Rozhovor s držitelem Wichterleho prémie Petrem Novákem v MF DNES 1.6.2009

ROZHOVOR S DRŽITELEM WICHTERLEHO PRÉMIE PETREM NOVÁKEM Na stáži ve Spojených státech amerických mladého vědce přemlouvali, aby tam zůstal natrvalo. On se ale i s rodinou vrátil do Budějovic. Publikuje odborné články a nerad chodí do českých obchodů.

České Budějovice - Ve sportovním tričku a džínách před zapnutým monitorem počítače připomíná biolog Petr Novák spíš programátora než jednoho z nejtalentovanějších jihočeských vědců. V jeho kanceláři v propojeném labyrintu budov Jihočeské univerzity a Akademie věd ČR není ani stopa po zkumavkách či akváriích se vzorky rostlin, většinu místa na stolech zabírají výkonné počítače.
„Teď se zabývám bioinformatikou,“ říká pětatřicetiletý Petr Novák z českobudějovického Ústavu molekulární biologie rostlin Akademie věd.

Co vlastně děláte?

Zpracovávám biologická data. Potřebujete k tomu znalosti z biologie, statistiky i programování. Nezabývám se vývojem nějakých nových metod pro zpracování těchto dat, ale spíš je pasuju na biologické problémy, které tady řešíme.

Za práci v laboratoři na výzkumu chmelu a poté rakoviny jste získal prestižní Prémii Otto Wichterleho. Proč už vás laboratoř neláká?

Když jsem se v lednu vracel ze stáže na arizonské univerzitě, chtěl jsem spíš dělat bioinformatiku než nějakou práci rukama přímo v laboratoři. Na laboratorní práci je stejně spíš zajímavé plánování experimentu nebo když dostanete výsledky. Ale samotný pokus, když jej opakujete stokrát zas a znovu, už tak atraktivní není.

Co vás nejvíc ovlivnilo při výběru profese?

Vysoká škola. Původně jsem šel na chemicko-technologickou školu s tím, že budu studovat pivovarnictví a sladovnictví. Ale pak mě začala bavit biochemie, na kterou jsem se specializoval. V tomto oboru byla práce zaměřena víc na základní výzkum než na potravinářství.

Čím si vás biochemie získala?

Zaujala mě kvůli tomu, že tam můžete řešit různé problémy. Nejzajímavější je na ní právě řešení těch hlavolamů. Přitom jsem zjistil, že nejsem úplně vyhraněný na jediný obor, což není v dnešní době úzké specializace příliš obvyklé. Na druhé straně tím, že jsem vystřídal několik oborů, pociťuji, že mi často chybí základní biologické znalosti. Když jsem se nyní přestěhoval zpátky do Budějovic, potřebuji nastudovat spoustu věcí, které jsem předtím nestíhal.

Nelákalo vás po studiích zůstat v Praze?

Ani ne, chtěl jsem se usadit tady. Hned po škole jsem se oženil a moje žena pochází z Budějovic. V Praze není jednoduché získat bydlení a jsou tam i vyšší životní náklady. A hlavně si myslím, že Praha je dobrá pro studium, ale pro život s dětmi to tam tak skvělé není. Tady mám blízko k rodičům i kamarádům do Tábora a přitom Biologické centrum nabízí dost možností k uplatnění. Nemyslím si, že bych tady nemohl dělat něco, co bych v Praze mohl. Snad jen s výjimkou biomedicínského výzkumu zaměřeného na člověka.

Ale o něm jste ještě na vysoké škole nepřemýšlel.

To je pravda. Před ukončením studia jsem se rozhlížel, jaký výzkum nabízejí Budějovice. Tehdy tady ještě nebylo Biologické centrum, ale čtyři nezávislé ústavy Akademie věd spojené s Biologickou fakultou Jihočeské univerzity. Dostal jsem kontakt na doktora Jaroslava Matouška, který se tady už delší dobu zabýval výzkumem chmele. Zrovna rozjížděl nový projekt, proto jsem se mohl zařadit do jeho týmu.

Můžete připomenout, čím jste se tehdy konkrétně zabýval ve své disertační práci?

Hledal jsem geny, které ovlivňují kvalitu chmele. Když vyrábíte pivo, potřebujete do něj dostat hořkost. A problém českého chmele, konkrétně žateckého poloraného červeňáku, je v tom, že je aromatický, ale málo hořký. Proto je snaha vyšlechtit chmel, který by měl vysokou hořkost. Při tomto výzkumu jsme spolupracovali právě s Chmelařským institutem v Žatci, kde chmel pěstují a šlechtí.

Proč jste na zahraniční stáži nepokračoval v tomto oboru, když už jste v něm měl několikaletou praxi?

Po dokončení doktorátu jsem měl možnost buď jít k americké chmelařské firmě, která pěstuje chmel a dělá výzkum, nebo do akademického prostředí na univerzitu. O ní jsem se dověděl od jedné kolegyně z ústavu, která tam právě svoji stáž ve výzkumu rakoviny končila a laboratoř za ni potřebovala náhradu. Připadalo mi to zajímavé a kývl jsem na to.

V jakém prostředí jste v Americe působil?

Dostal jsem se do Centra pro výzkum rakoviny na arizonské univerzitě v Tucsonu. Ve městě žije asi 700 tisíc obyvatel a jeho univerzita je slušně velkým akademickým městem v této metropoli. Má třicet tisíc studentů a patnáct tisíc zaměstnanců. Proto má i kvalitní vědecké zázemí.

Čím jste se v americkém výzkumu zabýval?

Podílel jsem se tam na výzkumu rakoviny z epigenetického hlediska. To znamená, že jsem porovnával zdravou tkáň s rakovinnou tkání a snažil se najít chemické změny na DNA, které jsou pro rakovinu prsu charakteristické. Podařilo se mi rozlišit některé z nich, k nimž dochází už před vznikem rakoviny, a tudíž mohou být využity k jejímu odhalení ještě před tím, než se rakovina rozvine.

V jakém kolektivu jste v Arizoně pracoval?

Přišel jsem do středně velké laboratoře, kde bylo celkem patnáct lidí. Dostal jsem k ruce dva techniky a měl štěstí, že šéf laboratoře mi dával dost volnou ruku. Pracovní doba je tam stejná jako tady, většinou jsem však dělal víc než osm hodin denně. Ale tady je to podobné, navíc tu máme volnou pracovní dobu. Já chodím do práce brzy, protože vodím dceru do školy. Odpoledne se snažím být s dětmi a večer dělám.

Můžete srovnat podmínky českého a amerického vědce?

V Americe je vědec lépe platově ohodnocen. I když za pět let, co jsme byli pryč, už se to tady také zlepšilo. V roce 2004 jsme odcházeli do Spojených států hlavně z finančních důvodů, manželka byla na mateřské a tady bychom se snadno neuživili. Za Atlantikem mají také víc financí na výzkum, ale i tam si musí vědec sám shánět peníze z grantů. A je tam větší konkurence - zatímco tady máte u grantového návrhu zhruba třicetiprocentní šanci, že ty peníze dostanete, u největší grantové agentury v Americe je ta šance jen asi deset procent.

Čeští vědci dostanou grant většinou na tři roky. Na jak dlouho američtí?

Američtí většinou na pět let. Rozdíl je i v tom, že ve Spojených státech je většina nákladů ústavu placena z grantů a nedostanou navíc balík peněz na provoz jako tady. Proto se tam může stát, že když profesor neuspěje s grantem, musí propustit většinu lidí ze svého týmu nebo i sám zkrachuje.

Jak drahé jsou tam přístroje?

Zajímavé je, že ceny přístrojů nebo chemikálií jsou tam mnohem nižší než tady. Takže my tu pracujeme s nižšími příjmy a ještě musíme platit za úplně stejné přístroje víc peněz. V Americe vyjdou stejné výrobky třeba až o dvacet procent levněji. Potěšitelné pro český výzkum je aspoň to, že pracujeme se stejně dobrým vybavením, jako mají tam. Třeba teď mám v Budějovicích lepší počítače než v Arizoně.

Nebylo v arizonském pouštním státě rodině příliš horko?

Fakt je, že v létě se tam běžně šplhají teploty ke 45 stupňům Celsia, takže se tam nedá žít v domě bez bazénu. Z letních veder neměla radost hlavně manželka, ale ve volných dnech se dá z rozpáleného města utéct do hor okolo Tucsonu. V nadmořské výšce nad tři tisíce metrů už je třeba jen třicet stupňů. V zimě je ve městě příjemných dvacet a na horách můžete děti svézt na sáňkách nebo si zalyžovat.

Co jste stihli v Americe vidět?

Projeli jsme Arizonu, Kalifornii a podívali se do Mexika. Viděli jsme jen to, co se dá zvládnout autem se dvěma malými dětmi, najeli jsme okolo 4,5 tisíce kilometrů.

Umí vaše sedmiletá dcera po pěti letech za Atlantikem líp anglicky, nebo česky?

Když jsme se v lednu z Arizony vraceli, rozhodně četla a psala líp anglicky než česky. Mluvit uměla i česky, protože doma se bavíme rodnou řečí. V Americe chodila do školy tři roky, teď se snažíme, aby si angličtinu udržela. V Budějovicích jsme ji však zapsali do první třídy, aby měla snazší start.

Druhá dcera se vám narodila v arizonské porodnici. Jaké jste s ní měli zkušenosti?

Měli jsme tam dobré zdravotní pojištění, proto si žena vybrala samostatný pokoj, kam jsem mohl kdykoliv přijít. U porodu měla doktorku, k níž chodila během celého těhotenství. V arizonské nemocnici je neuvěřitelně drahý pobyt, špitál si naúčtuje možná sedmdesát procent z léčby. Při porodu bez komplikací zaplatí pojišťovna rodičce dva dny v nemocnici, při císařském řezu tři dny. Ale ocenili jsme tam mnohem vstřícnější přístup k pacientovi: tady máte problém se od lékaře dovědět, co vám je.

Zaskočilo vás něco na začátku pobytu ve státech?

Připadalo mi, že tam lidi dost plýtvají. Všichni jezdí všude autem, protože benzin stojí polovinu ceny, kterou zaplatíte u nás. Je to na poušti, ale voda je tam neuvěřitelně levná, stejně jako elektřina. Nejsem člověk, který by žil výrazně ekologicky, ale tam je to skutečně extrém. Ani doma nevaříte, najíte se levně v restauraci, je to jiný život než tady. Ze začátku mi to přišlo zvláštní, ale pak si na to zvyknete, protože je to pohodlné.

Řada lidí v Americe kvůli tomu pohodlí zůstane. Proč jste se vrátil?

Obvyklá doba stáže je tři roky, počítali jsme se ženou, že se po jejich uplynutí vrátíme. Ale po dvou letech mě začal můj šéf přesvědčovat, abychom zůstali déle. Nakonec jsem souhlasil a dvakrát jsme si tam pobyt o rok prodloužili. Pak chtěl, abychom tam zakotvili napořád, ale my chtěli domů.

Jak vnímáte mezilidské vztahy po návratu domů?

Hlavní rozdíl, kterého si všimnete, je přístup k lidem, ať už v obchodě nebo na úřadě. Opravdu tady nesnáším jít do obchodu. Prodavačka se na vás neusměje a ještě pomlouvá zákazníka, který odešel před vámi.

Kdy vás práce nejvíc baví?

Když něco zajímavého objevím, něco nového vymyslím nebo mi vezmou článek do odborného časopisu. Psaní článku je pro mě dost bolestivá záležitost. Jsou lidi, kteří píší snadno, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Píši to v angličtině, takže se většinou potýkám s tím, jestli to je dobře, a zároveň to musí být čtivé. Proto mám radost, pokud to vyjde.

Kolik už vám jich vyšlo?

Asi deset. V odborných kruzích se to nehodnotí jen podle toho, kolik těch článků je, ale také třeba podle toho, kolikrát byly citované. Znamená to, že když budu publikovat něco o výzkumu rakoviny, je mnohem větší šance, že to vezmou do časopisu, který se často cituje. Protože rakovina je to, na čem dělá nejvíc lidí. Když budu publikovat něco z rostlinného výzkumu, i když to bude zajímavé, na rostlinách tak velké týmy nepracují, proto je šance na citaci menší.