Únor 2009

Vulterin Zdeněk

7. února 1990 zemřel botanik, vědec, průkopník a propagátor ochrany přírody RNDr. Ing. Zdenek Vulterin, CSc. Narodil se 19. 10. 1907 ve Velkých Žernosekách. Studoval na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou a již v této době se zabýval floristikou. Seznámil se s řadou vynikajících botaniků – vysokoškolských profesorů (J. Suzou, J. Klikou, K. Kavinou, K. Dominem, F. A. Novákem, A. Zlatníkem aj.), kteří mladého a nadšeného středoškoláka podporovali i usměrňovali. 1936 maturoval a lesní inženýrství začal studovat na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Později se zde také stal demonstrátorem na dendrologickém ústavu, vedeném prof. Klikou a na jeho popud začal studovat otázky horní hranice lesa na Svidovci ve Východních Karpatech. V době nacistické okupace a zavření českých vysokých škol byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po propuštění byl nasazen v Nymburce a později pracoval jako lesní manipulant a technik na lesní správě statku Lány u Kladna. Po osvobození se stal asistentem v dendrologickém ústavu Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Praze a dokončil válkou přerušená studia. Obhájil před válkou rozdělanou disertační práci Studie o horní hranici lesní na Svidovci ve Východních Karpatech a v r. 1946 získal titul doktora technických věd. Od 1947 pracoval pod vedením dr. ing. Němce v Ústavu lesnické biochemie a pedologie Státních výzkumných ústavů lesnických a neustále prohluboval a rozšiřoval své znalosti zaměřením na další obory: meteorologii, bioklimatologii, rostlinnou ekologii až k problematice krajinné ekologie. Zdraví podlomené pobytem v koncentračním táboře zapříčinilo, že v roce 1952 přešel do oboru ochrany přírody Státní památkové správy (1958, transformované do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody – SÚPPOP).


Krkonoše

Po vzniku Ministerstva životního prostředí ČR od 1. ledna 1990 vznikl rozdělením bývalého SÚPPOP Český ústav ochrany přírody ČÚOP, který byl dále v r. 1995 rozdělen na Správu CHKO ČR a Agenturu ochrany přírody a krajiny České republiky – AOPK ČR.


Krkonošský národní park (KRNAP)

Svou prací přispěl podstatnou měrou k vytváření a rozmnožování sítě chráněných území, zejména jejich vědecky založeným zdůvodněním. Zasloužil se o zřízení Krkonošského národního parku, publikoval vědecké, odborné i populární ochranářské články, přednášel pro profesionální i dobrovolné pracovníky státní ochrany přírody. Hodně cestoval a domů přinášel cenné poznatky. Současně pracoval na kandidátské práci „Bioklimatické studie přízemních vzdušných proudů ve vztahu ke dřevinám“, kterou obhájil v r. 1967 na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně a získal hodnost kandidáta zemědělských věd. Této problematice se věnoval i na území Krkonoš, zejména na Harrachovsku a v Modrém dole. Výsledky těchto prací publikoval mimo jiné i ve sborníku OPERA CORCONTICA. Od r. 1969 vedl vědeckovýzkumné oddělení oboru ochrany přírody v SÚPPOP a v r. 1971 byl pověřen vedením celého oboru. Působil v řadě vědeckých rad, byl členem řady komisí, zabývajících se otázkami ochrany přírody a přírodního prostředí při nejvyšších československých a českých vědeckých institucích. Byl členem několika redakčních rad ochranářských časopisů a sborníků a dlouhou dobu vedl časopis Ochrana přírody.

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ

14. února 1368 v Norimberku narodil syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské Zikmund Lucemburský.


Zikmund Lucemburský od Albrechta Dűrera, cca 1509-1516.

V roce 1374 ho Karel IV. zasnoubil s nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Marií. 1378 se stal braniborským markrabětem, od 31. 3. 1387 uherským králem a 28. července 1420 byl korunován českým, 31. 5. 1433 římským císařem. Zaměřil se na reformu církve (koncil v Basileji a v Kostnici) a reformu říše římské. Snažil se řešit spory mezi Anglií a Francií (jako první císař vstoupil na anglickou půdu), Polským královstvím a Řádem německých rytířů a organizoval křížovou výpravu na pomoc Byzantské říši proti Turkům. Snažil se prosazovat podřízenost církve světské moci, 1403-04 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám obsazoval některé církevní úřady, včetně biskupských. Jako první vytvořil soustátí z uherského a českého království a říše římské, čímž hodlal bojovat proti osmanské expanzi. 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV. byl sesazen z německého trůnu, hledal pomoc ohledně císařské korunovace u Zikmunda a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady a zámky, což se však Václavovi nelíbilo a tak ho Zikmund nechal zajmout a odvést do Vídně. Musel čelit vojensky odporu v Čechách a v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a v roce 1404 se bratři smířili. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. 11. 1414). V té době definitivně odtrhl Braniborsko od Čech. Jako německý král se snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). Janu Husovi předvolanému před Kostnický koncil kvůli jeho učení dal Zikmund ochranný glejt aby mohl své učení obhájit, ale koncil rozhodl o jeho upálení a jediném papeži. Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta s obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále i vdova po Václavovi IV. Žofie Bavorská. V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen 14. 7. na Vítkově a 2. 11. pod Vyšehradem. 28. 7. se nechal korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Pražský hrad. Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala. 8. 1. 1422 prohrál bitvu u Německého Brodu, ze země odtáhl a snažil se ji získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. V roce 1429 ho husité hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. Zikmund ho neuznal a musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král. 31. 5.1433 byl papežem Eugenikem lV. korunován římským císařem. Vítězství v bitvě u Lipan mu otevřelo cestu k vládě v českých zemích. 6. 8. 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky církve a husitů) a císař Zikmund byl přijat za českého krále. Zemřel 9. prosince 1437 ve Znojmě při cestě do Uher.

Sekyra Josef



24. února 1928
se narodil a 10. 11. 2008 zemřel český geomorfolog, horolezec a první občan Československa, který stanul na jižním pólu doc. Josef Sekyra, CSc. Zabýval se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou velehorských oblastí. Od 1952 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 byl externím docentem UK v Praze. Účastnil se četných horolezeckých expedic a při geologickém průzkumu vytvořil Československý výškový rekord – pracoval v 7 700 m n.m. na Pik Kaufmannu. V roce 1961 na Pamíru jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, 1963 jako člen speleologická expedice do Apuánských Alp v Itálii pracoval v druhé nejhlubší jeskyni světa Antro di Gorchia a následně v kráteru vulkánu Stromboli. Dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-67 se sovětskými výzkumníky do země královny Maud a Enderbyho, 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. Je autorem 54 prvovýstupů na vrcholy Antarktidy.


Jižní pól

1974–1976 se účastnil mapování Centrální Sahary v Alžírsku, 1978 geologického průzkumu a mapování Západní Írácké pouště, 1980-81 mapování Centrální Sahary v Libyi, 1989 mapování a geologický průzkum Syrské pouště. Podílel se na vyhodnocování leteckých a satelitních snímků jak Země, tak ve spolupráci s NASA i snímků z Marsu. Je autorem řady publikací: Velehorský kras Bělských Tater (1954), Metodika základního geologického mapování kvartéru (1963), Geomorfologie sev. Pamíru (1968), s dr. A. Černíkem Zeměpis velehor (1969), V horách a oázách Antarktidy (1970), Zkameněliny v Antarktidě a pohyb kontinentů (se Z. Špinarem 1973), Duricrust centrální Sahary (1989), Exodynamic map of the Syrian Desert (1989).


Sahara


Starší kalendária