Červen 2009
František Ferdinand d´Este
16. června 1914 rakouský následník trůnu František Ferdinand d´Este rozhodl o trase své cesty do Bosny, na které se měl účastnit sledování vojenských manévrů a otevření muzea v Sarajevu. 24. 6. 1914 dorazil do Terstu, nalodil se na moderní bitevní loď Viribus unitis, která ho 25. 6. 1914 dopravila do ústí Neretvy. Na jachtě Dalmat plul proti proudu Neretvy do Metkoviče. Odtud pokračoval vlakem do Mostaru a Illidžy. Zde se setkal se svou manželkou Žofií a ubytovali se v hotelu Bosna. Odpoledne navštívili bazar v Sarajevě, kde František Ferdinand koupil místní umělecké výrobky do svých sbírek. 26. a 27. 6. 1914 se v hotelu Bosna konala slavnostní večeře, František Ferdinand měl výbornou náladu. Padl návrh, aby byla zrušena zítřejší návštěva Sarajeva a odcestovali rovnou domů. Chvíli František Ferdinand váhal, ale nakonec se rozhodl, že původní program dodrží.
V neděli 28. 6. 1914 po snídani a mši v hotelu poslal František Ferdinand telegram svým dětem, v 9:50 přijel vlak z Illidži do Sarajeva. Ulice vroubily zástupy lidí, mezi nimi však bylo jen 120 policistů cca 200 kroků od sebe. Mohli být povoláni i vojáci, kteří se pod dohledem Františka Ferdinanda účastnili manévrů, jenže generální guvernér Bosny Oskar Potiorek to odmítl, že mají zašpiněné uniformy z manévrů. Následník trůnu s manželkou nasedli do černého automobilu Graf & Stift, jehož majitelem byl hrabě Harrach a seděl vlevo od řidiče. Na sklápěcím sedadle seděl guvernér Potiorek, František Ferdinand s Žofií na zadních sedadlech.
Vůz jel 20 km rychlostí. Nejprve první atentátník Čabrinovič vhodil do vozu bombu, kterou František Ferdinand odhodil (nebo se svezla po srolovaném plátěném krytu), takže explodovala až pod dalším vozidlem. Auto kupodivu zastavilo a hrabě Harrach šel zkontrolovat co se stalo. Asi po 2 minutách se vrátil a kolona pokračovala k sarajevské radnici, kde měla být pronesena uvítací řeč. František Ferdinand nejprve starostu naštvaně přerušil s tím, že přijel do Sarajeva na návštěvu a oni tam po něm házejí bomby. Pak se během prohlídky radnice řešilo, jestli má vůbec být původní program návštěvy dodržen. Nakonec byla pouze změněna trasa Jenže řidiče prvního vozu nikdo o změně neinformoval, takže jel podle trasy původní a další vozy jely za ním. Když to zjistili v následníkově autě, zařadil řidič zpátečku a chtěl vycouvat. Bylo to však v místě, kde čekal druhý atentátník Gavrilo Princip. Ten dvakrát zmateně bez míření vystřelil, poprvé nízko, podruhé po zpětném nárazu výše. Absolutně mimo logiku a pravděpodobnost smrtelně zranil arcivévodu i vévodkyni. První kulka prošla skrze dvířka a trefila Žofii do břicha.. Druhá kulka Františka Ferdinanda do krční tepny. Žofie zemřela hned. Hrabě Harrach stál na stupátku vedle arcivévody, chránil ho svým tělem a držel arcivévodovi límec, aby mu nepadala hlava, a stíral mu potůčky krve vytékající z úst. František Ferdinand zemřel po příjezdu do Konaku v 11 hodin dopoledne. Rakousko-Uhersko, podporované Německem, využilo atentát jako záminku k vyhlášení války Srbsku a to byl také začátek l.světové války.
Walther Hermann Nernst
25. června 1864 se v Briesen v Západním Prusku narodil a 18. 11. 1941 v Berlíně zemřel německý fyzikální chemik, Walther Hermann Nernst. Studovat začal v Graudentzu, pokračoval studiem fyziky a matematiky na univerzitě v Curychu, Berlíně a Grazu (u Ludwiga Boltzmanna a Alberta von Ettinghausena). Ve Wurzburg u Friedricha Kohlrauscha absolvoval v roce 1887. V roce 1905 byl jmenován profesorem chemie, později fyziky na Univerzitě v Berlíně, a stal se ředitelem nově založeného "Physikalisch-Chemisches Institut" v roce 1924. Přijal pozvání do Göttingenu, kde založil Institut pro fyzikální chemii a elektrochemii a stal se jejím ředitelem. A zůstal jím až do jeho odchodu do důchodu v roce 1933. Nernst byl nejen vědecky, ale také prakticky myslícím člověkem a při své práci vždy na první místo stavěl způsob uplatnění výsledků vědeckého výzkumu v průmyslu. Jeho jménem bylo označeno několik pojmů: Nernstova rovnice (charakterizuje elektrodový potenciál určité elektrody), Nernstův rozdělovací zákon (vztah určuje, v jakém poměru se rozpouštěná látka rozdělí mezi dvě vzájemně nemísitelná rozpouštědla - kapaliny) a Nernstův tepelný teorém z roku 1906 (3. termodynamický princip). Zasloužil se též o dotvoření teoretických základů analytické chemie. V roce 1920 za svou práci v termochemie obdržel Nobelovu cenu za chemii. Základních příspěvky elektrochemie, teorie řešení, termodynamika, solidní stav chemie a fotochemie, jsou zaznamenány v řadě jeho monografií, v mnoha dokumentech učených společností, atd. Jeho kniha Theoretische Chemie vom Standpunkte der Regel und Avogadro'schen der Thermodynamik (Teoretická chemie z hlediska Avogadro pravidla a termodynamiky) byla poprvé vydána v roce 1893, desáté vydání vyšlo v roce 1921 (páté anglické v roce 1923). Spolu s A. Schonfliesem napsal učebnici Einführung in die mathematische Behandlung der Naturwissenschaften (Úvod do matematického studia přírodních věd), která dosáhla desátého vydání v roce 1923. Další monografie Die theoretischen und experimentellen Grundlagen des neuen Wärmesatzes (1918, druhé vydání 1923) byla rovněž vydána angličtině v roce 1926.
Jan Marek Marci z Lanškrouna
13. června 1595 v Lanškrouně se narodil a 10. 4. 1667 v Praze zemřel český přírodovědec a filosof, „lanškrounský Archimedes“ a „pražský Hippokrates Jan Marek MARCI z KRONLANDU. Byl skutečným polyhistorem, který do všech oborů, jimiž se zabýval lékařství, fyzika filosofie či astronomie), dovedl přinést nové poznatky a pohledy. Marci vystudoval filosofii a teologii v Olomouci a pak medicínu na pražské universitě, kde také pravděpodobně v roce 1625 promoval. Stal se pak profesorem (a to na dlouhou dobu jediným) lékařské fakulty. 1638 byla universita rozdělena na jezuitskou (bohoslovecká a filosofická fakulta) a světskou (lékařská a právnická fakulta). Marci v této době zřejmě zastával funkci děkana. Úspěšně a dříve pracoval na vědeckých objevech než ti, s jejichž jmény jsou dnes spojovány. Zejména v oboru optiky má světové prvenství v pozorování a popsání řady jevů. Jeho práce znal například Christian Huygens, svou práci poslal Jan Marek i Galileovi a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem, který navštívil v roce 1636 Prahu. 1654 se Marci stal dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a je pravděpodobné, že proslulá anglická Královská společnost (Royal Society) mu hodlala nabídnout své členství. Než se však tak mohlo stát, Jan Marek Marci zemřel.
Jako funkcionář univerzity se Marci zasazoval spolu s pražským arcibiskupem o to, aby světské fakulty, lékařská a právnická, nespadaly pod pravomoc jezuitů. Přesto měl mezi jezuity mnoho přátel, řada z nich se intenzivně zabývala i přírodními vědami (např. Athanasius Kircher, s nímž se seznámil v Římě) a na pražské univerzitě s nimi byl v každodenním styku i jako učitel a lékař. Marci měl mocné přátele a ochránce, k nimž patřil např. pražský arcibiskup Arnošt Harrach i sám císař.
Dnes již historie vědy víceméně uznává, že Marci některými svými experimentálními poznatky ve spektroskopii a fyzikální optice předešel Newtona, Grimaldiho a Boylea, částicoví fyzikové mu přiznávají zásluhu na tom, že jako první rozlišil pružné a nepružné srážky těles. Česká spektroskopická společnost přijala jeho jméno, 14. kongres Mezinárodní astronomické unie po něm pojmenoval jeden z menších kráterů na odvrácené straně Měsíce (na přivrácené straně jsou již všechny krátery obsazeny) a UNESCO zařadilo jeho čtyřsetleté jubileum mezi svá výročí.
Starší kalendária
- Kalendárium březen 2008
- Kalendárium únor 2008
- Kalendárium leden 2008
- Kalendárium prosinec 2007
- Kalendárium listopad 2007
- Kalendárium září 2007
Kalendárium červenec 2008
Šupčík Bedřich
11. července 1957 ve věku nedožitých 59 let zemřel první český olympijský vítěz Bedřich Šupčík. Narodil se 22. října 1898 se v rodině českého kočího Františka a jeho ženy, vídeňské Češky, Terezie (rozené Mareschové) v Trumau u Vídně v Rakousku. Adoptivní matkou se mu stala sestra jeho otce, u které žil v Kvasicích u Kroměříže. Zde také začal cvičit v Sokole a po návratu z I. světové války se stal domovníkem Bánské a hutní společnosti v Brně a v místní Sokolské jednotě – Sokol Brno I. a zvýšil intenzitu cvičení na maximum. Do nominace na VIII. olympijské hry v Paříži na otevřeném stadionu v Colombes v roce 1924 se dostal až na poslední chvíli. 20. července 1924 ve šplhu bez přírazu získal zlatou medaili v čase 7,2 sekundy a také bronzovou medaili za víceboj. Na další olympiádě v Amsterodamu v roce 1928 získal stříbrnou medaili v soutěži gymnastických družstev. V roce 1926 v Lyonu a v roce 1930 v Lucembursku získal titul mistr světa v soutěži gymnastických družstev a stříbrnou medaili ve cvičení na kruzích. S vrcholovou sportovní kariérou se rozloučil po mistrovství světa v roce 1931, kde získal třetí místo na kruzích a páté na bradlech. V roce 1948 dostal infarkt a na žádost rodiny se přestěhoval z Prahy do Horosedel. Zde ho další infarkt dostal do invalidního důchodu. Protože byl v nouzi a bez prostředků, obrátil se o pomoc a podporu na Státní výbor pro tělovýchovu a sport, ovšem bez výsledku. Třetí infarkt nepřežil. Je pohřben v urnovém háji na novém hřbitově v Mirovicích u Písku.
Parléř Petr
13. července 1399 zemřel v Praze český architekt, sochař a řezbář a geniální projektant, který zavedlo architektury nové konstrukční principy (síťová klenba) a prvky (visutý svorník) Petr Parléř. Narodil se v roce 1332 nebo 133 v Kolíně nad Rýnem. Jeho otcem byl stavitel Jindřich Parléř. Hutě, v nichž členové rozvětvené rodiny působili, byly po celé Evropě - v Norimberku, Vídni, Basileji, Ulmu, Zábřehu a na dalších místech. Jindřich byl vedoucím stavební huti u svatého Kříže v Gmündu, kde se Petr začal učit kameníkem. Huť u svatého Kříže se podílela na stavbě východního kněžiště dómu v Augšpurku, navrhovala patrně chrám v Ulmu, a jejím dílem je i kostel P. Marie v Norimberku, který založil Karel IV. v roce 1355. Když se Petr stal tovaryšem, odešel na zkušenou do místa svého rodiště svobodného říšského města Kolína nad Rýnem, kde se stavěl známý Kolínský dóm, vysvěcený roku 1322. S císařem Karlem IV. se setkal na stavbě ve švábském Gmündu pravděpodobně v létě1353 a v roce 1356 ho císař povolal do Prahy, aby po smrti Matyáše z Arrasu pokračoval ve stavbě katedrály sv. Víta. Petr přepracoval původní plány, vystavěl chór katedrály, který překlenul síťovou klenbou, sakristii s visutým svorníkem, kapli sv. Václava, jižní předsíň a věž. Vytesal náhrobky Přemysla I. Otakara a Přemysla II. Otakara, busty triforia (Karel IV., Eliška, autoportrét). Kromě katedrály projektoval a podílel se na stavbě dalších památek, zejména na kamenném mostě přes Vltavu. (později nazvaném Karlův), který byl založen 9. července 1357 v 5 hodin a 31 minut. Toto datum bylo přesně vypočítáno s ohledem astrologů na konjunkci Slunce se Saturnem, což bylo podle nich pro tento počin mimořádně šťastné datum. Délka mostu je 520 m, šířka 10 metrů, stojí na 16 pilířích. Až do roku 1870 se jmenoval Pražský nebo Kamenný. Sochy na mostě pocházejí až z doby baroka. Na obou koncích mostu jsou tzv. mostecké věže. Dále Petr postavil kostel Všech svatých na Pražském hradě, severní dvoulodí kostela sv. Haštala v Praze a Staroměstskou mosteckou věž. V Praze zakoupil dům v dnešní Loretánské ulici a stal se váženým měšťanem a konšelem hned ve dvou pražských městech - na Hradčanech a ve Starém městě Pražském. Postavil se do čela významné císařské stavební huti založené Matyášem z Arrasu. V jeho díle do roku 1406 pak pokračoval a od roku 1398 vedl i huť jeho syn Jan. Druhý syn Václav se po vyučení v otcově huti v roce 1397 stal vedoucím huti při stavbě Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Po Janově smrti převzal pražskou huť mistr zvaný Perlík. Parléřovská huť v Čechách zanikla kolem roku 1419 v době husitských válek, i když určitá aktivita pod vedením mistra Petrlíka (+1454) je zaznamenána při stavbě věže a trojlodí pražské katedrály ještě ve třicátých letech 15. století.
Caesar, Gaius Julius
13. července 100 před naším letopočtem se narodil římský vojevůdce, politik a jeden z nejmocnějších mužů antické historie Gaius Julius Caesar. Sehrál klíčovou roli v zániku římské republiky a její transformace v monarchii. 68 př. n. l. se stal kvestorem, 65 př. n. l. aedilem, 63 př. n. l. nejvyšším veleknězem (pontifex maximus, 62 př. n. l. městským praetorem. Snažil se získat přízeň lidu a není vyloučeno, že se roku 63 př. n. l. stal i účastníkem Catilinova spiknutí., jehož cílem zřejmě bylo nahradit republikánské zřízení diktátorským režimem. V roce 60 př. n. l. uzavřel s Popeiem a Crassem tzv. první triumvirát, soukromou úmluvu o vzájemné politické podpoře a společném postupu. Rok nato byl zvolen konzulem. Po ukončení jednoroční funkce získal jako prokonzul do své správy na pět let provincií v předalpské a narbonské Galii, včetně vrchního velení nad zde umístěným římským vojskem. Roku 54 př. n. l. mu byla tato funkce prodloužena o dalších pět let. Během osmi let dobyl pro Římany celou zaalpskou Galii (zhruba dnešní Francii). Dvakrát zaútočil východně od Rýna a dvakrát přistál na britských ostrovech, kde pronikl severně od Temže (54 př. n. l.), ale byl zdejšími kmeny přinucen k návratu. Roku 52 př. n. l. potlačil rozsáhlou vzpouru Galů, vedených Vercingetorigem. Jeho vojenské úspěchy vstoupily do dějin. O svých taženích napsal slavné "Zápisky o válce Galské", kde stručně a nechvástavě popsal svá tažení. Příliš mocného Caesara se však začal obávat nejen římský senát, ale také sám Pompeius, který jako jediný z triumvirů setrvával dlouhodobě v Římě a svěřenou provincii Hispánii spravoval pomocí legátů. V té době zemřela jeho žena Iulia, která byla Caesarovou dcerou, a oba politici se navzájem odcizili. Když pak v roce 53 př. n. l. zahynul v Mezopotámii ve válce s Parthy Crassus, první triumvirát se zcela rozpadl a Pompeius se znovu sblížil s optimáty.V roce 51 př.n.l. se Caesar se vydal k pochodu na Řím. Když překročil říčku Rubico dělící předalpskou Galii od vlastní Itálie, pronesl prý onu citátovou větu: "Alea iacta est" - "Kostky jsou vrženy". Pompeius nedokázal postupu Caesarových vojsk čelit. Caesar došel až do Říma, ze kterého Pompeius uprchl, dobyl přístav Brundisia a prakticky celou Itálii. Poté v Hispánii Pompeiovu armádu porazil, ale než se ale mohl vrátit do hlavního města, kde byl mezitím zvolen diktátorem, musel se vypořádat s nespokojeností v řadách vlastních vojáků. V Římě ve velmi krátké době upravil poměry a mohl znovu podniknout tažení do Řecka, kam se Pompeius po svém útěku uchýlil a narychlo shromáždil vojsko. Caesar zvítězil v bitvě u Farsalu a Pompeius uprchl do Egypta. Tam se mu báli poskytnout azyl, zabili ho a jeho hlavu poslali Caesarovi jako výraz spřízněnosti. V Egyptě právě probíhaly spory o trůn mezi ptolemaiovskými spoluvládci Ptolemaiem XIII. a jeho starší sestrou Kleopatrou VII. Caesar nejprve přinutil Kleopatru, aby se za svého bratra provdala, jak bylo v dynastii zvykem. Poté se však s Kleopatrou sblížil, což vyvolalo válečný konflikt mezi nimi a Ptolemaiem XIII. Během tzv. alexandrijské války (48 - 47 př.n.l.) shořela v tomto městě zdejší slavná knihovna. Ptolemaios byl poražen a během útěku se utopil v Nilu. Královna Kleopatra se stala samovládkyní Egypta a porodila Caesarovi syna, kterého pojmenovala Caesarion. Caesar se musel však vrátit kvůli znepokojujícím zprávám z Malé Asie a Afriky zpět do Říma. Po absolutním vítězství nad Farakem, mladým pontským králem v Malé Asii, poslal do hlavního města známou správu: "Veni, vidi, vici" - "Přišel jsem, viděl a zvítězil". Znovu musel nastolit pořádek v Římě i v armádě, s pomocí černošského krále Bokchuse zvítězit v bitvě u Thapasu nad bývalými stoupenci Pompeia a mohl se konečně vrátit do Říma, aby oslavil svá vítězství. V roce 45 se musel vydat do Hispánie kvůli potlačení vzpoury posledních sil Pompeiových synů u města Mundy a učinit tak definitivní konec občanské válce. V roce 48 př.n.l. byl jmenován diktátorem na blíže neurčenou dobu, konzulem na pět let a doživotním tribunem lidu. Později začal disponovat státní pokladnou, zcela ovládl římskou armádu a prakticky se stal vládcem Říma. Přestože republikánské zřízení zůstalo formálně stále ještě zachováno, zavedl řadu reforem. Významně rozšířil občanské právo, především na obyvatele Galie a Hispánie. Zvýšil počet senátorů na 900. Snažil se také o různá sociální opatření, jejichž cílem bylo omezit početnost římské chudiny. 46 př.n.l. zreformoval římský kalendář (Juliánský kalendář). Zároveň byl jeden z měsíců byl nazván jeho jménem - Iulius (česky červenec). Římská republika byla tím pádem fakticky i formálně mrtvá, a tak se poslední demokraté rozhodli Caesara zavraždit a přinutit senát k odhlasování nových republikánských zákonů, které měly demokracii znovu nastolit. Stalo se tomu v senátu, kam se Caesar 15. března 44 př.n.l. přes naléhání své ženy Calpurnie vypravil. Spiklenci mu svými dýkami uštědřili 23 ran, ze kterých jen jedna - od Marka Iunisa Bruta, kterému umírající Caesar řekl pověstná slova "I ty, můj synu?" - byla smrtelná. Caesarovo zavraždění však pád republiky urychlilo. Byl uzavřen druhý triumvirát, jež měl potrestat jeho vrahy, Nastala další krize republiky, nastolení principátu, rané formy císařství a římští panovníci byli v dalších staletích označováni jako caesarové - císaři.
Kalendárium červen 2008
LANDSTEINER KARL
Ve světě je různé rozložení zastoupení krevních skupin. Od západu k východu ubývá A a přibývá B. Nejvíce A mají Eskymáci a Laponci. Nejvíce B mají Korejci. Nejvíce 0 mají Španělé a Indiáni - ti dokonce až 100%.
14. června 1968 se ve Vídni narodil a 26. června 1943 v New Yorku zemřel rakouský biolog a fyzik Karl Landsteiner. Vystudoval lékařství a rozhodl se pro vědeckou dráhu, pro niž měl všechny předpoklady. Po první světové válce, kdy poměry v Rakousku pro jeho vědeckou práci nebyly příznivé, emigroval do Ameriky. V roce 1901 uveřejnil práci Uber Agglutinationsercheinungen normaler menschlicher Blute (Wien.Klin.Wschr. 14,1132), v níž podle aglutinačních vlastností rozdělil lidské krve do tří skupin. K tomuto závěru dospěl na základě vyšetření krví menší skupiny osob tím způsobem, že mísil vzájemné krvinky a séra všech vyšetřovaných. Čtvrtou skupinu neobjevil jenom proto, že ji nikdo ve zkoumané skupině neměl. Čtvrtou a poslední skupinu krevní skupinu objevil a také podle aglutinačních vlastností lidskou krev do čtyř skupin roztřídil Čech Jan Janský, který práci o svém objevu uveřejnil v roce 1907 ve Sborníku klinickém (8,85 –139). Krevní skupiny označil I, II, III a IV. 1927 Landsteiner spolu s Levinem objevil další nový systém MN. Ve třicátých letech 20. století se sjednotilo označování krevních typů A, B, AB a 0 (podle označení Landsteinerova). V roce 1941 byl, z praktického hlediska velmi důležitý, objeven skupinový systém erytrocytu, K jeho poznání opět ve spolupráci s A.S. Wienerem Landsteiner přispěl. Systém byl nazván Rh podle opice Macacus rhesus, jejíž krvinky byly použity v pokusech, které vedly k objevu této vlastnosti Tento objev pak umožnil vysvětlení některých dříve záhadných reakcí po transfúzi, jakož i příčinu hemolytického onemocnění novorozenců – fetální erytroblastózy, a tím i její účinné léčení výměnnou transfúzí v roce 1949. V roce 1930 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za výzkumy typů lidské krve.
HOYLE FRED
24. června 1915 se v anglickém Bingley (Yorkshire) narodil a 20. srpna 2001 v anglickém Bournemouthu zemřel Fred Hoyle. Vystudoval matematiku na Emmanuel College Cambridžské univerzity, v roce 1939 se stal členem její vědecké společnosti. Za 2. světové války se podílel vývoji radaru pro britské námořnictvo, 1945 se vrátil cambridžskou univerzitu, opustil matematiku a začal se zabývat astronomií (zejm. studiu vývoje hvězd) a astrofyzikou, ke které ho přivedl jeho přítel Raymond Lyttleton. 1952 vydal knihu Podstata vesmíru a o tři roky později Hranice astronomie. 1956 byl jmenován členem Královské astronomické společnosti a o rok později se stal profesorem Cambridžské univerzity. 1966 se podílel na založení Ústavu teoretické astronomie při univerzitě a stal se také jeho prvním ředitelem. Dnes tento ústav nese jeho jméno. 1971-72 byl presidentem Královské astronomické společnosti, 1972 byl povýšen do rytířského stavu. 1973 se stal předsedou Britsko-australské rady o dalekohledech. V osmdesátých letech se zabýval především výzkumem komet a je autorem myšlenky, že právě komety přinesly na Zemi život. Byl také nadšeným a hrdým horolezcem. Za život se mu podařilo zdolat všech 280 vrcholů Skotska vyšších než 900 metrů.
Arcivévevoda František Ferdinand Rakouský d´Este
8. června 1914 v Sarajevu zemřel následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda a synovec císaře a krále Františka Josefa I. Arcivévoda František Ferdinand Rakouský ’Este. Narodil se 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Byl prvorozeným synem arcivévody Karla Ludvíka, mladšího bratra císaře Františka Josefa I. V mládí vedl bouřlivý a veselý život. Vášnivě rád lovil a cestoval. 1892-93 podnikl cestu kolem světa. Jeho posláním měla být vojenská kariéra. Prošel několika posádkami a rychle postupoval v hodnostech. Po smrti císařova jediného syna Rudolfa (1889) a svého otce (1896) se stal následníkem trůnu. Šlechtické jméno Este získal dědictvím po vévodovi z Modeny Politicky byl představitelem konzervativní aristokracie, odpůrcem demokratických forem vlády (odmítal např. všeobecné volební právo) a také dualismu. Po usednutí na trůn měl v plánu uskutečnit přeměnu Rakousko-Uherské monarchie ve federaci Spojených států Velkého Rakouska. V roce 1900 se k nelibosti císaře oženil s "pouhou" hraběnkou Žofií Chotkovou. Vlastnil panství a zámky Konopiště a Chlum u Třeboně. Trvale žili na jejich rodinném sídle na zámku Belvedere ve Vídni, v létě pak na zámku Konopiště. Jejich manželství bylo šťastné a často označované jako romantické. Ze svazku vzešlo čtvero potomků, kteří však byli pro nižší původ matky vyloučeni z následnictví. V Sarajevu byl na něj a jeho manželku Žofii Chytkovou spáchán atentát, kterému oba podlehli Atentát připravila skupina srbských nacionalistů, 7krát vystřelil Gavrilo Princip. Byl dopaden a vězněn ve vojenské trestnici Terezín, kde také zemřel. Tento atentát se stal vhodnou záminkou pro začátek první světové války.
Kalendárium květen 2008
STECKER ANTONÍN
19. května 1855 se narodil a 15. 4. 1888 zemřel český cestovatel Antonín Stecker. Na cestu do Etiopie se vydal ve službách Německé africké společnosti (German African Society) jako vědecký průvodce cestovatele a diplomata Gerharda Rohlfa. V listopadu 1880 přistáli v přístavu Massawa a byli oficiálně přivítáni v královském paláci Johannese IV. Jeho společník ho opustil a Stecker se vydal na šestiměsíční objevitelskou cestu po Etiopii. Sbíral informace o jezeře Tana a pokusil se dostat do pozdějšího nezávislého království Kaffa. Bohužel tam nikdy nedorazil, neboť v té době začala válka mezi dvěmi provinciemi - královstvím Godjam a Shoa. Stecker se stal zajatcem krále Menelika z království Shoa, který se později stal císařem a zakladatelem moderní Etiopie a vítězem nad italskými kolonizátory. Cestoval nějaký čas v doprovodu Menelikovy armády a po nějakém čase opět dostal možnost se v provincii Shoa svobodně pohybovat a bádat. Nevěnoval se však jen mapování (k mapě jezera Tana zákresem zpracoval i 7 dalších jezer), ale také popisu krajiny, staveb a místních obyvatelů. Vše co viděl pečlivě popsal a zakreslil vodovými barvami do mnoha obrazů, které se však během 2. světové války ztratily. Zachovány zůstaly pouze jejich fotokopie. V červenci 1883 opustil Etiopii a vydal se na cestu domů s velkým množstvím nasbíraného materiálu, kreseb, článků a kolekcí předmětů, které mu darovali Shoanský král Menelik a císař Johannes IV. Všechny tyto předměty jsou dnes umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.
BUCHNER EDUARD
20. května 1860 se v Mnichově narodil a 13. 8. 1917 v rumunském Focşani na následky válečného zranění zemřel německý chemik a biochemik Eduard Buchner. Studoval na univerzitě v Mnichově, pracoval v laboratoři organické chemie u A. Bayera, kde se zabýval vlivem kyselin na kvašení, a brzy se stal profesorem na univerzitě v Tubingenu,. V roce 1897 uveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka-enzym nazvaný zymáza, který izoloval z kvasinek, a že vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Jeho objev se stal základem nového samostatného vědního oboru-biochemie. V roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně. Jeho výzkumy enzymů pomohly objasnit některé dosud nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř bunky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v živém organismu. Jejich výsledky pak potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v živých organismech. V roce 1907 dostal Nobelovu cenu za chemii za práce o fermentaci a objev nebuněčné fermentace.
EINTHOVEN WILLEM
21. května 1860 se v Semarangu na Jávě narodil a 28. 9. 1927 v Leydenu v Holandsku zemřel holandský fyziolog Willem Einthoven. Medicínu vystudoval na univerzitě v Utrechtu, ale lékařem se po vzoru svého otce být nechtěl. Ve dvaceti pěti letech se stal profesorem fyziologie a histologie na univerzitě v Leydenu, kde působil až do své smrti a zabýval se elektrofyziologií. Do této doby fyziologové studovali srdeční činnost po všech stránkách a zvýšenou pozornost věnovali vodivému systému v srdci. První popis tohoto systému vytvořil v roce 1845 J. E. Purkyně. V roce 1907 A. Keith a M. Flack popsali sinový uzel v srdci významný pro přenos impulsů z předsíně do komory. Ukázalo se, že srdeční automace je závislá právě na tomto převodním systému a že v srdečním svalu vzniká při vztahu tzv. akční elektrický proud, při namáhavé a komplikované práci dokonce celá řada akčních proudů, jejichž součet dává velmi složitou křivku. Einthoven se rozhodl tuto křivku, zvanou elektrokardiogram zaregistrovat a současně ji také analyzovat. Využil k tomu svých matematických, fyzikálních a fyziologických znalostí a analýzou proudů pomocí kapilárního elektroměru, zpřesnil a rozluštil elektrické reakce srdce. K registraci elektrokardiogramu v roce 1903 sestrojil strunový galvanometr, zavedl končetinové svody, tzv. Eithovenův trojúhelník a během pěti let provedl více než 5 000 záznamů elektrické aktivity srdečního svalu. Tímto položil základy nového oboru - elektrokardiografie.V roce 1924 získal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.
HLAVA JAROSLAV
7. května 1855 se v Dolních Královicích narodil a 31. 10. 1924 v Praze zemřel český lékař, zakladatel čs. patologické anatomie a autor první české učebnice patologie Jaroslav Hlava. Studoval na malostranském gymnasiu a pak na pražské lékařské fakultě. 1879 se stal doktorem lékařství. Již rok předtím byl demonstratorem, potom třetím a brzy druhým assistentem. při pathol.-anatomickém ústavě professora Klebsa, 1882-83 pracoval v ústavech prof. Cohnheima, Weigerta, Virchowa, Recklinghausena, Cornila, Vulpiana a Strickera. 1883 se stal suplentem, v témže roce profesorem pathologické anatomie, v listopadu se pak habilitoval. V tomto roce byl také pověřen vedením patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty v Praze. 1884 byl jmenován mimořádným a 1887 řádným prof. téhož oboru. Kromě toho byl prosektorem všeobecné nemocnice, od 1894 řádným členem České akademie a od 1892 dopisujícím členem Académie de médicine v Paříži, 1891-92 děkanem lékařské fakulty české university. Na české lékařské fakultě byl prvním učitelem patologie a v celém světě pak uznávaným badatelem, který budoval dva obory současně - patologii a mikrobiologii. Usměrnil vývoj celé české medicíny. Byl čtyřikrát děkanem lékařské fakulty a v letech 1906 – 1908 rektorem Karlovy univerzity. V předválečném období se zasloužil o zdárný rozvoj veterinární patologie svými přednáškami v prozatímních pražských kurzech, které se konaly až do letního semestru v roce 1919. Nejvýznamnějším Hlavovým žákem je jeden ze zakladatelů histologie a průkopníků chirurgické patologie. Heřman Šikl (1888 - 1955),
Těsně před vypuknutím 1. světové války se začal na Albertově stavět nový patologicko-anatomický a soudně lékařský ústavu, který do té doby sídlil v Kateřinské ulici. Otevřen byl jaře 1921 pod názvem Hlavův ústav.
1894–1897 vydal Hlava spolu s Andrzejem Obrzutem učebnici Patologická anatomie a bakteriologie a v roce 1900 s Ivanem Honlem první českou samostatnou učebnici bakteriologie. Jeho práce uveřejněné většinou v češtině byly uznávány a ceněny nejen v Čechách, ale i v cizině. Jsou to např.: Atro- phia hepatis flava chronica, atrophia hepatis flava acuta (1880); Chalicosis pulmonum (přednáška o sjezdu českých lékařův a přírodo. zpytcův, »Čas. čes. lék.«, 1881); Ulcus duodeni e phlegmone (1881); Carcinomy jaterní primární (1882); Zhnisání gumatu jater (1882); O vmezeřeném zánětu žaludku, s Thomayerem (1882); Anatomické podmínky vzniku uraemie při zánětech ledvin, s Thomayerem (»Čas. č. lék.«, 1882); Aktinomycosis hominis (t., 1882); Histogenesis vlákniny, habilitační práce (1883). Pro specielní pathologii a therapii Eiseltovu napsal mnoho důležitých statí, jako zejména pathologickou anatomii plic a vaječníku. Hlava s Thomayerem se také rozhodli s velkým nákladem a bez materiálních užitků vydávat Sborník lékařský, díky jemuž mnohá cenná publikace českých autorů neskončila v zapomnění a nebyla uveřejněna pouze německy. Po založení České akademie Sborník zanikl. V té době přispěl Hlava do Thomayerovy sbírky přednášek a rozprav články Ochranné očkování, bakteriotherapie a očkování a O některých affekcích mikteru a náhlé smrti při nich. Zároveň vyšly v Časopise českých lékařů Zprávy o vyšetření některých pramenu vodních, Případ cholery v Písku; O hodnotě desinfekční Lysoli bohemici a K stoleté ročnici vaccinace. V Rozpravách akademie pak vyšly práce: O účinku tuberculinu; O tyfu exanthematickém; O kokcidiovitých parasitech karcinomu a morbus Darieri, s Obrzutem; Aktinomykosis, s Honlem; Serum vaccinové a jeho účinky, s týmž. Zároveň vydal s professorem Obrzutem příručnou knihu pathologické anatomie a bakteriologie, jejíž I. díl byl ukončen rokem 1895.
Kalendárium duben 2008
6. dubna 1965 vypustili USA první geostacionární telekomunikační družici Intelsat 1. Jmenuje se Early Bird a zvládá 240 telefonních nebo jednu televizní linku mezi Evropou a Amerikou. Existenci geostacionární dráhy si uvědomil již kolem roku 1895 ruský teoretik kosmonautiky Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Jako první se zabýval otázkou praktického využití takové dráhy slovinský technik a jeden z průkopníků kosmonautiky Hermann Noordung, který ve své knize z roku 1928 hovořil o možnosti umístění družicové stanice na takovou dráhu, diskutoval možnosti jejího využití k pozorování zemského povrchu a zabýval se i možností rádiového spojení mezi Zemí a stanicí. Prvním člověkem, který se v USA podrobně věnoval různým alternativám družicových spojů, byl John R. Pierce, vedoucí technického rozvoje v Bellových telefonních laboratořích (Bell Telephone Laboratories), které byly součástí telekomunikační firmy AT&T. Tato společnost položila v roce 1954 první transatlantický kabel TAT-1, sloužící k přenosu telefonních hovorů mezi Evropou a severní Amerikou, ale měl malou kapacitu – pouze 36 souběžně přenášených hovorů.
Pierce John Robinson
2. dubna 2002 v Mountain View ve státě Kalifornie zemřel americký elektrotechnik, vynálezce a spisovatel sci-fi, John Robinson Pierce. Narodil se 27. 3. 1910 v Des Mokneš ve státě Iowa Vystudoval elektrotechniku na Kalifornské technice (Caltech) v Pasadeně. Po ukončení studia v roce 1936 nastoupil do Bellových telefonních laboratoří v Murray Hill ve státě New Jersey, firmy AT&T, kde od roku 1952 působil jako ředitel elektronického výzkumu. V roce 1948 vymyslel termín „tranzistor“, který byl vynalezen v Bellových laboratořích. Koncem padesátých a počátkem šedesátých let se podílel na vývoji prvních amerických pasivních i aktivních telekomunikačních družic. Je autorem vynálezu tzv. Pierceho děla, což je zdroj elektronů pro lineární mikrovlnné elektronky. Dále pak klystronů, používaných ve Standfordském lineárním urychlovači. V roce 1971 odešel do důchodu, od 1971-79 učil jako profesor na Caltechu. 1979–1982 byl hlavním technologem v Laboratoři proudového pohonu (JPL). Své vědecko-fantastické příběhy vydával pod pseudonymem J. J. Coupling.
Univerzita Karlova
8. dubna 1348 založil Karel IV. první univerzitu ve střední Evropě. Vzorem pro její uspořádání byla univerzita v Paříži Bologni a neapoli. Studium začínalo na artistické fakultě (fakulta svobodných umění ), pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Univerzita byla pro celou Karlovu říši, takže studenti a učitelé byli rozděleni do čtyř národů. Studium sice začalo již v roce 1347, ale rozběhlo se naplno až v roce 1366 po založení Karlovy koleje a díky velkorysé stavbě Karolina v roce 1383.
Vstupní dvůr Karolina podle návrhu arch. Frágnera
1409 král Václav IV. Upravil Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci na univerzitě ve prospěch Čechů. Následkem toho mnoha profesorů a studentů zejména německých národností odešlo na univerzity do Lipska a jiných měst. Pražská univerzita se stala českou univerzitou českou, v husitské době pak univerzitou utrakvistickou (podobojí), což vedlo k její mezinárodní izolaci. Od poloviny 15. století měla pouze fakultu artistickou a i když zde působilo několik významných vědců, pečovala vychovávala hlavně učitele. V polovině 16. století vznikla v Praze jezuitská kolej, 1911 ji císař Matyáš povýšil na univerzitu a stará univerzita musela čelit silné mezinárodní konkurenci. Po porážce stavovského povstání na Bílé Hoře byla v roce 1622 nejprve odevzdána jezuitům. 1654 jako Univerzita Karlo-Ferdinandova obnovila právnickou a lékařskou.fakult. Po vleklých sporech mezi arcibiskupem a císařem byla nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité byli z univerzity vyhnáni a vyučovacím jazykem se stala němčina. V roce 1848 se univerzitní studenti významně podíleli na povstání a v roce 1849 změnil ministr hrabě Thun novým zákonem všechny rakouské univerzity podle německého von Humboldtova vzoru na svobodná učiliště věd s jistou autonomií. Ve druhé polovině 19. století znovu začalo růst napětí mezi Čechy a Němci, až v roce 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Po pádu Rakouska a založení Československa rozhodl v roce 1920 se rozhodnutím parlamentu univerzita stala českou Univerzitou Karlovou. Byla postavena řada nových budov, rozšířeno studium žen a vznikly i nové fakulty přírodovědecké. Národnostní napětí však pokračovalo a po nástupu nacismu v Německu se k němu pražská německá univerzita do značné míry přiklonila. Po obsazení Československa a studentských manifestacích v roce 1939 byly české vysoké školy „dočasně“ uzavřeny a majetek UK převzala univerzita německá. Po roce 1945 byla německá univerzita zrušena, její majetek převzala UK, řada historických dokumentů (včetně zakládací listiny) se však ztratila. V poválečných letech rychle rostl počet studentů, po v únoru 1948 však byla (díky komunistickému převratu) téměř čtvrtina vyloučena a mnoho učitelů propuštěno. V roce 1950 ministr školství Zdeněk Nejedlý provedl radikální reformy podle sovětských vzorů, byly zavedeny povinné studijní programy, množství zkoušek a univerzita byla zcela podřízena státu. Po jistém pokusu o liberalizaci v letech 1966 až 1969 prošla UK tzv. „normalizací“, tzn.. rozsáhlými čistkami mezi studenty i učiteli. Zvýšila se podpora přírodovědeckých oborů, vznikla Matematicko-fyzikální fakulta a Fakulta jaderné fyziky, později Fakulta tělesné výchovy a sportu. Po tzv. „sametové revoluci“v roce 1989 byla obnovena akademická svoboda, senáty a volby funkcionářů a v roce 1998 byly státní vysoké školy přetvořeny na školy veřejné s vlastním majetkem a rozhodováním. Začaly se navazovat přerušené mezinárodní styky včetně studentských výměn. Podle zákona 172/1990 se univerzita od roku 1990 nazývá „Univerzita Karlova v Praze“, zákon č. 111/1998 Sb. toto jméno potvrdil. Má 17 fakult a v řadě oborů je jedinou vysokou školou v ČR. V mezinárodních žebříčcích (Shanghai University, Times HE Supplement), které ovšem silně preferují přírodní a lékařské vědy a anglicky mluvící země, se umisťuje jako jediná v ČR a jedna ze tří ve východní Evropě mezi prvními 500, a to někde kolem 250. místa.
ŠALAMOUN Jiří
17. dubna 1935 se v Praze narodil český grafik, ilustrátor a autor animovaných filmů Jiří Šalamoun. 1955-61 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského, poté studoval na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku. Od roku 1990 je docentem, po roce 1992 profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Současně působil jako profesor na Letní akademii v Salcburku, v roce 1992 také na Miami University. Zabývá se především ilustrací a typografií (například Sławomir Mrożek: Věrný strážce, 1966; Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu, 1971; James F. Cooper: Poslední Mohykán, 1972, a dále řada knížek pro děti), ale i kreslenému filmu, za který byl rovněž oceněn (Láááska, 1977, Maxipes Fík (1976-84). Od roku 1990 je členem SČGU Hollar (od r. 1990), v letech 1961 – 1989 vytvořil 20 filmových plakátů.
LANNA Vojtěch (Adalbert)
23. dubna 1805 se ve Čtyřech Dvorech narodil a 15. 1. 1866 v Praze zemřel českobudějovický loďař, podnikatel a mecenáš Vojtěch (německy Adalbert) Lanna. Již v patnácti letech studoval na pražské polytechnice mechaniku a strojnictví. Kvůli sporům s profesory ředitelem studia nedokončil a vrátil se do rodinné firmy. Pracoval na stavbě lodí v otcově loděnici, plavil se na vorech atd. Ve dvaceti letech si sám postavil vor a vyrazil do světa, učil se a poznával. Když se vrátil a převzal otcovu firmu postavil řadu mostů (také řetězový most v Praze), podílel se na splavnění Vltavy, Otavy, Lužnice i části Labe, měl v pronájmu vodní díla na Vltavě, stavěl lodě, ale i silnice a tratě. Zásadně se podílel také na dějinách koněspřežky. Díky jeho úsilí byla v letech 1827-8 prodloužena do dnešní České ulice k Solnému skladu a roku 1837 až k zájezdnímu hostinci „U Zlaté ratolesti“, kde měl své obchodní sklady.Po roce 1832 organizoval provoz na celé koňce z Budějovic do Lince. 1851 založil Českobudějovický krajský hospodářský spolek, stal předsedou Obchodní a živnostenské komory, která vznikla 29. listopadu 1850. V roce 1856 stál u vzniku Městské spořitelny.
