Možné světy
O edici
Edice Možné světy přináší díla autorů, kteří se hlásí tzv. teorii fikčních světů, teorii, které se již několik desetiletí věnuje literární věda. Teorie fikčních světů klade důraz na roli čtenáře, kterému autor předkládá fakta, a ten si poté na základě vlastních zkušeností příběh sám dotváří.
Co dělá fikci fikcí
Kniha představuje jeden z nejpodstatnějších příspěvků německé naratologie světové literární teorii. Základní metodou badatelky je teorie vyprávění, tedy teorie, která má v Německu hluboké kořeny (Friedemannová, Petch, Hamburgerová, Stanzel, Nünning ad.) a s jejíž pomocí se Cohnová pokouší odpovědět na jednu z nejprimárnějších otázek literární teorie: Co odlišuje fikční vyprávění (tedy epické umělecké dílo) od běžného vyprávěcího aktu? Lze na rovině diskursu najít znaky, které by nám bezpečně a s definitivní platností pomohly přičlenit text k jednomu z těchto dvou, ontologicky zcela odlišných forem výstavby a verifikace významu? A jak vlastně upevnit systematiku literární teorie povážlivě rozkolísanou právě v oblasti, kde se jedná o její nejvlastnější předmět bádání, tedy v oblasti statutu fikce. Autorka, která působí jako profesorka na Harvardské univerzitě, patří k nejúznávanějším odborníkům v moderní literární teorii a její předchozí kniha Transparent Minds (1978) rovněž vzbudila zaslouženou pozornost.
Fikce a historie v období postmoderny
Lubomír Doležel je literární teoretik a autor projektu teorie fikčních světů. Teorie, která úspěšně vstoupila do světové debaty a k níž se myšlenkově přihlásili například Umberto Eco, Marie-Laure Ryanová, Thomas Pavel, Linda Hutcheonová, Ruth Ronenová ad. V této, zatím své poslední knize Fikce a historie v období postmoderny vychází Doležel ze závěrů a návrhů své předchozí publikace Heterocosmica a posouvá se na hranici, kde se rozhoduje o ontologickém statusu vyprávění. Přes své literárnĕ teoretické kořeny patří tato kniha do oboru „metahistorie“, jak ho případnĕ pojmenoval Hayden White. Bývá přitom často uváděno, že postmoderní metahistorie zpochybnila zásadní rozdíl mezi fikčním a historickým narativem. Doležel polemizuje s touto pozicí tím, že zkoumá vztah mezi historiografií a tvorbou fikce v rámci sémantiky možných svĕtů. Zásadní rozlišení mezi historickou a fikční reprezentací minulosti zakládá na rozlišení historických a fikčních možných svĕtů. Z tohoto rozlišení pak odvozuje – s odvoláním na J. L. Austina - protikladné vlastnosti historických a fikčních textů. Autor analyzuje konkrétní díla angloamerických historiků a tvůrců historické fikce, která potvrzují, že postmoderní praxe nepřijímá ztotožnĕní historického bádání s historickou fikcí.
