Paměť
O edici
Lidská paměť je velmi spolehlivá věc. Uchovává si vzpomínky na události, které jsme prožili, a navléká si je na dlouhou šňůru našeho vlastního sebepoznání, takže jednou, až zestárneme, budeme moci s klidným svědomím říci: „Poslouchejte, děti, tak takhle to vlastně se mnou bylo…“ Má-li směřování našich osudů vůbec nějaký smysl, hlídá nám jej naše paměť…
Lidská paměť je velmi nespolehlivá věc. I pro ni platí ono známé rčení „sejde z očí, sejde z mysli“, velmi ráda retušuje obraz minulosti, aby byl pro nás příznivější, a po nějakém čase podléhá mediálním vlivům. Někteří vojáci bojující v druhé světové válce časem zapomněli na svá vlastní hrdinství natolik, že po čtyřiceti letech odříkali reportérům jako svůj příběh obsah filmu, který byl mezitím o nich natočen.
Lidská paměť je velmi milosrdná věc. Jsou okamžiky, kdy spolehlivě vytěsní všechny křivdy a utrpení, aby nám ve vzpomínce nabídla povzbudivý a harmonický obraz doby, v níž jsme se společně se svými blízkými těšili pohodě a měli se vzájemně rádi. Nepohoršujme se nad tím; vždyť idyla našeho dětství je obrazem, z něhož spolehlivě čerpáme sílu proti zlhostejnění a nečekaným turbulencím.
Lidská paměť je velmi nemilosrdná věc. Jsou chvíle, v nichž se i po desetiletích rozpomene do nejmenších detailů na tváře a skutky vrahů, kterým jsme jen o vlas unikli, či na nenávistnou slinu, kterou po nás někdo plivnul. Ano, v jistém smyslu platí ono lakonické konstatování, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.
Toho všeho si je vědomo nakladatelství Academia, když čtenářům nabízí v ediční řadě Paměť memoárově laděné texty nejen významných českých vědců, ale i dalších zajímavých lidí, jejichž osudy dobře charakterizují pohnutou dobu 20. století; řada je zpestřena i životopisnými monografiemi a edicí korespondence. A tak se nám v ní představují fyzici i historici, spisovatelé i policisté, civilisté i vojáci, vězňové nacistických i komunistických kriminálů, lidé, s nimiž osud zamával už v raném věku, i lidé, kteří život strávili v poklidné práci ve své laboratoři. Jejich knihy je dobré číst, protože jejich paměť je i naší pamětí.
Antonín Kostlán
Životy ve vypůjčeném čase
Kniha vzpomínek manželů Rodenových je téměř neuvěřitelným příběhem o síle lásky, vytrvalosti, důmyslnosti, věrnosti a vzájemné pomoci dvou mladých lidí, kterým se díky tomu podařilo uniknout krutému osudu, jaký byl určen všem osvětimským vězňům židovského původu. Oba paralelní texty, Evy a Rudy, popisují osudy autorů a jejich rodin od doby před válkou až po léta poválečná a jsou úžasným svědectvím o nezměrné vůli k přežití v těch nejnelidštějších podmínkách a jedním z nejpozoruhodnějších příspěvků k tématu, v literatuře poměrně bohatě zastoupenému. Rodenovi se vzali před šedesáti pěti lety v terezínském ghettu a dodnes spolu žijí plný a bohatý život v Kanadě, obklopeni početnou rodinou.
Jen jeden osud
Lukáš Babka, Radka Bzonková (eds.)
Antologie představuje dvacet textů vzpomínkového a literárního charakteru, které se vzdor tomu, že je nepsali zavedení autoři, vyznačují vysokou úrovní a podávají působivý obraz života v sovětském Gulagu od dvacátých do padesátých let 20. století. Autoři zachycují různá prostředí i fáze lágrového života. Antologie je opatřena úvodními statěmi obou editorů, které se zabývají tematikou Gulagu z hlediska historického a literárněvědného.
Z ruštiny přeložili Radka Bzonková, Libor Dvořák, Jana Kleňhová, Alena Machoninová, Veronika Mistrová a Ivana Ryčlová.
Parsifal
Skupina Parsifal byla založena již v roce 1938 brzy po Mnichovu a představovala součást demokratického protinacistického odboje. Od počátku zprostředkovali její členové styk důvěryhodných domácích kruhů se zárodky naší pozdější exilové vlády a především se podíleli na zpravodajských službách vojenského charakteru, jež „se často vyrovnaly hodnotou několika vítězným bitvám na polích válečných“ (například údaje o tajných útočných plánech wehrmachtu, o raketové základně v Peenemünde atd.).
Byl jsem Mengeleho asistentem
Autor, lékař z oblasti Sedmihradska, byl jako maďarský žid deportován v roce 1944 do Osvětimi, kde strávil osm měsíců. Díky své odbornosti a znalosti němčiny byl při selekci vybrán Josefem Mengelem, aby prováděl pitvy obětí jeho zrůdných experimentů. Jako prominentní vězeň poznal zblízka nelidské praktiky „anděla smrti“ při pseudovědeckém výzkumu dvojčat i nepopsatelné peklo, které představovala práce tzv. sonderkomand v krematoriích. Hned po válce (1946), možná jako jeden z prvních, Nyiszli vydal své svědectví knižně. Nejde o literární zpracování v pravém slova smyslu, spíš o šokující, naléhavý deník, psaný s jediným záměrem: podat zprávu světu. Tak jako mnozí ani on dlouho „své přežití nepřežil“, deset let po osvobození umírá na infarkt.
Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a rovněž zfilmována (Šedá zóna, 2001).
Pro koho je medicína
Když začal MUDr. Pavel Jerie (nar. 1927) -- známý český kardiolog, žijící od konce šedesátých let ve Švýcarsku, autor vyhledávané učebnice Kardiologie praktického lékaře a mnoha odborných článků -- psát tyto své paměti, zřejmě sám netušil, že ho řád jeho mysli nakonec svede z líčení života běhu k nadosobní kritické úvaze o stavu medicíny a zdravotnictví v naší době. Vzniklo unikátní dílo, nazvané příznačně Pro koho je medicína? Autor v něm vzpomínky na dětství, rodinu, přátele, studium, na práci v severočeských nemocnicích Mostě a Ústí nad Labem a později ve švýcarských farmakologických firmách, kde se účastnil výzkumu nových léků a hodně cestoval, propojil s výklady odborných témat, jimiž se zabýval jako kardiolog. Seznamuje mladší generaci s velkými osobnostmi (H. G. Adler, J. Bělehrádek, J.Brod, V. Fischl, V. Ganz, J. M. Lochmann a mnozí jiní), jež osobně poznal, i s náčrtem vývoje medicíny od druhé půli 20. století až k dnešním dnům. V závěrečných kapitolách apeluje na politiky, zdravotníky a především lékaře, aby se zamysleli nad dehumanizací medicíny, v níž nad lidským přístupem převládla „zázračná“ technika, nevedoucí často k výsledku – zdraví pro co nejvíc lidí. Nabízí i podněty ke zlepšení stavu, jež bude nezbytné v čase nastávající ekonomické krize.
Zvolený přístup k textu nikterak neochudí čtenáře, kteří mají v oblibě knihy s lékařskou tématikou, ani ty, co rádi čtou biografie vzdělaných Čechů. Paměti dr. Pavla Jerie prolíná láska k rodině, která ho vychovala v úctě k evangelické tradici a demokracii, a hlavně osobou prastrýce Josefa (významného porodníka prof. Josefa Jerie) v něm raně probudila zájem o lékařství; upínají se k přátelství jako nesmrtelné hodnotě, k pozitivním stránkám české historie, a pochopitelně i k rodinnému zázemí a ryze lidsky i ke všemu příjemnému, co život přináší.
Moje šílené století
Ivan Klíma ve svých pamětech nazval minulé století „šíleným“. Učinil v něm zkušenost dvou zhoubných diktatur a byl to úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku. „Je to podivný svět, kde člověk musí odpovídat na otázku, proč ho jako dítě nezavraždili,“ píše v reakci na skrytou otázku některých, jak je možné, že se jeho rodina vrátila z Terezína živá. A pak je tu další otázka, tentokrát mnohých: Jak to, že demokrat a po sovětské okupaci disident komunistického režimu býval komunistou? I s touto otázkou a mnoha s ní souvisejícími se autor pamětí Moje šílené století rozhodl vypořádat. Vypráví proto nejen příběh svůj a svých blízkých a přátel, události doby, ve které žil, jak je v pamětech běžné, ale hledá pro to podstatné, co se stalo, i filosofické vysvětlení. A tak je tento první díl Klímových pamětí proložen řadou esejů -- o mezní zkušenosti, o vítězích a poražených, o diktatuře a diktátorech, mstě a odplatě, o potřebě víry, o utopiích, revolucích, zradě vzdělanců atd. Díky autorovým bohatým zkušenostem z českého literárního prostředí se čtenář pochopitelně dočte i mnoho zajímavého z minulosti jeho kolegů, rovněž známých spisovatelů. Co by však bylo marné v těchto memoárech hledat, jsou bohapusté klepy.
Deníky I., II.
Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností.
Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.
Deník
Deník Rutky Laskierové zachycuje několik měsíců života vnímavé čtrnáctileté dívky, Židovky, která začínala tušit, že ona i všichni kolem ní brzy zahynou v plynových komorách. Deník si psala v průběhu roku 1943 v malém polském ghettu. Sledujeme tak nejen její lásky, starost o to, jak vypadá, a která z jejích kamarádek co o kom řekla, ale i to, jak se svět kolem ní nebezpečně zužoval a nezadržitelně se blížil konec ghetta.
Pražský Maigret
Hrdina detektivních románů belgického prozaika Simenona komisař Maigret se stal legendou. Podobně tomu bylo i v případě nejúspěšnějšího českého kriminalisty poválečného období Karla Kalivody. Rozsáhlá monografie, kterou mu věnoval historik Martin Kučera, je zároveň i mimořádně zajímavou a zevrubnou sondou do dějin české kriminálky po druhé světové válce. Kniha je doplněna Kalivodovými beletrizovanými reflexemi skutečných kriminálních případů.
Život mezi beznadějí a úspěchem
Jen málokomu se podařilo založit a institucionalizovat ve vlastní zemi nový, do té doby neexistující obor. Profesorovi Josefu Kouteckému se to v tehdejším Československu podařilo. Kniha je jednak jeho profesní biografií, jednak záznamem o historii české dětské onkologie. Prožít téměř půlstoletí mezi dětmi se zhoubnými nádory, zpočátku vesměs umírajícími, a mezi jejich nešťastnými rodiči, vyžadovalo nejen odvahu a odbornost, ale také mimořádnou vyrovnanost psychickou a emocionální.
Do půlnoci času dost
Jméno autora je známo především milovníkům Prahy – napsal řadu průvodců po Praze i dalších pragensií. Málokdo však tuší, jak dramatické byly jeho životní osudy. Vrací se k nim ve svých vzpomínkách, které zachycují – často s ironickým nadhledem a svérázným humorem – zážitky z doby před druhou světovou válkou a zejména během ní, v období holocaustu, do jehož drtivého soukolí se jako židovský mladík dostal. Dobrodružný únik před deportací ze Slovenska do Maďarska, život s novou identitou, práce v ilegalitě, zatčení a útěk přímo z transportu, pokračování v ilegální práci, nové zatčení a další útěk, tentokrát z vězení...
Osud generála
V životopisném eseji o československém armádním generálovi Sergeji Vojcechovském komentuje novinář a publicista Vladimír Bystrov většinou neznámé dokumenty k osudu jedné z nejvýznamnějších osobností spojených s působením československých legií v Rusku a poté budováním branné moci prvního svobodného státu Čechů a Slováků v moderních dějinách.
Původně ruský podplukovník Sergej Vojcechovskij byl v září 1917 převeden k tehdy vznikajícímu československému vojsku na Rusi jako náčelník štábu 1. československé střelecké divize Jana Husa. Pro své velitelské schopnosti byl již v lednu 1918 ustanoven velitelem 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova a v květnu téhož roku zvolen členem Prozatímního výkonného výboru československých legií a členem jeho vojenského kolegia. O několik měsíců později byl Odbočkou Československé národní rady v Rusku jmenován generálmajorem. Od roku 1919 působil pak v ruské armádě bojující s bolševiky a po opuštění Ruska v roce 1921 se znovu vrátil do československé armády. Od roku 1927 byl zemským vojenským velitelem v Brně. V roce 1929 mu byla udělena hodnost armádního generála a od roku 1935 zastával funkci zemského vojenského velitele v Praze. Po německé okupaci Československa v roce 1939 se stal spoluzakladatelem ilegální vojenské protiněmecké organizace Obrany národa.
V prvních dnech po skončení druhé světové války byl generál Sergej Vojcechovskij odvlečen do Sovětského svazu a 7. dubna 1951 zahynul v jednom z největších komunistických koncentračních táborů Ozerlagu v sibiřském Tajšetu. Patřil k prvním československým občanům, kteří se stali oběťmi politických zájmů komunistů. Byl nejvyšším důstojníkem československé armády a představitelem Československé republiky vydaným bez odporu komandům sovětské bezpečnosti.
Deník 1921-1961
Komentovaný „vědecký“ deník filozofky a matematičky Albíny Dratvové, která byla jednou z prvních habilitovaných žen na pražské přírodovědecké fakultě, dochovaný v archivu Akademie věd České republiky přináší nezvyklý pohled na osud vědy v minulém století. Akademický život Doc. Dratvové je prostoupen zásadními historickými a vědeckými událostmi 20. století (změny akademického prostředí první republiky, zavření vysokých škol a oktrojovaná vědecká práce za protektorátu, komunistický puč a následné postupné vytlačování svobodného vědeckého života z univerzit a také zásadní změny v pojímání světa v novém fyzikální paradigmatu po Einsteinových objevech a po Plankových teoriích), které se odrazily v jejím specifickém deníku zaznamenávajícím individuální odborné a vědecké proměny jednoho života. Deník a jeho komentář doplní biografická studie editorek deníku.
Laboratorní deník
Životopisné vzpomínky Rudolfa Zahradníka, známého fyzikálního chemika a později předsedy Československé a České akademie věd, zahrnují více než dvě třetiny 20. století a samý počátek století jednadvacátého. Jde o období členěné podle stěžejních historických událostí, mající tři roviny vyprávění: obecné klima období, osobní historky a události a zpráva o badatelství vlastním a badatelství osob blízkých a kolegů, jejichž dílo vyžaduje pozornost. Kniha zachycuje půlstoletí klíčových událostí zrodu a vývoje české vědy a výzkumu, které se odehrávaly v dobách svízelných a politicky neblahých a které by neměly být zapomenuty.
Válečný deník historika
Deníkové zápisky a komentáře k politickým událostem, k postupu válečných operací druhé světové války a úvahy o budoucím vývoji z pera jednoho z nejvýznamnějších českých historiků doby první republiky Jana Slavíka (1885–1978). Válečný deník historika je pro období nacistické okupace v českém prostředí jedním z mála takových dokumentů osobní povahy, z těch otištěných zřejmě nejvýznamnější a nejobsáhlejší.
Ve čtrnácti sám v Osvětimi
Jde o příběh chlapce, jeho příbuzných a lidí, s nimiž přicházel do styku, v průběhu stupňujících se protižidovských opatření z roku 1942, kdy docházelo k „urychlenému odbavení“ Židů spočívající: v jejich identifikaci a označení, ve vytržení ze všech sociálních vazeb, v omezení všech činností, ve zbavení všeho majetku, v internaci, a v deportaci (kdy chlapci bylo 13 a půl) do Birkenau. Je popsán půlroční pobyt chlapce, který po několika dnech zůstal sám, v Birkenau, jeho asi tříměsíční pobyt v Hlavním táboře Osvětim, kde se dožil osvobození, a rovněž jeho dvojměsíční cesta přes Polsko a Maďarsko na Jižní Slovensko a počátky jeho přizpůsobení „doma“.
Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše...
Magdaléna Pokorná (ed.)
Vzájemná korespondence dvou vynikajících historiků, Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka, která jako celek nebyla ještě vydána, mapuje zlomovou dobu v habsburské monarchii (italské tažení, pád „Bachova absolutismu“, únorová ústava z roku 1861), v české společnosti (první fáze diskusí o pravosti Rukopisů, příprava obecních voleb, voleb do zemského sněmu i říšské rady) i obou vědců a politiků osobně (po roztržce po revoluci 1848/49 se opět sblížili s českou vlasteneckou reprezentací a začali s ní spolupracovat jak v politice, tak ve vědeckých projektech, jako byl například Riegrův slovník naučný). Oba muže pojilo celoživotní přátelství, které vyrůstalo z jejich shodného národního a politického smýšlení a z mnohaletých profesních a vědeckých kontaktů. Důslednou loajalitou a spoluprací s Vídní chtěli počátkem padesátých let 19. století dosáhnout úspěchů v řešení české národní otázky v rámci Rakouska. V dopisech jsou tak zachyceny reflexe na důležité události, názory i otevřené soudy, které nabídnou možnost dalšího důkladného poznání vymezené doby.
Pražský lingvistický kroužek v korespondenci
Pro vývoj vědy jsou důležité nejen jednotlivé významné osobnosti, ale i skupiny vědců, které společně usilují posunout poznání novým směrem. Jednou z prvních takových skupin v dějinách moderní lingvistiky byl Pražský lingvistický kroužek, založený před osmdesáti lety. Soubor korespondence jeho členů představuje mimořádně cenný příspěvek k dokreslení obrazu o životě čelných osobností tohoto významného sdružení, které v průběhu 20. století uvedlo pražskou lingvisticko-literární školu do povědomí evropské a později i světové badatelské veřejnosti. Publikace obsahuje dopisy uložené v archivu Pražského lingvistického kroužku – jde o korespondenci mezi V. Mathesiem, B. Havránkem, R. Jakobsonem, J. Mukařovským, B. Trnkou a M. Weingartem. Máme tak možnost nahlédnout „za kulisy“ a sledovat vzrušující proces postupného zrání a formování toho, co z později vydaných děl známe jako už hotový, jen zdánlivě samozřejmý výsledek.
Jeden z vás
První knižní vydání jedinečného svědectví o věznění v brněnských věznicích za druhé světové války, kde byl Robert Konečný (1906–1981), profesor brněnské univerzity, významný psycholog, prozaik a básník, vězněn gestapem za účast v protinacistickém odboji. Tato strhující výpověď je pendantem ke známé Fučíkově Reportáži, psané na oprátce, vzniklé na pražské Pankráci. Konečného text doplňuje doslov, který představuje autorovu osobnost a pojednává o širších souvislostech protinacistického odboje na Moravě.
Mých devadesát let
Významný americký chemik českého původu Herbert Morawetz, nositel zlaté medaile Jaroslava Heyrovského, emigroval po obsazení Československa německými vojsky v roce 1939 do ciziny, vystudoval a dlouhá léta vyučoval polymerní chemii na Brooklynském polytechnickém institutu a po ukončení pedagogické dráhy pracoval až do svých devadesáti let jako redaktor věhlasného odborného časopisu Macromolecules. Ve své knize vzpomínek poutavě vypráví nejen o svém velmi dlouhém a událostmi nabitém životě, ale líčí také historii své rodiny; od očitého svědka se dozvídáme mnohé i o událostech světových, k nimž došlo v průběhu celého 20. století. Je to příjemné a atraktivní čtení pro každého, kdo se zajímá o osudy význačných rodáků. Kniha je doplněna fotografiemi z archivu autora.
Odkaz Josefa Hlávky
Kniha se zabývá spletitou historií institucí, které jsou spjaty se jménem největšího mecenáše v českých dějinách, architekta Josefa Hlávky (1831–1908), od jehož úmrtí letos uplynulo sto let. Česká akademie věd a umění (předchůdkyně pozdější Československé akademie věd a dnešní Akademie věd České republiky), Hlávkova nadace, studentské koleje i Národohospodářský ústav se během své existence musely potýkat s překážkami, o nichž se jejich zakladateli ani nesnilo, a v jejich osudech i v osudech jejich představitelů se odrážely proměny jednotlivých období 20. století: zánik habsburské monarchie, první republika, německá okupace, komunistický režim i naše současnost
Ještě že člověk neví, co ho čeká
Vzpomínky známého historika Tomana Broda vypovídají o velké části nedávno uplynulého dvacátého století. Svůj dětský věk autor prožil v době první republiky, podstatnější část jeho pamětí však patří době hitlerovské okupace, války a perzekuce, která za Protektorátu postihla i jeho rodinu a vyústila až v deportaci do ghetta a koncentračního tábora. Ve třetí, neméně závažné části pamětí se autor vrací k životu v poválečné republice a k peripetiím svého myšlenkového i politického vývoje. Kniha není ani obdobou deníku, ani souvislými dějinami daného období – je záznamem stěžejních chvil a dějů, rozhodujících míst a křižovatek jednoho života. Jde o další svědectví, které návratem do minulosti dokresluje obraz našeho současného světa.
Učenci očima kolegů, žáků a následovníků
Ivan Hlaváček, Jiřina Jedináková
Druhý soubor medailónků (první kniha téhož názvu vyšla v roce 2004) nejvýznamnějších českých vědců dvacátého století, zástupců různých oborů přírodních i humanitních věd. Jak název napovídá, autory jsou rovněž čelní představitelé naší současné vědy, kteří byli s osobnostmi, o nichž píší, zpravidla v těsném kontaktu. Medailónky mají proto nejen odborně publicistický charakter, ale přinášejí také řadu osobně laděných vzpomínek.
Profesor Trkal
Viktor Trkal ml., Miroslav Brdička
V roce padesátého výročí úmrtí profesora teoretické fyziky Karlovy univerzity PhDr.Viktora Trkala se dostává ke čtenáři publikace podávající obraz o jeho cestě životem, vědou a pochopitelně i naší společností. Jeho životní i profesní pouť podstatně ovlivnila chod dějin, jimiž naše vlast v době jeho života procházela. Narodil se v r. 1888, když vrcholilo obrozenecké hnutí našeho národa, zažil dvě světové války a dvě diktatury a při tom za všech okolností věřil, že náš národ musí být a bude svobodný a silný. Celou svou osobností, životem a prací k tomu ze všech svých sil přispíval.
Vzpomínky
Vzpomínky jednoho z nejvýznamnějších představitelů české vědy 20. století (1913–1998) jsou svérázným svědectvím o nekonečném zápase, který musel člověk s tvůrčím přístupem k životu v nelehkém století střídajících se totalit svádět se státní mocí. Prof. ing. dr. techn. Otto Wichterle, DrSc., Dr. h. c. mult., byl chemikem světového významu (mimo jiné vynalezl silon a měkké kontaktní čočky), ale také „velkým občanem této země,“ jak napsal jeden z jeho žáků Pavel Kratochvíl. „Celý svůj život bránil zdravý lidský rozum, lidskou slušnost a toleranci proti zneužívání moci totalitním státem. Za tyto své postoje byl pronásledován. Za války to bylo věznění gestapem, koncem padesátých let nucený odchod z vysoké školy, za normalizace odvolání z funkce ředitele ústavu, zákaz výjezdu do zahraničí a šikanování ze strany Státní bezpečnosti a normalizačních představitelů Akademie a ústavu.“
