Petr Sommer
Jsem poctěn důvěrou Vědecké rady, když ode mne očekává vyjádření k závažným otázkám budoucnosti badatelství v Akademii věd. Jsem samozřejmě schopen vyjadřovat se k uvedeným tématům jenom na základě svých zkušeností, které souvisejí s badatelskou společenskovědní praxí. Jak ani nemůže být jinak, mé názory vycházející ze subjektivních zkušeností mohou být jenom subjektivní, i když se snažím o zobecňující nadhled.
Témata, ke kterým se mám vyjádřit, mají společného jmenovatele. Jsou součástí jednoho ze základních bodů koncepce rozvoje Akademie, kterým je podpora špičkového výzkumu a vynikajících vědeckých osobnosti. Je třeba jenom souhlasit s tím, že bez pěstování vědecké excelence lze očekávat stagnaci úrovně výzkumu kdekoliv, nejenom v AV. Přitom je jasná základní role vědeckých osobností, které jsou základními hybateli organizace vědy i vlastního badatelství, a je jasné, že mimořádná úroveň výzkumu je posláním a zároveň zdůvodněním Akademie.Tato proklamativní suma je ovšem každý den konfrontována s možnostmi a reáliemi, v nichž AV a její lidé existují a pracují. Domnívám se, že je třeba v této souvislosti vyzdvihnout, že Akademie stále zůstává relativně nezávislým badatelským územím a že tato skutečnost je jednou z jejích největších institucionálních hodnot. Je to významné nejenom pro její vnitřní život, ale i pro společnost. Jde přitom nejenom o společenské využívání konkrétních patentů, vynálezů a ekonomicky vyčíslitelných výstupů, jejichž přímočarý účel je jasný, ale jde i o dlouhodobý dialog se společností, které by se měla nabízet měřítka pro korektnost – argumentace a uvažování, impulsy k chápání souvislostí a příčinností okolního světa a v neposlední řadě i etických principů bytí a fungování společnosti (v této souvislosti nejde jenom o AV, ale i o univerzity a další vědecká a pedagogická pracoviště). Nedělám si iluze o dosahu a možnostech takového působení, ale myslím, že reálná a velmi efektivní by byla (pokud jde o společenské vědy) např. naše podstatná účast v takových veřejných diskusích, jako je spor o katedrálu sv. Víta, ve stávajícím konfliktu odehrávajícím se o naše kulturní dědictví, o etiku veřejného (politického) života, o otázky vzdělání a vzdělanosti atd. Neexistence této diskuse za naší účasti považuji za varovný signál určité dysfunkce AV v rámci české společnosti (což se ovšem týká i všech dalších badatelských a pedagogických institucí), jejímž důsledkem je přizpůsobování se všeobecně pragmatickému milieu. V souvislosti s naším tématem je jasné, že v této kontaktní zóně mezi Akademií a společností by měly sehrát nejvýznamnější roli právě vynikající vědecké osobnosti. Celé toto téma je samozřejmě součástí širší diskuse o roli a možnostech osobnosti v naší společnosti vůbec, jejímž jedním extrémem je konstatování, že takové osobnosti nemáme, a druhým, že je společnost neakceptuje.
Pokud jde o bariéry systémů, v nichž by se měl využívat potenciál vyplývající z přítomnosti špičkové vědecké osobnosti v konkrétním badatelském týmu, nemůže být odpověď jistě tak lineární, abychom si řekli, že budeme mít plně funkční špičkové badatelství a že špičkové badatele špičkově zaplatíme. Otázka ohodnocení je jistě dlouhodobým problémem české vědy obecně, a i když se v této oblasti přibližně za uplynulé desetiletí v AV mnohé pozitivně změnilo, je jasným a do jisté míry demoralizujícím signálem společenského hodnocení vážnosti vědy, že mnohdy nesporně špičkové badatelství je v AV i jinde odměňováno průměrně. Má to ovšem celou řadu příčin. Jednou z nich je ochota a schopnost státu vyčleňovat na toto odměňování (i na vědu jako takovou) prostředky. Nejde ale jenom o prostou rozpočtovou kapitolu věda. Je jistě v pořádku, že se stupňuje tlak na výstupy vědeckého výzkumu, podle mého názoru ale nejsou v pořádku postupy, jakými se to děje. Hodnocení těchto výstupů (zejména výstupů společenskovědních) se provádí mechanicky a často s uplatněním kritérií, která se pro hodnocení (společenskovědního) badatelství nehodí. Celkově pak lze konstatovat, že systémy hodnocení, jejichž výstupy jsou stále významnějším klíčem při rozdělování prostředků jednotlivým vědeckým institucím, nejsou excelenci v bádání nijak nakloněny. Je to snad způsobeno (také) tím, že obecně myšlenka excelentních pracovišť českou vědeckou komunitu nijak nenadchla, asi i proto, že několik kampaní vedených směrem k vědecké excelenci nevyvolalo dojem, že jde o něco jiného než o cestu k lepšímu zajištění vyvolených. Obecně jsou naše systémy hodnocení badatelských výsledků velmi formalistní, takže se vlastní hodnocení mnohem více dotýká podoby výstupů než jejich obsahu.
Stále složitější systém rozdělování prostředků na vědu vede k tomu, že se formulace a podávání projektů stalo jakousi novou specializací mající smysl sám o sobě. Zacházení s těmito prostředky je velmi složité a vyžaduje enormní vynaložení energie související s administrativou grantů a projektů. Přidělované prostředky jsou svázány mnohými předpisy, které situaci dále komplikují, stálou komplikací je rozdělení přidělených prostředků do rozpočtových kapitol, které je možné měnit jenom s vynaložením další námahy a velmi omezeně. To má za důsledek, že rozpočty grantů se s plynoucími léty projektu řídí stále nepřesnějšími odhady, které bylo třeba zformulovat v době podávání projektu, ale které je přesto třeba nutné zachovávat.
Celý tento systém se navíc stal nutnou a pevnou součástí rozpočtu vědeckých pracovišť, jejichž finanční zajištění je nedostatečné. Grantové položky na režijní náklady těchto pracovišť (a mnohdy neoficiálně i další grantové prostředky) tvoří rozpočtové částky, bez nichž by tato pracoviště již nemohla existovat. Stále se zmenšující objem institucionálních prostředků ve srovnání s prostředky fakultativními (tento vývoj se oficiálně chápe jako pozitivní) je podle mého názoru již dávno za hranicí užitečnosti, protože se z tohoto "sofistikovaného" systému (jak se říká v současné strašlivé hantýrce) stejně ve velké míře financuje to, nač nezbývá z institucionálních rozpočtů. Vědečtí pracovníci jsou nuceni podávat stále další a další projekty, protože jsou jednak podle úspěšnosti v této soutěži formálně hodnoceni a jednak by bez grantových peněz prostě nemohli fungovat ani v základní rovině – neměli by totiž základní materiálové a provozní zajištění. Tento kolotoč způsobuje, že badatelské osazenstvo vědeckých institucí se v tomto systému pohybuje v jakémsi fázovém posunu, tedy v průběhu různě zahájených projektů, na jejichž závěr se okamžitě snaží navázat dalšími granty, které by navíc měly reprezentovat úplně nové téma, odlišné od tématu právě uzavřeného projektu. Dlouhodobé plánování a tematická perspektiva jsou v této souvislosti iluzí. To mimo jiné způsobuje, že je naprostou iluzí vytvořit pro nějaký velký integrační projekt tým odborníků, protože tito odborníci jsou angažováni v jiných projektech a je vyloučeno, že by prostě na sebe "počkali", až budou všichni volní a vstoupili do onoho velkého projektu. S takovým postupem je spjato ještě jedno velké nebezpečí, že by šlo o jakousi hru vabank. V případě, že by se takový tým vytvořil a poté neuspěl v soutěži o podporu svého projektu, byl by přinejmenším na rok "nahraný". Námitka, že přece smysluplnost grantových návrhů musí posuzovat ředitel pracoviště a jeho vědecká rada, neobstojí, protože ani jeden, ani druhý nebudou riskovat, že ohrozí bazální ekonomiku svého pracoviště. Skutečně nedostatečné projekty tímto sítem jistě neprojdou, ale všechny výtečné a průměrné ano.
Předchozí pasáž může po přečtení vyvolat dojem, že se vlastně pohybuje mimo dané téma, totiž mimo otázku excelentního bádání a roli vynikajících badatelských osobností v něm. Myslím ale, že při krátkém zamyšlení musí napadnout každého, že takový systém, o němž je řeč, je účinný především při podpoře průměrnosti. K tomu, co již bylo řečeno, podle mého názoru přistupují ještě další principy. Organizace vědy, o níž byla řeč, probíhá v podmínkách nestability. Mnohokrát se změnily administrativní podmínky této hry. Samotné řízení ústavů v AV je organizováno v krátkodobých periodách, protože nejdéle po osmi letech se změní ředitel a často celé vedení ústavů, což musí nutně znamenat zásadní změny v jejich chodu. Neblahou změnou je také zbavení AV možnosti vychovávat vlastní interní doktorandy. Existuje sice hojně rozvíjená forma smluv ústavů a jednotlivých fakult a kateder o společné doktorandské výchově, ale to nemůže plnohodnotně nahradit situaci, kdy jsou doktorandi součástí vědeckého pracoviště, které je vychovává, tzn., kdy jsou mimo jiné také ve stálém kontaktu s osobnostmi, které by je mohly integrovat do denní badatelské práce na vědeckých projektech.
Nevím, jestli lze v této situaci navrhovat nějaké reálné východisko. Obvykle tvrdíme, že již formulace problému je prvním krokem k řešení. Zdá se však, že v tomto případě vede od této formulace ještě velmi dlouhá cesta. Obecně se domnívám, že zásadní pozitivní změnu by jistě přineslo rozvolnění onoho složitého a vázaného systému podpory naší vědy (což jistě vůbec neznamená likvidaci systému kontroly jejích výsledků). Pokud jde o rozvoj excelence v jejím rámci, myslím, že se může dostavit také pouze ve volnějších a méně formálních podmínkách organizace a v situaci, kdy bude excelence opravdu podporována a odměňována. I to je ale, jak víme, v podmínkách výsluhového systému odměňování a nedostatku prostředků na osobní ohodnocení více méně iluzí. Stejně tak jsem přesvědčen, že role osobností v naší vědě nevzroste nějakým lépe promyšleným výnosem, ale vytvořením podmínek, v nichž autorita a potenciál takových osobností budou prioritami. Nejméně šťastné by ale bylo vyhlášení nového organizačního principu, v rámci nějž by povinně vznikaly vědecké týmy soustředěné okolo takových osobností.
Autor působí v Centru medievistických studií
25.6.2008
Monitoring tisku obsahuje výběr článků z českých médií týkajících se aktuální situace ve financování vědy a výzkumu v ČR.
