Hlavička MÚA

Obsah webové prezentace

Mezi Krakovem a Prahou – Spolupráce českých a polských orientalistů

  1. Úvod
  2. Portéty oficiální, portéty méně oficiální
  3. Studium
  4. Zde žili, rodinné zázemí
  5. Členství v českých a polských vědeckých institucích
  6. Účast na kongresech
  7. Tadeusz Kowalski a Jan Rypka
  8. Tadeusz Kowalski a Bedřich Hrozný
  9. Tadeusz Kowalski a Praha
  10. Tadeusz Kowalski a Orientální ústav v Praze

Zoomovací technologie v albech

Obsah alba můžete prohlížet buď přímo v náhledovém rámečku na výchozí stránce nebo v celoobrazovkovém režimu na samostatné stránce (volba fullscreen v rámečku vpravo nahoře). Podrobnosti si přiblížíte pomocí lupy (+-), zobrazující se po umístění kurzoru nad vybrané místo v albu.

Nezobrazuje se vám obsah rámečku? Zkontrolujte, zda máte v prohlížeči webu nastaveno otvírání flashových animací (povolte), případně zda máte nainstalovánu novější verzi Adobe Flash plug-inu (stáhněte si volný Flash Player).

Webová prezentace výstavy

Mezi Krakovem a Prahou – Spolupráce českých a polských orientalistů – 1

Úvod

Bedřich Hrozný, Tadeusz Kowalski a Jan Rypka

Bedřich Hrozný, Tadeusz Kowalski a Jan Rypka byli přední představitelé a zakladatelé svých oborů v českých zemích a v Polsku, žili na počátku své odborné dráhy ve stejném státě, v habsburské monarchii, a všichni tři také prošli školením na vídeňské univerzitě. Osobně pak uzavřeli dlouholetá přátelství, která se obrážejí v jejich korespondenci, v konkrétní spolupráci a členství v příslušných vědeckých institucích, ve vzájemných návštěvách…



Výstava

Výstava vzešla z dlouhodobé spolupráce mezi pražským Archivem Akademie věd ČR a Archiwum Nauki Pau i PAN v Krakově na téma Vědecké a kulturní styky mezi českými zeměmi a Haličí v 19. a 20. století.
Výsledkem spolupráce je také publikace vydaná v Krakově za spoluúčasti pražského Archivu s titulem Korespondencja Tadeusza Kowalskiego z Janem Rypką a Bedřichem Hroznym.
Poprvé byla výstava instalována v podstatě se stejnými exponáty v Krakově v červnu loňského roku.

Za její přípravu z polské strany je třeba uvést především paní Ewu Dziurzyńskou, z české ji zajišťovali Marek Ďurčanský, Vlasta Mádlová, Martina Šumová a Hana Barvíková. Ti a další pracovníci všech tří zúčastněných archivů pak uzavřeli přátelství, která se obrážejí v jejich spolupráci, vzájemných návštěvách a ve společných akcích…

Instituce spolupracující na výstavě

Exponáty pocházejí z těchto fondů a sbírek

Životopisy

Bedřich Hrozný
Bedřich Hrozný se narodil 6. května 1879 ve městě Lysá nad Labem jako syn evangelického faráře Václava Hrozného. Od r. 1889 studoval na prestižním Akademickém gymnáziu v Praze. Po otcově smrti v r. 1896 se i s rodinou přestěhoval do Kolína a na tamním gymnáziu složil maturitu.
V září 1897 zahájil studium na univerzitě ve Vídni, zároveň na její evangelické teologické a filozofické fakultě. Od druhého semestru se ale plně věnoval orientalistice, především asyriologii, kterou přednášel Hrozného oblíbený profesor David Heinrich Müller. U něj také v r. 1901 obhájil svou disertaci o jihoarabských skalních nápisech.
Díky Müllerovi získal Hrozný roční stipendium rakouského ministerstva kultu a vyučování, které užil především pro studium asyriologie na berlínské univerzitě u Hugo Wincklera a Friedricha Delitzsche. Napsal tu práci o peněžnictví ve staré Babylónii Zum Geldwesen der Babylonier (1902), patří k jeho prvním vědeckým objevům. Narazil tu na problém náboženských textů, považovaných za hymny adresované bohu Ninurtovi (Ninibovi či Ninragovi). Podařilo se mu prokázat, že se ve skutečnosti jedná o jednotlivé části velkého eposu, jehož byl bůh Ninurta hrdinou.
Po návratu do Vídně získal místo v univerzitní knihovně, zprvu neplacené. V r. 1904 se zúčastnil druhé výpravy profesora Ernsta Sellina, který ze své první výpravy do Palestiny přivezl mj. čtyři klínopisné tabulky nalezené na kopci Taaneku a svěřil jejich vydání Hroznému. Uskutečněním tohoto úkolu a zpracováním dalších klínopisných textů nalezených druhou výpravou si Hrozný připravil půdu pro habilitaci na vídeňské univerzitě. Habilitační přednášku proslovil v říjnu 1905. Mezi přítomnými posluchači byl také Jan Rypka; osobně se ve Vídni poznali o něco později. Hrozný se záhy poté bezvýsledně pokoušel o získání katedry orientalistiky v Praze.
V r. 1909 získal Hrozný v univerzitní knihovně definitivu a oženil se s Vlastou Procházkovou (1888–1959). V následujících letech vedle řady menších filologických a historických prací dokončoval svou největší předválečnou studii Das Getreide im alten Babylonien. Ein Beitrag zur Kultur- und Wirtschaftsgeschichte des alten Orients I (1913).
V r. 1914 převzal Hrozný po zemřelém Hugo Wincklerovi vydávání klínopisného archivu chetitských králů – asi 1.300 hliněných tabulek nalezených v r. 1906 nedaleko turecké vsi Boghazköy. Otázka jazyka textů tehdy ještě nebyla vyřešena. Větší část archivu byla uložena v Otomanském muzeu v Istanbulu, kam Hrozný přijel v dubnu téhož roku. Přes den kopíroval tabulky v muzeu a večer z nich vypisoval chetitská slova, která řadil abecedně. Přestože byl po vypuknutí války nucen vrátit se do Vídně, množství shromážděného materiálu mu dovolilo pokračovat v práci. Výsledky své práce představil v r. 1915 na přednáškách v Berlíně ve Vídni a ještě téhož roku je také v němčině (Die Lösung des hethitischen Problems) a v češtině (Objevení nové řeči indoevropské) vydal. V téže době už nastoupil vojenskou službu jako písař, naštěstí pouze ve Vídni. Ještě v průběhu války vydal mluvnici chetitského jazyka Die Sprache der Hethiter, ihr Bau und ihre Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachstamm. Ein Entzifferungsversuch (1917) a po jejím skončení transkripci a překlad tabulek z Boghazköy (Hethitische Keilschrifte aus Boghazköi, 1919; Keilschrifte aus Boghazköi, 1921). Narodily se mu za války také dvě dcery, Olga (*1914) a Helena (*1917). Záhy po skončení války se Hrozný přestěhoval z Vídně do Prahy, kde byl dekretem z 20. dubna 1919 (s právní platností od 1. ledna téhož roku) jmenován řádným profesorem.
V prvních poválečných letech se Hrozný věnoval podrobnějšímu zpracování otázek spojených s výzkumem archivu chetitských králů. Napsal souhrnné pojednání o národnostních a jazykových poměrech na území ovládaném Chetity (Über die Völker und Sprachen des alten Chatti-Landes. Hethithische Könige, 1920) a vydal chetitský zákoník, který se mu podařilo nalézt mezi tabulkami boghazköyzkého archivu (Code hittite provenant de l’Asie Mineure (vers 1350 avec J.-C.) I, 1922).
V letech 1924–1925 prováděl Hrozný své legendární vykopávky na Blízkém východě. Největší objev se mu podařil v r. 1925 na pahorku Kültepe (poblíž vsi Kara Höjük nedaleko Kaisareie). Nalezl zde archiv starověké obchodní stanice s tisícovkou kapadockých tabulek.
Ve 20. a 30. letech se Hrozný účastnil mnoha mezinárodních kongresů a přednášel na řadě zahraničních univerzit. Na konci 20. let byl z podnětu Tadeusze Kowalského pozván na Jagellonskou univerzitu v Krakově, kde hovořil o svých největších objevech – rozluštění chetitštiny a o vykopávkách na Kültepe. Podruhé navštívil Polsko v únoru a březnu 1935, kdy ve Varšavě na tamější univerzitě přednášel o své cestě do Malé Asie a problematice hieroglyfické chetitštině. Již poměrně brzy se stal Hrozný členem obou předních českých vědeckých společností – České akademie věd a umění (1918, resp. 1930) a Královské české společnosti nauk (1912, resp. 1945). Od r. 1927 byl členem Orientálního ústavu v Praze. Jím redigovaný časopis „Archiv orientální“ si držel vysokou odbornou úroveň. Hrozný byl rovněž členem zahraničních akademií, mj. francouzské Académie des Inscriptions et Belles-Lettres a Polské Akademie Umiejętności (zvolen v r. 1932, volba potvrzena 1947).
V první polovině 30. let se Hrozný soustředil na rozřešení problému jazyka a písma tzv. hieroglyfických Chetitů. V souvislosti s tím podnikl v r. 1934 svou poslední cestu na Blízký východ, v jejímž průběhu se v Istanbulu setkal s Tadeuszem Kowalským.
V rámci Univerzity Karlovy plnil v akademickém roce 1926/1927 funkci děkana Filozofické fakulty, v r. 1939/40 byl zvolen rektorem. V den uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 se mu podařilo dosáhnout propuštění některých uvězněných studentů. Angažoval se rovněž v obraně univerzitního majetku. Svou populární přednášku, která měla suplovat jeho nerealizovanou přednášku inaugurační, proslovil v nabitém sále městské knihovny; účastnil se schůzek s děkany zabíraných fakult. Jinak se ovšem zcela stáhl z veřejného života a odmítal veškeré nabídky ze strany okupantů i jejich českých exponentů. Mohl přitom odkazovat na svůj špatný zdravotní stav. Pilně ale pracoval vědecky – na počátku 40. let vznikly jeho známé syntézy dějin Blízkého východu a Indie (v prvním vydání Die älteste Geschichte Vorderasiens, 1940).
V r. 1944 postihla Hrozného mozková mrtvice, která ukončila jeho pedagogickou činnost, ale nikoli činnosti vědeckou. Hroznému se po válce dostalo řady dalších poct, mj. státní ceny za monografii o dějinách Blízkého východu a doktorátu honoris causa na Sorbonně. Ten si ale nemohl převzít osobně, stejně jako se neúčastnil velkého orientalistického kongresu, který se konal v Praze v r. 1949 na počest jeho sedmdesátých narozenin.
Zpráva o jmenování akademikem Československé akademie věd 12. listopadu 1952 ho zastihla v pražském státním sanatoriu, kde 12. prosince téhož roku také zemřel. Nad jeho rakví v Karolinu promluvil mj. také Jan Rypka.
Tadeusz Kowalski
Tadeusz Kowalski se narodil 21. června 1889 v Châteauroux ve Francii jako syn barvířského mistra Teofila Kowalského (1843–1895) a Kazimiery z Kuśpecińskich (1858–1927). Brzy nato se spolu s rodiči a starším bratrem Ludvíkem (1885–1943) přestěhoval do Krakova. Tady r. 1907 absolvoval gymnázium sv. Anny, poté studoval orientalistiku na Filosofické fakultě vídeňské univerzity, kde v r. 1911 získal doktorát filozofie. Právě ve Vídni začalo jeho dlouholeté přátelství s o tři roky starším Janem Rypkou, u něhož bydlel za svých pobytů v Praze v letech 1926, 1930 a 1937. Ve Vídni nejspíše poznal také Bedřicha Hrozného, zaměstnaného tehdy v univerzitní knihovně. Akademický rok 1911/1912 trávil doplňujícím studiem na univerzitách ve Štrasburku a Kielu. V červenci 1914 se habilitoval z jazyků a filologie muslimského Východu na Jagellonské univerzitě, kde od 1. října 1915 působil jako soukromý docent, dokud k 1. červenci 1919 nepřevzal – coby mimořádný profesor (od 1. května 1922 jako řádný profesor) – Katedru orientální filologie. Od r. 1921/1922 vedl rovněž Seminář orientální filologie ustavený při této katedře.
Svá studia svázaná s Blízkým východem začínal arabistikou, zejména přípravou v němčině publikované habilitační práce z oblasti staré arabské poezie Der Dīwān des Kais ibn al Hatīm (1914). Brzy nato v rozpravě Poezja staroarabska (1915) zevrubně charakterizoval tvorbu Arabů předmuslimského období. Více než třicet let pracoval na dívánu Ka’ba ibn Zuhaira, který sám nestihl vydat; učinili tak v r. 1950 jeho žáci. V r. 1946 vydal nestarší arabskou relaci o Polsku a Slovanstvu (Relacja Ibrāhīma ibn Ja’kūba z podróży do krajów słowiańskich w przekazie al-Bekrīego).
V oblasti íránistiky se Kowalského zájem soustředil na dva perské básníky: Omara Chajjáma, jemuž věnoval studii publikovanou v časopise Przegląd Współczesny (září 1934) a Firdausího, jehož eposem Šāh nāme se zabýval za 2. světové války. Dílo, které orientalista zanechal v rukopise, bylo otištěno ve dvou svazcích v letech 1952 a 1953.
Jedinou orientální zemí, kterou Kowalski znal z vlastní zkušenosti, se stalo Turecko. Právě turkologie představuje v jeho vědeckém díle tak výraznou část, že je v odborné literatuře nejčastěji označován jako turkolog. Již v době 1. světové války se setkal s tureckými dialekty, když mohl hovořit s raněnými tureckými vojáky, pobývajícími v krakovských a vídeňských nemocnicích. Zvláštní význam pro něj měl výzkum v terénu, realizovaný v průběhu vědeckých výprav do Turecka (1923–1924, 1927, 1936) a do tureckojazyčných enkláv severovýchodního Bulharska (1929) a rumunské Dobrudže (1937). Takto nashromážděný materiál využil mj. v pracích: Zagadki ludowe tureckie (1919), Ze studiów nad formą poezji ludów tureckich (1922), Türkische Volksrätsel aus Nordbulgarien (1932), Türkische Volksrätsel aus Kleinasien (1933), Les Turc et la langue turque de la Bulgarie du Nord-Est (1933).
Zbývající dva pobyty Tadeusze Kowalského v Turecku měly jiný charakter. Cílem cesty do Istanbulu v r. 1934 bylo studium rukopisů v tamějších knihovnách. Kowalski se tam tehdy setkal s Bedřichem Hrozným uskutečňujícím právě svůj pětiměsíční výzkum v Turecku a Sýrii. Výsledkem posledního pobytu na Bosporu na podzim r. 1947 bylo, že navázal válkou zpřetrhané kontakty mezi tamějším vědeckým světem a Polskem a – poté, co se seznámil s fungováním polské ambasády v Istanbulu – odmítl přijmout nabízené místo vyslance v Turecku.
Zajímavou součástí vědeckých zájmů Tadeusze Kowalského byla bádání nad jazykem Karaimů usedlých v Polsku. Práce Karaimische Texte im Dialekt von Troki (1929), která se dočkala pozitivní recenze mj. od Jana Rypky, byla jedním z jeho nejzávažnějších odborných výsledků.
Důležitá etapa vědecké a organizační činnosti Tadeusze Kowalského nastala navázáním spolupráce s Polskou Akademií Umiejętności (PAU). Ještě před třicátým rokem svého života byl povolán mezi první členy Orientální komise PAU, vzniklé v r. 1918, v níž plnil nejprve funkci tajemníka (1918–1935), posléze předsedy (1935–1948) a ředitele pro ediční záležitosti. V r. 1927 se stal členem korespondentem a v r. 1932 řádným členem PAU. V letech 1936–1939 byl sekretářem její Filozofické třídy. V červnu 1939 byl pověřen funkcí generálního sekretáře, kterou vykonával až do smrti v r. 1948.
Tadeusz Kowalski se v r. 1923 aktivně zapojil do činnosti Polské orientální společnosti (Polskie Towarzystwo Orientalistyczne), kde rovněž zastával různé funkce (člen výboru, místopředseda, od r. 1947 předseda). Účastnil se všech sjezdů polských orientalistů, které se za jeho života konaly. Na všech, s výjimkou 5. sjezdu (1935), vystoupil s referáty. Jeho vědecká erudice byla povšechně známá a evropskými orientalisty oceňovaná. Reprezentoval Polsko na mezinárodních kongresech a sjezdech. V březnu 1937 přednášel rovněž v Praze – na Karlově univerzitě a v Orientálním ústavu. Byl čestným členem Akademie arabského jazyka (Académie Arabe) v Damašku, členem korespondentem Ugrofinské společnosti (Société Finno-Ougrienne) v Helsinkách, Orientálního ústavu v Praze a Společnosti Csomy Körösiho v Budapešti. V r. 1948 byl na návrh Jana Rypky zvolen zahraničním členem České akademie věd a umění. Potvrzení této volby se bohužel nedožil.
Na začátku 2. světové války byl Kowalski společně s dalšími krakovskými profesory v rámci Sonderaktion Krakau (6. listopadu 1939) nacisty deportován do věznice ve Vratislavi a následně v únoru 1940 do koncentračního tábora v Sachsenhausen. Útrapy věznění přežil, nicméně se značně podepsaly na jeho zdraví. Po válce věnoval mnoho času a energie obnově materiálních základů a vědecké činnosti Polské Akademie Umiejętności. Zároveň přednášel na univerzitě a od r. 1947 vykonával funkci předsedy reaktivované Polské orientalistické společnosti.
V červnu 1945 reprezentoval PAU na oslavách 220. výročí (předchůdkyně) Akademie věd SSSR a v květnu 1947 na slavnostech 100. výročí Rakouské akademie věd. Cestou do Vídně se zastavil v Praze, kde navštívil Marii a Jana Rypkovy a v Orientálním ústavu se setkal s českými orientalisty. Po návratu z Turecka, v prosinci 1947, vážně onemocněl a zemřel o několik měsíců později – 5. května 1948.
Kowalski se v r. 1911 oženil s lékařkou Zofií z Medweckich (1890–1976). Byl otcem etnoložky dr. Anny Kowalské-Lewické (nar. 1920) a zoologa prof. Kazimierze Kowalského (1925–2007), v letech 1994–2000 předsedy Polské Akademie Umiejętności.
Jan Rypka
Jan Rypka se narodil 28. května 1886 v moravské Kroměříži v rodině drobného živnostníka. V r. 1905 složil maturitu s vyznamenáním a zahájil svá studia orientalistiky na vídeňské univerzitě. V jejich průběhu na rok (1907/1908) odjel na Kavkaz, kde pracoval jako vychovatel v rodině knížete Bagrationa. V r. 1910 získal titul doktora filozofie z oboru islámských jazyků – arabštiny, novoperštiny, turečtiny. Za studií poznal svého pozdějšího dlouholetého přítele Tadeusze Kowalského.
Svou činnost na poli orientalistiky začal Rypka drobnými překlady pro české vídeňské noviny a v r. 1913 prvním knižním překladem turecké novely Omarovo dětství. V r. 1912 získal zaměstnání v dvorní a univerzitní tiskárně Adolfa Holzhausena ve Vídni, nejprve jako korektor orientálních textů, následně jako vědecký poradce. Tehdy si rovněž doplnil typografické vzdělání (v r. 1913 získal diplom na státní grafické škole) a v průběhu 1. světové války působil jako její ředitel a prokurista. Počátkem r. 1918 se oženil s Marií Mühlmannovou (1895–1981). Jejich manželství zůstalo bezdětné.
Po vzniku československého státu se Rypkovi vrátili do Čech a Jan Rypka přijal v červnu 1919 místo ředitele České grafické unie v Praze. V dubnu 1921 byl jmenován knihovníkem Univerzity Komenského v Bratislavě, záhy mu ale byla udělena studijní dovolená k cestě do Cařihradu, kde strávil bezmála půldruhého roku. Věnoval se tam mj. studiu osmanské poezie a pracoval na překladu a interpretaci spisu Surname Seyyida Vehbího, který původně hodlal předložit jako habilitační práci. V následujících letech navštívil Cařihrad ještě vícekrát – v l. 1925, 1928, 1933 a 1937, jednalo se však již vesměs o krátkodobé pobyty.
Po návratu z Turecka nastoupil službu na ministerstvu školství a národní osvěty. Zároveň připravoval svou habilitační práci Beiträge zur Biographie, Charakteristik und Interpretation des türkischen Dichters Sábit, kterou obhájil v r. 1924 a získal veniam docendi pro obor turecké a novoperské filozofie na pražské Karlově univerzitě. V r. 1926 pak vyšla jedna z jeho stěžejních monografií věnovaná dílu tureckého lyrika Báqího – Báqí als Ghazeldichter.
Díky zmíněným pracím se Rypka zařadil mezi přední světové znalce klasické turecké poezie a brzy byl jmenován mimořádným profesorem Karlovy univerzity (31. listopadu 1927). Zasloužil se o to i Tadeusz Kowalski, který do Prahy poslal svůj pozitivní posudek o Rypkově vědeckém díle. O tři roky později (9. července 1930) byl Rypka jmenován řádným profesorem turecké a novoperské filologie.
V oblasti perského jazyka měly Rypkovy zájmy výlučně filologický charakter, zatímco v oblasti turečtiny je rozšířil o historická studia, zasvěcená zejména turecké diplomatice. Díky překladu a analýze tureckých dokumentů zpřístupnil pro historické bádání řadu důležitých pramenů (především korespondenci ukrajinských hetmanů Bohdana Chmelnického a Petra Dorošenka s Vysokou portou). Materiál k těmto tématům mu z krakovských zdrojů pomáhal získávat právě Tadeusz Kowalski. Na cestu do Krakova bylo Rypkovi v r. 1930 uděleno zvláštní stipendium. Nakonec tam odjel teprve v r. 1935 a byl přátelsky pohoštěn v rodině Kowalských.
Kromě jiných cest za poznáním osmanského islámu podnikl Rypka např. o prázdninách r. 1929 studijní cestu do Novopazarského sandžaku, Kosova, Černé Hory a Makedonie. Později ke svým zásadním turkologickým pracím přiřadil mj. syntézu dějin osmanského impéria zpracovanou pro V. svazek Dějin lidstva redigovaných Josefem Šustou (1938).
Od sklonku 20. let Rypka stále výrazněji směřoval svůj odborný zájem k íránistice. Hlavním tématem jeho práce v tomto období bylo dílo významného středověkého perského (ázerbajdžánského) básníka Nizámího. Ve spolupráci s prof. Helmutem Ritterem, působícím v Cařihradě, připravil kritickou edici romantického eposu Heft peiker (1934). K tématu se vracel až do konce svého života. Do širšího povědomí se v této souvislosti zapsal především přípravou českých beletristických vydání tohoto eposu – nejprve za spolupráce Vítězslava Nezvala vydal Příběh panice, který se chtěl oddat rozkoši s milenkou v zahradě, ale pokaždé se vyskytla překážka (1939), později za účasti dalších českých básníků vyšel pod názvem Sedm princezen celý Nizámího epos (poprvé 1943). Díky svému intenzivnímu zájmu o tvorbu tohoto staroperského pěvce si v Íránu vysloužil čestný titul „nezámíparast“ – „ctitel Nizámího“.
Dalším významným tématem Rypkových íránistických studií bylo dílo jiného středověkého perského básníka, Firdausího. Na podzim 1934 se Rypka na pozvání íránské vlády zúčastnil oslav 1000. výročí narození tohoto literáta a následně v Íránu absolvoval roční studijní pobyt. Své dojmy a poznatky z tohoto období popsal v populární cestopisné publikaci Íránský poutník (1946).
Ve 20. letech se Rypka aktivně podílel na organizačním zajištění Orientálního ústavu. V r. 1928 se stal jedním z jeho prvních členů. Od r. 1929 byl rovněž členem redakční rady ústavního časopisu „Archiv Orientální“ a později hlavním redaktorem ediční řady „Monografie Archivu Orientálního“. K jeho zásluhám náleží také získání dvou cenných zahraničních knihoven pro českou orientalistiku – část knihovny tureckého politika a učence Ahmeda Vefika paši byla převzata Národní a univerzitní knihovnou v Praze, knihy sarajevského turkologa Safveta bega Bašagiče dostala univerzitní knihovna v Bratislavě.
V r. 1939 byl Rypka zvolen děkanem Filozofické fakulty UK, již na podzim téhož roku jej ale v této funkci zastihlo uzavření českých vysokých škol německými okupanty. I uzavřenou fakultu Rypka reprezentoval jako děkan a po válce byl postaven před náročný úkol obnovení její činnosti. Za války i po ní pracoval také odborně – např. obsáhlé rozpravy o perských básnících Labíbím a Farrochím jsou toho dokladem. Mezi jeho nejvýznamnější poválečné počiny patří kolektivně zpracované Dějiny perské a tádžické literatury (1956).
Rypka byl členem Královské české společnosti nauk (1930), Naukového tovarystva im. Ševčenka ve Lvově (1933), slovenské Učené společnosti Šafaříkovy (1935), České akademie věd a umění (1936), Íránské akademie věd (1938) a – z podnětu Tadeusze Kowalského – spolupracovníkem Orientalistické komise Polské Akademie Umiejętności v Krakově (1938).
V r. 1946 Rypka přednášel v Paříži na Sorbonně a na Ècole nationale des langues orientales vivantes. Následně byl i zde poctěn značným uznáním – v tomtéž roce mu byl udělen řád čestné legie („Légion d’Honneur“) a později také čestný doktorát (1962). Když byly r. 1952 starší české a slovenské vědecké společnosti nahrazeny Československou akademií věd, byl J. Rypka jmenován mezi prvními akademiky. V ČSAV pak zastával funkci předsedy redakčně-vydavatelské rady VIII. sekce (filologicko-literární). V roce 1948 se stal členem Polské orientalistické společnosti (Polskie Towarzystwo Orientalistyczne) a v r. 1958 doktorem honoris causa varšavské univerzity. Byl také členem Turecké historické společnosti (Türk Tarih Kurumu) a Společnosti pro turecký jazyk (Türk Dil Kurumu). Čestný doktorát udělila Rypkovi i univerzita v Teheránu a v r. 1950 se stal nositelem vysokého íránského řádu Dáneš (vědění). V r. 1963 byl oficiálně pozván do Íránu a po sérii přednášek na univerzitách a v médiích byl jako čestný host přijat na císařském dvoře.
Jan Rypka zemřel 29. prosince 1968.

| K dalšímu panelu  →

Aktualizováno: 2009-01-31       © Obsah: MÚA AV ČR, web: webmaster, 2008.