Prosinec 2008


Josef Lada



14. prosince 1957 v Praze zemřel český malíř, ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista a spisovatel Josef Lada. Narodil se 17.12.1887 v Hrusici u Prahy v rodině ševce a měl čtyři sourozence. Do školy chodil v Hrusicích, ale učení ho kromě kreslení a přírodopisu.moc nebavilo. Učení malířem pokojů bylo pro něj příliš namáhavá, proto se nakonec vyučil knihařem-zlatičem. V roce 1904 týdeník Máj uveřejnil jeho dvě kresbičky a téhož roku začal navštěvovat kreslířské kurzy profesora Jakesche. Po dalším roce dostal výuční list a usadil se natrvalo v Praze, kde se začal živit jako kreslíř a karikaturista. Na třetí pokus byl přijat k řádnému studiu na Uměleckoprůmyslové škole, ale protože žáci této školy nesměli publikovat a předměty ho nebavily, po půl roce ze školy odešel, začal ilustrovat knihy pro děti a své kresby uveřejňovat v časopisech Besídka malých, Humoristické listy, Šibeničky aj. Byl stálým spolupracovníkem časopisů nakladatelství Melantrich, redigoval přílohu deníku České slovo - Kvítko z čertovy zahrátky, ilustroval knihy Jaroslava Haška, J. S. Kubína, Jana Nerudy a jiných spisovatelů. V roce 1926 vznikaly první ilustrace Švejka pro nakladatelství Adolfa Synka. V roce 1923 se Josef Lada po dlouholeté známosti oženil s Hanou Budějovickou, s kterou měl dvě dcery, z nichž mladší Eva zahynula při náletu na Prahu 14. února 1945. Pro svoji dceru udělal návrh na pomník na Olšanských hřbitovech, který je na hrobě Ladovy rodiny dodnes. Manželka Hana zemřela v roce 1951, Lada o šest let později. Je pochován na Olšanských hřbitovech. Dcera Alena byla známou ilustrátorkou. V roce 1963 vydala knihu Můj táta Josef Lada. Zemřela roku 1992.


Nils Gustaf Dalén




9. prosince 1937 ve své vile ve městě Lidingo zemřel švédský průmyslník a vynálezce, nositel Nobelovy ceny za fyziku Nils Gustav DALÉN. Narodil se 30.11.1869. Již v dětství si liboval ve fyzikálních a chemických pokusech. Velký úspěch měl se svými pokusy s acetylenovými hořáky námořních světelných majáků. V roce 1906 se stal vedoucím inženýrem společnosti Gas Accumulator Company, která obchodovala s acetyléném. V roce 1909 se již stal ředitelem téže společnosti a vynalezl Agamassan – látku pohlcující acetylén a umožňující koncentrovat plyn bez nebezpečí výbuchu. V roce 1905 se mu podařilo zkonstruovat sluneční ventil, kterým zajistil automatické zažehnutí světelných bójí či majáků za šera a jejich zhasnutí při rozbřesku. Podle dobových zdrojů jeho regulátor tak ušetřil až 94 % plynu v porovnání s naplno svítící světelnou bójí. Odpadla lidská obsluha a majáky se mohly stavět i na těch nejodlehlejších místech. V roce 1912 konal pokusy s odolností kovových láhví naplněných acetylénem proti žáru. Jedna láhev vybuchla, těžce ho poranila a přišel o zrak. S těžkým zdravotním postižením vedl dále svůj podnik a řídil pokusy směřující ke zlepšení konstrukce majáků. Jeho vynálezy podstatně zvýšily bezpečnost lodní plavby, a proto mu švédská akademie v r. 1913 udělila Nobelovu cenu za fyziku. 1912 se stal členem Švédské královské akademie věd (1913) a Akademie věd a inženýrství (1919). V roce 1918 mu byly uděleny čestný doktorát na univerzitě v Lundu a medaile Mezinárodní acetylénové společnosti. Dalén pracoval ještě 25 let po ztrátě zraku. Rád hrával šachy a každý den zahajoval ranní procházkou ostrým krokem ulicemi svého města za doprovodu své manželky. V domácím prostředí si všiml, že jeho manželka tráví velmi mnoho času v kuchyni a zobecnil to i na ostatní (tradiční) rodiny tehdejší doby. V roce 1922 korunoval své tepelně technické výpočty a provozní zkoušky vynálezem velmi úsporného sporáku (AGA cooker), který se ujal nejen ve Skandinávii, ale i ve staré Anglii. Vyhrál soutěž na osvětlení celého Panamského průplavu. Mezi jeho nejznámější majáky patří Barrajoey (1932–1972) a Point Stephens (1922–1960) v Novém Jižním Walesu, Skerryvore (1920–1959) v Hebridách a stále ještě svítící maják Punta Celaraian postavený v roce 1934 v Mexiku.


Karel Čapek




25. prosince 1938 v Praze zemřel český prozaik, dramatik, novinář a překladatel Karel Čapek. Narodil se 9.1.1890 u Trutnova v rodině lékaře MUDr. Antonína Čapka. Měl dva sourozence, sestru Helenu a bratra Josefa. Do školy chodil v Úpici, od 1901 do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty v roce 1905 vstoupil do tajného studentského debatního spolku a byl ze školy vyloučen. Odešel do Brna k sestře, později k rodičům do Prahy, kde také nakonec maturoval. Studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakultě Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V listopadu 1915 V Praze obhájil doktorát. Čapkovi rodiče se přestěhovali do Trienčanských Teplic. Karel nebyl pro nemoc odveden do války a začal žít s bratrem Josefem v Praze na Vinohradech.



Dům bratří Čapků ve stejnojmenné ulici v Praze


1917 se stal redaktorem Národních listů, nesouhlasil však s politickými názory šéfredaktora a z novin odešel. 1920 se seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou. 1921-1938 byl redaktorem Lidových novin a zároveň dramaturgem a režisérem Městského divadla Královských Vinohrad. Napsal velké množství fejetonů, později vydávaných v různých souborech, a sloupky, v nichž se vyjadřoval k aktuálním problémům a které vymyslel jako novou novinářskou formu. V roce 1922 se setkal s prezidentem T.G. Masarykem. Jeho názory zaznamenal a vydal v letech 1928-1935 ve třech svazcích pod názvem Hovory s T.G.M., v roce 1935 v knize Mlčení s T.G.M.

Krátce po své cestě do Anglie (1924) se v roce 1925 členem pražského Penklubu, později byl zvolen jeho předsedou. V květnu byl zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd, ale po měsíci z funkce rezignoval, neboť neuznal odepření členství významným literátům,jako např. P. Bezruče nebo F. Šrámka. 1932 s bratrem Josefem Čapkem přešel k nakladatelství Fr. Borový, jehož se stal tichým společníkem.. Odmítl předsednictví světové federace Penklubů, na které ho návrh H. G. Wells, a norský tisk ho navrhl na Nobelovu cenu za literaturu.

1935 se oženil s Olgou Scheinpflugovou a poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše, kde je dnes jeho památník. V roce 1938 psal otevřené dopisy na obranu kultury, hájil principy svobody a snažil se podat objektivní pohled na politickou situaci v současném Československu. Emigraci odmítl. Zemřel na zápal plic několik měsíců před jeho plánovaným zatčením gestapem. Je pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze. 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T.G. Masaryka.

Z díla: Zářivé hlubiny a jiné prózy – společně s bratrem Josefem(1917), Boží muka (1917), Trapné povídky (1921), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), Hordubal (1933, zfilmováno 1937), Válka s mloky (1936), dramata: Loupežník – napsal s bratrem Josefem 1920, zfilmováno 1931), R.U.R. (1920), Věc Makropulos (1922), Lásky hra osudná (1922), Ze života hmyzu – s bratrem Josefem (11921), Adam Stvořitel (1927), Bílá nemoc (1937, zfilmováno 1937), Matka (1938). Z cest po Evropě vzniklo několik knih cestopisných fejetonů: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska, (1932), Cesta na sever (1936). V knihách Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy v roce 1929 vytvořil originální typ krátkých detektivních příběhů. Pro děti napsal Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) a Dášeňka čili život štěněte (1933).


Miroslavem Halíkem byla posmrtně vydána jeho díla: Život a dílo skladatele Foltýna, Měl jsem psa a kočku, Kniha apokryfů, Kalendář, O lidech, Bajky a podpovídky, Čtení o TGM, Místo pro Jonathana, Listy Olze a další.

Karel Čapek byl také velmi dobrým fotografem (fotografie v Dášeňce, portréty prezidenta Masaryk a další Pátečníků). Dašeňka čili Život štěněte byla nejprodávanější fotografickou publikací první republiky. Čapek patřil také mezi přední sběratele etnické hudby; celou dochovanou sbírku (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). jeho dědicové v roce 1981 věnovali Náprstkovu muzeu v Praze. Po roce 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.



Starší kalendária