Janus
O edici
Dvojí tvář římského boha Januse naznačuje jisté vybočení edice z tradiční orientace Nakladatelství Academia na vědeckou a odbornou literaturu. V edici vycházejí převážně pozoruhodná díla novější světové i české beletrie.
Likvidace
Trojici svých děl Člověk bez osudu (1975, česky 2003), Fiasko (1988, česky 2005) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990, česky 1998 a 2003) završil Kertész záhy po udělení Nobelovy ceny za literaturu (2002) románem Likvidace; uzavřel tak volnou tetralogii, v níž toto poslední dílo typově tvoří paralelu ke Kaddiši za nenarozené dítě. Pokusil se jím udělat tečku za svým „věčným tématem“ holocaustu jako konce evropské kultury. Klade si v něm otázku, jak naložit s životem po Osvětimi, s pocitem osamění a zodpovědnosti, jenž nastává po pádu totalitního režimu, „uprostřed nicoty pokládané v počátečním opojení za svobodu“. Jde o úsporně napsané a zároveň složitě komponované dílo s téměř detektivní zápletkou a hlubokým filosofickým nábojem. V textu najdeme četné odkazy mj. na díla T. Manna, T. Bernharda, S. Becketta a G. Ottlika. Znalost těchto spřízněných děl ještě umocňuje i tak velmi hutný čtenářský zážitek.
Příběh
Věčné téma manipulace, zneužívání moci, totalitarismu, to je základním námětem kratičké povídky postavené na autentické epizodě ze života autora (I. Kertész) při jeho cestě vlakem z Budapešti do Vídně. Na půdorysu "běžného", zdánlivě nicotného konfliktu se státní mocí v osobě celníka je rozvinuta deprimující a pesimistická úvaha o tom, jak hluboce jsou v nás zakořeněny agrese i strachy, které jsme mylně přisuzovali jen podmínkám nedemokratických poměrů. Téma pak po svém způsobu přebírá Péter Esterházy a zneklidňující povídka Imre Kertésze v povídce druhého autora začne žít svým vlastním životem. Není zcela zřejmé, zda jde o hru, o literaturu v životě nebo o život v literatuře.