Hudba v České Akademii věd a Umění
Od myšlenky k činu nebylo u Josefa Hlávky daleko. Velkorysým finančním darem ve výši 200 000 zlatých umožnil, aby se v říjnu 1888 Sněm království Českého mohl usnést o zřízení akademie. Nic nešlo hladce ani v Praze, natož pak v císařské Vídni. Díky Hlávkovu trpělivému, ale i neodbytnému úsilí Česká akademie věd a umění v květnu 1891 slavnostně zahájila činnost. Josef Hlávka stál v čele Akademie jako její prezident až do své smrti v roce 1908, současně však zastával i funkci předsedy IV. třídy, jež byla vyčleněna pro slovesné, hudební a výtvarné umění.
Podobně jako tři třídy vyhrazené společenskovědním a přírodovědným oborům mohla i IV. třída mít 15 řádných členů, stejný počet členů mimořádných a dvojnásobek dopisujících. Až do roku 1923 tato třída nebyla vnitřně členěna, přirozeně se však v ní utvořily skupiny spisovatelů, výtvarných umělců a hudebníků. Rozumělo se samo sebou, že nejčelnější místo v hudebním odboru zaujal Antonín Dvořák. Zásluhou jeho vlivu u zakladatele Hlávky byl zvolen i Karel Bendl a Zdeněk Fibich. Členstvo se rozrůstalo pozvolna, sám hudební odbor v roce 1893 překvapivě prohlásil, že nemá zájem o volbu dalších členů.
Do zániku Rakouska-Uherska přibylo jen pět řádných členů, jmenovitě též Karel Kovařovic, Vítězslav Novák a Josef Suk. Josef Bohuslav Foerster se dočkal volby za řádného člena až v roce 1921, Leoš Janáček musel čekat ještě o dva roky déle. Během první Československé republiky se řádnými členy mimo jiné stali Karel Rudolf, Alois Hába, Otakar Jeremiáš, Bohuslav Martinů, Václav Talich a Pavel Bořkovec. Po druhé světové válce byli za řádné členy in memoriam přijati Vítězslava Kaprálová a Vít Nejedlý, členství se do zrušení České akademie věd a umění v roce 1952 dočkal mimo jiné též Iša Krejčí. Mezi jmény mimořádných a dopisujících členů defilují i skladatelé méně známí, některé z nich by si dokonce s obtížemi vybavili i znalci českého hudebního života. Tak už to v akademiích i učených společnostech chodí, konečné slovo náleží neúprosnému soudu času.
Samo členství v České akademii věd a umění bylo sice nehonorovanou, přesto však zpravidla nejvyšší poctou, které se soudobému umělci mohlo dostat za jeho životní dílo. IV. třída měla však díky Hlávkově nadání a přidruženým nadacím možnost oceňovat i jednotlivá díla nebo poskytovat studijní a cestovní stipendia. Dary a odkazy soukromých osob se staly důležitou složkou finanční základny Akademie v podstatě od jejího počátku. Osamostatněním vznikl počátkem 20. století fond Zdeňky Hlávkové k oceňování české literatury a české hudby, z fondu Josefa Železného se od roku 1903 udělovaly odměny jednak absolventům Akademie umění, jednak hudebním skladatelům. Na mladé skladatele od roku 1917 pamatoval fond Klementiny Kalašové, také fond Pavlíny Erbanové byl zčásti určen jako podpora posluchačům Státní konzervatoře. Mecenášství vědy a umění bez komerčního záměru je nanejvýš chvályhodným, dnes bohužel stále ještě vzácným činem. Proto si zaslouží čestné zmínky i protektorátní fondy Jana Ludvíka Lukese a Ferdinanda Vacha založené k podpoře hudební tvorby i vědy.
Za života zakladatele a mecenáše Akademie Josefa Hlávky se bylo možné obrátit s žádostí o podporu také na něho, nejednou však spíše šlo o podpory sociální povahy. Podpory se v průběhu padesáti předválečných let činnosti České akademie věd a umění dostalo desítkám hudebníků. Pro ilustraci této záslužné činnosti stačí uvést, že v roce 190l dostal Oskar Nedbal subvenci na český koncert během pařížské Světové výstavy. Ještě v pohnutém roce 1939 obdrželi stipendia např. Vítězslava Kaprálová a Václav Kaprál. Neméně pozornosti si zaslouží, že Česká akademie věd a umění od roku 1909 do první světové války udílela dosti vysokou podporu Českému filharmonickému družstvu, aby mohlo vydržovat stálý symfonický orchestr Českou filharmonii a uvádět díla českých skladatelů. Podpory Československé filharmonické společnosti byly poskytovány i v meziválečném období. Proto také Česká filharmonie v roce 1991 vděčně připomenula stoleté jubileum založení ČAVU slavnostním koncertem, na němž pod taktovkou Miroslava Bělohlávka zaznělo několik oceněných skladeb.
V souladu se stanovami mohla Hlávkova Akademie oceňovat vědecké práce i výkony v oboru krásné literatury, umění výtvarného a hudební skladby, které jí budou podávány od členů nebo jejich prostřednictvím od českých učenců, literátů a umělců, kteří nejsou členy. O návrhu cen a podpor se jednalo v jednotlivých třídách, vyhlášení pak náleželo valnému shromáždění. Otázka, jak často může cenu získat jeden a týž tvůrce, nebyla v řádech Akademie řešena, rozhodnutí záviselo na stanovisku jednotlivých oborů. Udílení cen a podpor vyvolávalo od počátku mnoho kritik i stížností. Opakovaně se ozývaly stesky na to, že si členové hudebního odboru Akademie rozdělují ceny mezi sebou a že při jejich rozhodování nejsou měřítkem schopnosti, ale osobní ohledy. Myšlenka, že by se členům Akademie neměly ceny udělovat vůbec, ovšem uspět nemohla, protože by samotné členy znevýhodnila.
V devadesátých letech 19. století vypisovaly všechny odbory každoročně první ceny ve výši 1000 zlatých (po roce 1900 to bylo 2000 K), druhé ceny ve výši 400 zl. a třetí ceny po 250 zl. Zatímco literární odbor dával přednost dělení cen většímu počtu osob, hudební odbor udělil v létech 1891–1901 Antonínu Dvořákovi pět prvních cen. Jistě po zásluze, neboť vůbec první cenu Akademie dostalo Dvořákovo Rekviem. V dalších letech následovaly první ceny za symfonii Z nového světa, symfonické básně Vodník a Zlatý kolovrat a za operu Čert a Káča. Posledním Dvořákovým dílem, jemuž se dostalo první a navíc čestné ceny, byla opera Rusalka.
Zdeňka Fibicha ocenil hudební odbor třemi výročními cenami, první byla za melodrama Hippodamie. Tři první výroční ceny získal J. B. Foerster, dvě první a jedna dělená připadla Josefu Sukovi, Vítězslav Novák byl oceněn čtyřmi prvními cenami. Výroční ceny nebo podpory získalo mnoho dalších osobností tehdejšího českého hudebního světa, jmenovitě např. Otakar Ostrčil, Rudolf Karel, Jaroslav Křička, Karel Weis, Bohuslav Martinů či Bohuslav Vomáčka. Naproti tomu byl v roce 1907 odmítnut Leoš Janáček, když se ucházel o cenu za operu Její pastorkyňa. Ale ani Janáček nevyšel zkrátka, čas od času dostával drobné podpory a v roce 1918 pak první cenu za dosavadní životní dílo. V našich očích slouží Akademii ke cti, že v letech 1921 až 1925 Leoš Janáček získal tři další první ceny, a to mimo jiné za Zápisník zmizelého a Káťu Kabanovou.
Po druhé světové válce se Česká akademie věd a umění ani nestačila svobodně nadechnout a již se nad ní stahovala mračna socialistické kulturní politiky. V roce 1952 byla Hlávkova Akademie spolu s Královskou českou společností nauk zrušeny a jejich nástupkyní se stala Československá akademie věd. Pro literaturu, výtvarné umění i hudební tvorbu v ní již nezbylo místa. Akademie věd České republiky a spolu s ní Učená společnost České republiky se v poslední době snaží překlenout tuto odluku alespoň tříkrálovými koncerty v Rudolfinu. Domácí muzicírování je již dosti vzácné, také kytary v rukou badatelů nejsou často vidět. Stále však mezi vědci i členy Učené společnosti nalezneme znamenité hudebníky. S ostatními se pak potkáváme na koncertech České filharmonie. Jistě tomu tak bude i v příštích letech.
František Šmahel
25.6.2008
Monitoring tisku obsahuje výběr článků z českých médií týkajících se aktuální situace ve financování vědy a výzkumu v ČR.
