Václav Havel v prime timu
Dovedu si představit, že Václav Havel jen zíral, a my, když nám to pak vykládal, rovněž zírali. Jiří Suk u toho nebyl, ale z magnetofonového záznamu správně usoudil, že Havel k nám najednou mluvil jinak než jindy, jaksi autoritativněji. Totiž jako ten, kdo byl zasvěcen a teď přichází mezi své, náhle mladší a hloupější kamarády. Když nás seznámil s Čalfovým plánem, zdůraznil, že o tom, co nám pověděl, se nesmí nikdo nic dozvědět, protože je to vlastně proti našim dosavadním zásadám… Naše dosavadní zásady byly velmi pěkné, ale asi by nás nikam nedovedly. Tak už to chodí…Teď jsme v pravý čas dostali lekci z machiavelismu. Uvědomili jsme si, jak bychom v tom plavali, kolik nevratných chyb bychom asi udělali, a především že výsledek by pořád, do poslední chvíle, nebyl jistý.
Kdyby to všechno zůstalo na nás, byla by volba prezidenta až koncem ledna? Nebo ještě později? A co by bylo do té doby? Rozčilené, rozvášněné davy na ulicích a náměstích by na sebe volaly prohavlovská a protihlavlovská hesla, Adamec by se producíroval jako jediný reformátor, všechno ostatní v zemi by stálo, nervozita by stoupala…
Havel Čalfovu nabídku přijal. Byla dobrá nejen pro něj, ale pro všechny. Jsem o tom dosud upřímně přesvědčen. Akorát postrádala jaksi estetičtější kvality. Ale ušetřili jsme nejméně měsíc znovu rozbouřených vášní, měsíc, který by mohl zatím vcelku klidnou a postupně se měnící situaci v zemi hodně změnit, nejspíše nikoli k lepšímu.
Nevím to jistě, ale jsem si téměř jist, že Václavu Havlovi se navíc velmi zalíbila možnost oslovit oba národy na Nový rok v poledne – lidé poslouchali s poslední zbytkovou prvorepublikovou nadějí, že prezident snad přece jen něco řekne, naznačí nějakou naději, dokonce i za Husáka – tak byla instituce novoročního projevu hlavy státu vžitá a ctěná. Jak by se Havlovi mohlo nelíbit, že další jednání velkého listopadového divadla začne jeho velkým sólem – monologem?
A skutečně: všechno pak šlo jako na drátkách podle Čalfova časového ústavního a politického harmonogramu.
Přeskočím teď tři neděle a řeknu, že méně by toho 29. prosince bylo více: ten Čalfa to s komunistickými poslanci vzal asi skutečně od podlahy. Do poslední chvíle jsem netušil, že všichni pod tou úchvatnou gotickou klenbou Vladislavského sálu zvednou ruce pro Havla – nikdo jsme nevěděli, co a jak konkrétně Čalfa „organizuje“. Podle všeho, co se dosud ví, stačilo, aby poslancům za KSČ slíbil, že když zvolí Havla, zůstanou v parlamentu až do voleb: pochybuji, že měl k dispozici informace, kterými by je mohl vydírat. Marián Čalfa dokázal vystupovat velmi, velmi autoritativně, když chtěl – tak jako dovedl být nepředstíraně milý, přátelský. Většina poslanců byly šedivé myši a myšičky: nový premiér se proti nim tyčil jako osobnost vskutku mohutná.
Pro mne osobně to byla jedna z nejhorších, nejtrapnějších chvil celého toho předávání moci. Řeknu, že kdyby byl Čalfa ještě o něco šikovnější a prozíravější, zařídil by, aby několik poslanců bylo proti. Co by jim ale asi musel slíbit…?
Tady je třeba se zastavit: byla to nejen hanba, byla to i chyba. Hanba pro všechny ty, kteří ten den uviděli na vlastní oči, v jakém stadiu rozkladu KSČ byla, co to je za sebranku zbabělců, a přitom vnitřně nesouhlasící lidé zůstali v jejích řadách do poslední chvíle, nepřidali se k opozici, nic nepodepisovali… Když toho dne viděli, co je ta „vedoucí síla“ zač, čeho se to obávali, museli se asi stydět. Anebo by se aspoň měli stydět.
A chyba? Kdyby ji bylo komu přisoudit, byla by to chyba. Takhle to možná byla jen – škoda. Kdyby se poslanci před volbou pohádali, někteří setrvali v odporu proti představiteli protisocialistických sil, ztroskotanci a zaprodanci (slova z kampaně proti Chartě 77) Havlovi a pak se při hlasování – volbě rozestoupili, mohl tím možná začít proces reformy KSČ. Takhle se všichni cítili být zahnáni do jednoho kouta, vyloučili ze svých řad pár starců, ti odešli do důchodu a ostatní pokračovali v české komunistické věrnosti.
Českoslovenští komunisté ostatně nikdy od druhé světové války nevyužili žádné příležitosti a nikdy na nic, na žádný podnět zvnějšku nereagovali změnou stylu, reformou, modernizací, liberalizací: ani v roce polského a maďarského povstání v padesátém šestém, ani po nástupu Gorbačova a ani po listopadu 1989. Trvám na tom, že slavný osmašedesátý tu nebyl výjimkou, protože nebyl vyvolán podnětem zvenčí, byl výsledkem tlaků zevnitř, z české a slovenské veřejnosti, a že lidé ve vedení KSČ se jen postupně přidávali, s výhradami, a pak, když Moskva zasáhla, rychle všechno vzali zpět. Vedoucí funkcionáři KSČ se sami nikdy ani nehnuli. Takže čemu bychom se měli divit onoho 29. prosince 1989?
Možná, že kdyby Havla nezvolila menší polovina komunistů, ke zvolení by mu to stačilo, a KSČ by se rozestoupila na dvě strany a s jednou by se dnes dalo jednat.
Jak už to někdy bývá: menší vítězství by bývalo víc…
