman Šikl (1888 - 1955),

Těsně před vypuknutím 1. světové války se začal na Albertově stavět nový patologicko-anatomický a soudně lékařský ústavu, který do té doby sídlil v Kateřinské ulici. Otevřen byl jaře 1921 pod názvem Hlavův ústav.

1894–1897 vydal Hlava spolu s Andrzejem Obrzutem učebnici Patologická anatomie a bakteriologie a v roce 1900 s Ivanem Honlem první českou samostatnou učebnici bakteriologie. Jeho práce uveřejněné většinou v češtině byly uznávány a ceněny nejen v Čechách, ale i v cizině. Jsou to např.: Atro- phia hepatis flava chronica, atrophia hepatis flava acuta (1880); Chalicosis pulmonum (přednáška o sjezdu českých lékařův a přírodo. zpytcův, »Čas. čes. lék.«, 1881); Ulcus duodeni e phlegmone (1881); Carcinomy jaterní primární (1882); Zhnisání gumatu jater (1882); O vmezeřeném zánětu žaludku, s Thomayerem (1882); Anatomické podmínky vzniku uraemie při zánětech ledvin, s Thomayerem (»Čas. č. lék.«, 1882); Aktinomycosis hominis (t., 1882); Histogenesis vlákniny, habilitační práce (1883). Pro specielní pathologii a therapii Eiseltovu napsal mnoho důležitých statí, jako zejména pathologickou anatomii plic a vaječníku. Hlava s Thomayerem se také rozhodli s velkým nákladem a bez materiálních užitků vydávat Sborník lékařský, díky jemuž mnohá cenná publikace českých autorů neskončila v zapomnění a nebyla uveřejněna pouze německy. Po založení České akademie Sborník zanikl. V té době přispěl Hlava do Thomayerovy sbírky přednášek a rozprav články Ochranné očkování, bakteriotherapie a očkování a O některých affekcích mikteru a náhlé smrti při nich. Zároveň vyšly v Časopise českých lékařů Zprávy o vyšetření některých pramenu vodních, Případ cholery v Písku; O hodnotě desinfekční Lysoli bohemici a K stoleté ročnici vaccinace. V Rozpravách akademie pak vyšly práce: O účinku tuberculinu; O tyfu exanthematickém; O kokcidiovitých parasitech karcinomu a morbus Darieri, s Obrzutem; Aktinomykosis, s Honlem; Serum vaccinové a jeho účinky, s týmž. Zároveň vydal s professorem Obrzutem příručnou knihu pathologické anatomie a bakteriologie, jejíž I. díl byl ukončen rokem 1895.

Kalendárium duben 2008

6. dubna 1965 vypustili USA první geostacionární telekomunikační družici Intelsat 1. Jmenuje se Early Bird a zvládá 240 telefonních nebo jednu televizní linku mezi Evropou a Amerikou. Existenci geostacionární dráhy si uvědomil již kolem roku 1895 ruský teoretik kosmonautiky Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Jako první se zabýval otázkou praktického využití takové dráhy slovinský technik a jeden z průkopníků kosmonautiky Hermann Noordung, který ve své knize z roku 1928 hovořil o možnosti umístění družicové stanice na takovou dráhu, diskutoval možnosti jejího využití k pozorování zemského povrchu a zabýval se i možností rádiového spojení mezi Zemí a stanicí. Prvním člověkem, který se v USA podrobně věnoval různým alternativám družicových spojů, byl John R. Pierce, vedoucí technického rozvoje v Bellových telefonních laboratořích (Bell Telephone Laboratories), které byly součástí telekomunikační firmy AT&T. Tato společnost položila v roce 1954 první transatlantický kabel TAT-1, sloužící k přenosu telefonních hovorů mezi Evropou a severní Amerikou, ale měl malou kapacitu – pouze 36 souběžně přenášených hovorů.

První geostacionární telekomunikační družice

Pierce John Robinson

2. dubna 2002 v Mountain View ve státě Kalifornie zemřel americký elektrotechnik, vynálezce a spisovatel sci-fi, John Robinson Pierce. Narodil se 27. 3. 1910 v Des Mokneš ve státě Iowa Vystudoval elektrotechniku na Kalifornské technice (Caltech) v Pasadeně. Po ukončení studia v roce 1936 nastoupil do Bellových telefonních laboratoří v Murray Hill ve státě New Jersey, firmy AT&T, kde od roku 1952 působil jako ředitel elektronického výzkumu. V roce 1948 vymyslel termín „tranzistor“, který byl vynalezen v Bellových laboratořích. Koncem padesátých a počátkem šedesátých let se podílel na vývoji prvních amerických pasivních i aktivních telekomunikačních družic. Je autorem vynálezu tzv. Pierceho děla, což je zdroj elektronů pro lineární mikrovlnné elektronky. Dále pak klystronů, používaných ve Standfordském lineárním urychlovači. V roce 1971 odešel do důchodu, od 1971-79 učil jako profesor na Caltechu. 1979–1982 byl hlavním technologem v Laboratoři proudového pohonu (JPL). Své vědecko-fantastické příběhy vydával pod pseudonymem J. J. Coupling.

Karolinum

Univerzita Karlova

8. dubna 1348 založil Karel IV. první univerzitu ve střední Evropě. Vzorem pro její uspořádání byla univerzita v Paříži Bologni a neapoli. Studium začínalo na artistické fakultě (fakulta svobodných umění ), pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Univerzita byla pro celou Karlovu říši, takže studenti a učitelé byli rozděleni do čtyř národů. Studium sice začalo již v roce 1347, ale rozběhlo se naplno až v roce 1366 po založení Karlovy koleje a díky velkorysé stavbě Karolina v roce 1383.

Vstupní dvůr Karolina podle návrhu arch. Frágnera

1409 král Václav IV. Upravil Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci na univerzitě ve prospěch Čechů. Následkem toho mnoha profesorů a studentů zejména německých národností odešlo na univerzity do Lipska a jiných měst. Pražská univerzita se stala českou univerzitou českou, v husitské době pak univerzitou utrakvistickou (podobojí), což vedlo k její mezinárodní izolaci. Od poloviny 15. století měla pouze fakultu artistickou a i když zde působilo několik významných vědců, pečovala vychovávala hlavně učitele. V polovině 16. století vznikla v Praze jezuitská kolej, 1911 ji císař Matyáš povýšil na univerzitu a stará univerzita musela čelit silné mezinárodní konkurenci. Po porážce stavovského povstání na Bílé Hoře byla v roce 1622 nejprve odevzdána jezuitům. 1654 jako Univerzita Karlo-Ferdinandova obnovila právnickou a lékařskou.fakult. Po vleklých sporech mezi arcibiskupem a císařem byla nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité byli z univerzity vyhnáni a vyučovacím jazykem se stala němčina. V roce 1848 se univerzitní studenti významně podíleli na povstání a v roce 1849 změnil ministr hrabě Thun novým zákonem všechny rakouské univerzity podle německého von Humboldtova vzoru na svobodná učiliště věd s jistou autonomií. Ve druhé polovině 19. století znovu začalo růst napětí mezi Čechy a Němci, až v roce 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Po pádu Rakouska a založení Československa rozhodl v roce 1920 se rozhodnutím parlamentu univerzita stala českou Univerzitou Karlovou. Byla postavena řada nových budov, rozšířeno studium žen a vznikly i nové fakulty přírodovědecké. Národnostní napětí však pokračovalo a po nástupu nacismu v Německu se k němu pražská německá univerzita do značné míry přiklonila. Po obsazení Československa a studentských manifestacích v roce 1939 byly české vysoké školy „dočasně“ uzavřeny a majetek UK převzala univerzita německá. Po roce 1945 byla německá univerzita zrušena, její majetek převzala UK, řada historických dokumentů (včetně zakládací listiny) se však ztratila. V poválečných letech rychle rostl počet studentů, po v únoru 1948 však byla (díky komunistickému převratu) téměř čtvrtina vyloučena a mnoho učitelů propuštěno. V roce 1950 ministr školství Zdeněk Nejedlý provedl radikální reformy podle sovětských vzorů, byly zavedeny povinné studijní programy, množství zkoušek a univerzita byla zcela podřízena státu. Po jistém pokusu o liberalizaci v letech 1966 až 1969 prošla UK tzv. „normalizací“, tzn.. rozsáhlými čistkami mezi studenty i učiteli. Zvýšila se podpora přírodovědeckých oborů, vznikla Matematicko-fyzikální fakulta a Fakulta jaderné fyziky, později Fakulta tělesné výchovy a sportu. Po tzv. „sametové revoluci“v roce 1989 byla obnovena akademická svoboda, senáty a volby funkcionářů a v roce 1998 byly státní vysoké školy přetvořeny na školy veřejné s vlastním majetkem a rozhodováním. Začaly se navazovat přerušené mezinárodní styky včetně studentských výměn. Podle zákona 172/1990 se univerzita od roku 1990 nazývá „Univerzita Karlova v Praze“, zákon č. 111/1998 Sb. toto jméno potvrdil. Má 17 fakult a v řadě oborů je jedinou vysokou školou v ČR. V mezinárodních žebříčcích (Shanghai University, Times HE Supplement), které ovšem silně preferují přírodní a lékařské vědy a anglicky mluvící země, se umisťuje jako jediná v ČR a jedna ze tří ve východní Evropě mezi prvními 500, a to někde kolem 250. místa.

ŠALAMOUN Jiří

17. dubna 1935 se v Praze narodil český grafik, ilustrátor a autor animovaných filmů Jiří Šalamoun. 1955-61 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského, poté studoval na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku. Od roku 1990 je docentem, po roce 1992 profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Současně působil jako profesor na Letní akademii v Salcburku, v roce 1992 také na Miami University. Zabývá se především ilustrací a typografií (například Sławomir Mrożek: Věrný strážce, 1966; Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu, 1971; James F. Cooper: Poslední Mohykán, 1972, a dále řada knížek pro děti), ale i kreslenému filmu, za který byl rovněž oceněn (Láááska, 1977, Maxipes Fík (1976-84). Od roku 1990 je členem SČGU Hollar (od r. 1990), v letech 1961 – 1989 vytvořil 20 filmových plakátů.

Jiří Šalamoun

LANNA Vojtěch (Adalbert)

23. dubna 1805 se ve Čtyřech Dvorech narodil a 15. 1. 1866 v Praze zemřel českobudějovický loďař, podnikatel a mecenáš Vojtěch (německy Adalbert) Lanna. Již v patnácti letech studoval na pražské polytechnice mechaniku a strojnictví. Kvůli sporům s profesory ředitelem studia nedokončil a vrátil se do rodinné firmy. Pracoval na stavbě lodí v otcově loděnici, plavil se na vorech atd. Ve dvaceti letech si sám postavil vor a vyrazil do světa, učil se a poznával. Když se vrátil a převzal otcovu firmu postavil řadu mostů (také řetězový most v Praze), podílel se na splavnění Vltavy, Otavy, Lužnice i části Labe, měl v pronájmu vodní díla na Vltavě, stavěl lodě, ale i silnice a tratě. Zásadně se podílel také na dějinách koněspřežky. Díky jeho úsilí byla v letech 1827-8 prodloužena do dnešní České ulice k Solnému skladu a roku 1837 až k zájezdnímu hostinci „U Zlaté ratolesti“, kde měl své obchodní sklady.Po roce 1832 organizoval provoz na celé koňce z Budějovic do Lince. 1851 založil Českobudějovický krajský hospodářský spolek, stal předsedou Obchodní a živnostenské komory, která vznikla 29. listopadu 1850. V roce 1856 stál u vzniku Městské spořitelny.

Řetězový most