Radka Dudová
Přes všechny změny, které otcovství prodělalo v posledních desetiletích (odklon od tradiční autoritářské a živitelské otcovské role, vzájemné přiblížení se mezi otci a jejich dětmi, nástup nové moderní normy otcovství, založené na otcově přítomnosti a egalitarismu mezi mužem a ženou), vztah otců k výdělečné práci se zásadním způsobem nezměnil. Ze všech provedených rozhovorů vyplývá, že dimenze živitele je stále klíčová pro mužskou identitu. Pokud již sami sebe jako otce nedefinují v první řadě jako živitele rodiny, všichni cítí nutnost se vůči této normě nějak vymezit. Všichni dotázaní jsou si vědomi obecného očekávání, že otec by měl finančně zajistit, živit rodinu. Tato norma je všudypřítomná, otcové se ale mezi sebou liší v tom, jak ji akceptují a nakolik se podle ní chovají.
Vzhledem k tomu, že všechny manželky dotazovaných mužů měly alespoň v určité fázi vztahu placenou práci, nebyl nikde model živitel/pečovatelka (v němž muž pouze materiálně zajišťuje rodinu a žena pouze pečuje o děti a domácnost) beze zbytku trvale aplikován. Přesto měla v těchto rodinách, podobně jako v rámci celé populace, výdělečná aktivita mužů a žen odlišný smysl. Ačkoliv je nezbytný pro udržení uspokojivé životní úrovně rodiny, příjem ženy je vnímán jako sekundární, zatímco muž je v první řadě odpovědný za materiální zajištění. Jeho placená práce je vnímána jako samozřejmost a nemusí v takové míře jako žena řešit otázky slaďování práce a rodiny. Investuje do své profesionální dráhy více než žena, zpravidla pracuje více hodin týdně než žena a jeho příjem bývá zpravidla vyšší než příjem ženy se stejným vzděláním. Nepřerušuje tak jako žena svou profesionální aktivitu z rodinných důvodů. Období mateřské a rodičovské dovolené jsou časem, kdy rodina zpravidla závisí na jediném příjmu, a tímto příjmem byl ve zkoumaném vzorku až na jednu výjimku příjem otce. Vzhledem k tomu, že v České republice jsou tato období relativně dlouhá (nejčastěji mezi dvěma a šesti lety), jedná se o situace, kdy rodina funguje po určitý čas „tradičním“ způsobem, kdy otec je výhradním živitelem a matka pečovatelkou.
Do dimenze živitele však patří nejen finanční příspěvek pocházející z placené práce, ale i jiné materiální zajištění dětí – v českém prostředí zejména úprava bytu, která je vnímána jako součást otcovské investice do dětí a rodiny. Takováto aktivita je otci chápána jako rovnocenná na jedné straně času strávenému osobně s dětmi a na straně druhé placené profesionální práci.
Oldřich (podnikatel, 2 synové 17 a 14 let) pracoval na úpravách bytu, ve kterém nakonec po rozvodu žije manželka se syny. Čas, který věnoval této práci, nevnímá pouze jako materiální přínos pro své děti, ale také jako čas, který strávil v jejich přítomnosti, což jej ještě více utvrzuje v pozici otce: Protože já jsem ten byt na tom Sojčáku pomáhal upravovat, takže jsem tam byl často. Richard (opravář v autoservisu, dcera 10 let) oproti tomu chápe práci na úpravách bytu jako náhradu za absenci placeného zaměstnání: Já byl nezaměstnanej asi pět měsíců, v tom dvaadevadesátym, takže jsem vlastně dělal byt.
Přestože není během své výdělečné aktivity otec přítomný v domácnosti a v blízkosti dětí, jeho práce je součástí jeho otcovské role a identity. Profesionální čas je (před rozchodem) muži chápán jako otcovský čas – práce je pro ně jedním ze způsobů, jak se starají o rodinu a o děti.
Ale na dítě jsem se hrozně těšil, to je jasný. Těšil jsem se, jak budeme rodina, chodil jsem do práce a vydělával jsem, abych nás zajistil. (Kamil, vedoucí nevládní organizace, syn 14 let)
Tím to ukončím, to vlastně budu dělat proto, aby ta firma jednou přinesla něco dětem a aby tady něco po mně, dejme tomu, nějaký ten pomníček zůstal. (Vít, manažer a majitel střední firmy, dcery 21 a 17 let, syn 5 let)
Rozchod a repertoár živitele
Jaké změny přináší rozchod pro postoje otců k repertoáru živitele? Nakolik zůstávají po rozvodu živiteli – pokud již nejsou živiteli rodiny, vnímají sami sebe alespoň jako živitele svých dětí, které nemají ve své výhradní péči, a nežijí tedy s nimi v jedné domácnosti?
Ve skutečnosti se dá říci, že se jedná o dimenzi otcovství, která se po rozvodu projevuje významným způsobem – otcové se vůči ní vždy nějakým způsobem vymezují, ať už pozitivně či negativně. Všichni dotázaní mají pocit, že po rozvodu se od nich očekává, že budou pokračovat v živitelské roli a nic víc, v ostatních dimenzích jsou z rodiny vytlačeni (podle Daniela zní hlavní očekávání od otce po rozvodu „zaplať a mlč“). Rozdíly se objevují v tom, nakolik muži s tímto očekáváním souhlasí a ztotožňují se s ním.
Po rozvodu jsou vztahy, které do té doby nějakým způsobem fungovaly v „komunistickém společenství“ rodiny, najednou explicitně vyčísleny. Finance silně determinují další vztah mezi bývalými manželi a stávají se jejich hlavním a v některých případech jediným společným tématem. Oldřich (podnikatel, synové 17 a 14 let) si stěžuje: Je to o těch penězích, jestli už je pošlu dřív, jestli mu zaplatim soustředění. Jo, a ty prachy v tom dělaj svoje, to je další kapitola. Vždycky to tam visí a je to samozřejmě nepříjemný.
Hlavní změna v živitelském repertoáru otcovství spočívá pravděpodobně v tom, že po rozvodu mizí jednota manželského páru a tím pádem i páru rodičovského, což je nejvíce patrné právě v rozdělení dříve společného rodinného rozpočtu na dvě části. Dělba práce v rodině, kdy fyzická péče o domácnost znamená teoreticky stejný přínos pro rodinu jako finanční zabezpečování a naopak, je tím zpochybněna – od nynějška hraje každý sám za sebe. Matka již nereprezentuje rodičovský pár, tedy otce, před dítětem v jeho nepřítomnosti. Finance, které otec přináší, tak přestávají být pro dítě viditelným symbolem otcovy účasti. Otcova živitelská role se může stát úplně neviditelnou, pokud ji matka odmítá dítěti zprostředkovat tím, jak s ním o otci a jeho práci a finančním přispívání hovoří.
Obě strany, matka i otec, mají po rozvodu zpravidla subjektivní pocit, že rozchodem ekonomicky ztratili. Mnoho z dotázaných otců přišlo o byt, jelikož z rodinného bydlení se museli vystěhovat. Následně si museli sehnat nové bydlení, na které musí vynaložit několikanásobně více peněz než na bydlení předchozí, často vzhledem k tomu, že už nemají šanci sehnat byt s regulovaným nájemným. Muži s nižším příjmem těžce nesou rozdělení domácností – nyní je třeba mnoho nákladů platit dvakrát, jednou pro ně samotné a jednou v příspěvku manželce. Život v úplné rodině, i když s dětmi, se jim jeví jako méně nákladný než život o samotě. Ale když ta rodina funguje, tak jsou na to dva. Tak jeden zaplatí nájem a druhej jídlo třeba. A já jsem na to sám. (Tomáš, akademický malíř, 2 dcery 5 let). Tento pocit ekonomické ztráty se promítá do způsobů, jakými po rozchodu otcové interpretují úlohu živitele a v jaké míře jsou nadále ochotní ji pro své děti hrát.
Dvě roviny finančního přispívání
Otcové po partnerském rozchodu mohou hrát repertoár živitele své otcovské role nejčastěji na dvou základních rovinách. První z nich je placení soudem určeného výživného, druhou je to, co otec dává dítěti či jeho matce dobrovolně navíc. Ačkoli první rovina je právně definovaná jako povinná, s oběma probíhá určitý druh vyjednávání, ať už mezi zúčastněnými aktéry anebo v myslích samotných respondentů [viz také Meyer, Bartfeld 1996; Municio-Larsson, Pujol Algans 2002]. Přesto většina dotázaných akceptuje, že výživné je třeba platit – i když se jim jeho výše jeví příliš vysoká nebo to pokládají za nespravedlivé vzhledem k příjmům manželky či vzhledem k okolnostem rozchodu. Přes tuto prvotní paušální akceptaci povinnosti platit soudem určené výživné na děti po rozvodu posléze mnozí dotázaní muži připouští, že existují situace, kdy se výživné platit nemusí, například v případě, když žena opustila muže proto, že si našla jiného a bohatšího. Antonín (skladník, dcera 7 let) nedokáže jasně říci, zda otec má povinnost platit výživné – na jedné straně pro něho stojí konkrétní okolnosti rozvodu, na straně druhé nezpochybnitelná povinnost alespoň symbolicky živit své dítě:
Těžko říct. To jsou někdy takový situace, že se člověk ani nediví, třeba je to její chyba, ten rozvod, a třeba šla zrovna právě tam, kde ty peníze jsou. Ale na druhou stranu si řikám, že člověk musí platit. Ne že by dítě byla chyba, ale prostě jednou mám dítě, tak bych měl platit, něco.
Jinou situací, kdy otcové pokládají za legitimní neplnit svou živitelskou úlohu, tedy neplatit soudem určené výživné, je případ, kdy matka neumožňuje kontakt s dítětem. Matka tak neplní své povinnosti vůči otci, tudíž otec nemusí plnit povinnosti vůči matce. Podstatné je právě to, že výživné je chápáno jako povinnost vůči matce, nikoli vůči dítěti. O tom svědčí také výpovědi Jana a Pavla, kterým matky jejich dětí brání v kontaktu s nimi:
Myslim si, že pokud to nefunguje a ona neplní ani to, co musí, nefunguje tam absolutně nic z jejích povinností, tak si myslím, že mám právo jí dávat jenom to minimum, co musím. (Jan, novinář, dcera 5 let)
Vůbec se nedivím, když někdo řekne, že půjde dělat za nejnižší plat, aby nemusel platit výživné manželce – když děti nevidí, tak proč by platil. (Pavel, nezaměstnaný, synové 3 roky a 2 měsíce)
Z předchozího je patrný základní paradox repertoáru živitele jako stavebního kamene otcovské role: Otec před rozvodem vnímá sám sebe jako „živitele rodiny“, zajišťuje tedy finance pro celou svou domácnost, nikoli jen pro své děti, a investice do domácnosti jsou nutně zároveň investice do dětí. Po rozvodu ale tato jednota rodiny mizí, otec již nemůže být „živitelem rodiny“. Teoreticky by měl nadále zůstat živitelem svých dětí, jenže ty nyní patří do domácnosti jeho bývalé manželky, se kterou je ve větším či menším konfliktu. Většina otců nerozlišuje mezi osobními potřebami bývalé manželky, potřebami její domácnosti jako celku a potřebami jeho dětí. Rozvedení otcové se nadále vidí jako živitelé rodiny, ale již ne své vlastní rodiny, a tato situace je pro ně těžko přijatelná.
K dalším příspěvkům existujícím nad rámec povinného výživného otcové přistupují ještě více tvůrčím způsobem. Tyto další zdroje je možné využívat ve vyjednávání s manželkou, eventuálně s dítětem. Pokud manželka neplní stanovené podmínky (například odmítá otci umožnit kontakt s dítětem), nedostává další peníze či dary. Tak jak jsme se dohodli, tak jak já teď můžu, takže výživný jí platim. A když fungoval ten vztah a mohl jsem tam jezdit, což bylo teda pochopeno blbě, tak jsem jí materiálně pomáhal i víc, než jsem musel. Nákupy oblečení a takový věci. (Jan, novinář, dcera 5 let) Matky naopak využívají svou kontrolu nad časem dítěte k vyjednávání dodatečných financí – když jsou v tísni, povolí otci kontakt s dítětem, který předtím odmítaly, aby získaly dodatečné peníze.
Oproti soudem určenému výživnému má otec nad dalšími příspěvky větší kontrolu. Může je dávat přímo dítěti, tak aby dítě o příspěvku vědělo; může rozhodnout, jak bude s penězi naloženo. Povinné výživné je tak často chápáno jako příspěvek manželce, zatímco další příspěvky jsou vnímány jako určené přímo pro dítě. Jan se domnívá: To není tak, že se jako mstím tomu dítěti, to je jako fakt. Já ty peníze přeci jenom dávám jí a nedávám to tomu dítěti, já nevim, jak ona s nima nakládá.
Proto jsou otcové podle svých výpovědí ochotnější k takovémuto typu finančního přispívání namísto pravidelného placení výživného. Významným důvodem, proč muži preferují tento „dobrovolný“ způsob ekonomické podpory svých dětí, je větší možnost kontroly – možnost rozhodovat o tom, na co budou jeho peníze vynaloženy. Jak bylo řečeno, v úplné rodině otec peníze vynakládá na svou rodinu a ztotožňuje se s tím, na co je dává. Investováním do dítěte a manželky vlastně investuje také sám do sebe. To po rozvodu přestává platit. Muži mají pocit ztráty kontroly nad svými financemi, které směřují do nové domácnosti jejich bývalé partnerky, a preferují proto přímý příspěvek svému dítěti – formou určité finanční částky určené na nějakou konkrétní věc, společného nákupu nebo zaplacení nákladů na nějakou aktivitu dítěte. Tato tendence je patrná zvláště u lépe ekonomicky postavených otců, kteří platí jen nízké povinné výživné a další zdroje poskytují raději přímo. Tak si udržují kontrolu nad tím, kam jejich peníze směřují, a nad svými výdaji.
Takže já v principu teda jí dávám řek bych o dost víc než ty dva tisíce měsíčně, ale radši to dávám za něco zcela konkrétního, než jako abych přispíval do rozpočtu tý druhý rodině, když nevím, jak se pak ty peníze v tom rozpočtu přerozdělují. (Josef, vědecký pracovník, dcera 17 let)
Jejich preference přímého a dobrovolného materiálního přispívání na potřeby svých dětí souvisí se samotným charakterem performance živitelského repertoáru otcovské role. Dimenze živitele je pro mnoho z dotázaných mužů klíčová, ale když přispívají formou výživného, může se stát pro dítě neviditelnou. Otcové mají často strach, že manželka dítěti jejich příspěvek záměrně či nezáměrně zamlčuje. Jejich výkon v repertoáru živitele je pro děti srozumitelný pouze tehdy, je-li jim nějakým způsobem zprostředkován, v úplné rodině nejčastěji tím, že je komunikován jejich matkou. Tím, že dítěti společně s ním něco koupí nebo mu osobně dají finanční příspěvek, se dimenze živitele stává prakticky vykonávanou a viditelnou. Proto je také společné nakupování častou společnou aktivitou v době kontaktů otce s dětmi. Richard (opravář v autoservisu) stejně jako mnoho jiných otců po rozvodu chodí se svou 10letou dcerou pravidelně nakupovat: Ale samozřejmě, je tady se mnou, jedeme něco koupit, ona mi řekne, já bych potřebovala tepláky, takže jsme jeli koupit tepláky a boty.
S tím, jak otec přestává být každodenní součástí života dítěte a v době své nepřítomnosti není reprezentován matkou dítěte, která v úplné rodině zastupuje rodičovský pár jako celek, jeho každodenní všední ekonomické přispívání ztrácí svůj smysl, protože bez přítomnosti otce a zprostředkování matky není viditelné. Zdá se, že tím, že se kontakt otce s dětmi stává nekontinuálním a výjimečným, přispívání by se taky mělo stát výjimečným. Jan například před přispíváním na každodenní životní náklady své 5leté dcery preferuje vynakládat peníze „účelněji“: Pokud ta ženská je soběstačná s tím dítětem, tak to nějak účelně vynaložit, třeba ukládat na spoření pro to dítě. To mi přijde lepší, než když ona je v pohodě a má partnera, který je v pohodě, a ty ještě něco platíš.
Specifickou situaci pro interpretaci repertoáru živitele pro muže znamená založení nové rodiny. Pro otce jako živitele to znamená podporování dvou domácností. Pokud by chtěl mít s novou manželkou děti, může to znamenat, že finančně podporuje více dětí, než by se rozhodl mít, kdyby měl jen původní rodinu. Miloš (divadelní kritik) je tak například živitelem pro 4 děti, což je v České republice spíše výjimečný jev. Pro mnoho mužů je tak založení nové rodiny obtížné finančně zvládnout. Navíc se v této souvislosti objevují nové tlaky – bývalá a nová manželka spolu mohou soupeřit o mužovy zdroje, bývalá manželka může mít strach, že bude připravena o mužovu podporu, a nová manželka se těžce vyrovnává s tím, že se musí o mužovy příjmy dělit s jinou ženou. Většina dotázaných mužů touží po tom, založit novou rodinu, což pro ně znamená mít „svoji“ rodinu, uvnitř které mohou žít. Někteří z nich si ale uvědomují, že na to jejich příjmy už nemusí stačit, a raději toto rozhodnutí odkládají. Jedním z pozorovaných řešení jejich situace bývá „nahrazení“ mužů: muž platí manželce přesně tolik, kolik musí platit její nový manžel své bývalé manželce, a příjem nové rodiny je tak zachován.
Jak se otcové vztahují k repertoáru živitele
Přestože je repertoár živitele nějakým způsobem součástí otcovské role pro všechny dotázané muže a tato tradiční norma otcovství působí stále velmi významně při konstrukci otcovské identity českých otců, objevují se rozdíly ve způsobu, jakým se vůči této normě otcové ve svých výpovědích vymezují, a posléze i v tom, jakým způsobem repertoár živitele konkrétně interpretují. Ne všichni dávají jednoznačně přednost této dimenzi otcovství a ne všichni pokládají splnění své povinnosti uživit rodinu za postačující k naplnění své otcovské pozice.
Podle vztahu k normě „otec má živit rodinu“ lze rozlišit tři možné postoje, které se projevily ve zkoumaném vzorku rozvedených otců. Tyto postoje je ovšem možné vztáhnout na otce obecně, nejen na ty rozvedené. Tyto tři různé přístupy se odrážejí nejen v chování mužů jako živitelů rodiny před rozchodem, ale také ve způsobu, jakým se otcové vztahují k normě živitele po rozchodu.
To, jak jsou muži ochotni po rozvodu přispívat na naplnění materiálních potřeb svých dětí, tedy jakým způsobem pokračují ve hraní repertoáru živitele, závisí na mnoha vnějších okolnostech, jak již bylo naznačeno výše. Svou roli při tom hraje to, kdo inicioval rozchod, který z manželů jej „zavinil“ a proč, i to, jak rozchod probíhal. Podílí se na tom také otázka, zda pravidelně vídají své dítě a zda jim manželka umožňuje jej vídat. Základní význam má ale stejně jako před rozchodem jejich obecná představa o rozdělení genderových rolí v rodině a o repertoáru živitele jako součásti otcovské role.
Skupina A: otcové-živitelé
První skupinou jsou ti otcové, kteří tuto normu bez výhrad akceptují – domnívají se, že otec má v první řadě povinnost finančně rodinu zabezpečit, a výkon otcovství pro ně spočívá v naplňování živitelské úlohy. Někteří ve svých výpovědích nesouhlasí s jejím zpochybňováním a vyžadují její platnost, cítí se ohroženi probíhajícími změnami, které odmítají. Mám pocit, že minimálně několik set let je u nás zakódovaný, že muž se stará o ten příjem a o to, aby ta rodina přežila, žena se stará o to, aby to nějak klapalo, myslím si, že je dost obtížný to měnit. (Oto, ekonom, syn 24, dcera 20 let) S akcentováním tradiční normy otcovství jde ruku v ruce zdůrazňování tradičních norem mateřství, kdy matka je definována jako zodpovědná za péči o domácnost a o děti.
Tito muži před rozchodem rodičovského páru skutečně usilovali o to, rodinu uživit, a nedělili se o tuto zodpovědnost s manželkou. Za tímto účelem měli například dvě zaměstnání nebo začali podnikat – investovali se maximálně v pracovním životě, aby rodinu zajistili. Takovou zkušenost má Richard (opravář v autoservisu, dcera 10 let): To já jsem dělal třeba dvě tři práce, aby to člověk ňák dohonil z druhý strany, no. Zajištění pro ně znamená přinést maximální objem peněz do rodinného rozpočtu. Čím více peněz, tím uspokojivější obraz sama sebe jako otce tito muži mají. V jejich pracovním nasazení jim nezbývá mnoho času a energie pro další aktivity spojené s otcovstvím, jak vypovídá Jan (novinář, dcera 5 let): To je nekončící kolotoč, se chodilo do práce, rekonstruoval se byt, takže nebyl žádnej čas. Potom zase byl byt, ale pořád jsem chodil do práce, protože se pořád splácely nějkaý věci a bylo to třeba nějak udělat. Repertoár živitele je tou nejpodstatnější složkou jejich otcovské role a identity.
Pro některé z nich se původně jednalo pouze o omezený časový úsek, ve kterém se naplno angažovali pouze jako živitelé. K tomu docházelo hlavně v době po narození dítěte, kdy manželka na rodičovské dovolené nepracovala a muž maximalizoval svoje úsilí při vydělávání peněz a zajišťování rodiny, např. i přebudováváním bytu, jelikož rodina musela vyžít z jednoho příjmu. Muži se tak načas stávají výhradními živiteli a tuto svou roli přijímají jako samozřejmost danou ekonomickou nutností. Když jsme měli jedno dítě, tak samozřejmě na mateřské… já jsem byl na fakultě, ale snažil jsem se přivydělat nějaké peníze, abychom i tu půjčku splatili. (Ivan, bankovní úředník, dcery 9 a 5 let) Toto období, kdy je muž výhradním živitelem, se ale může protáhnout i na 6 let, pokud pár měl dvě děti ve tříletém sledu, tak jak je to v České republice časté. V mnoha rodinách dané rozdělení úloh přetrvává i nadále, přestože se žena vrací do práce. Její eventuální příjem je pak v rodině chápán jen jako její „kapesné“.
Muži v této skupině na oplátku vyžadují od manželky respekt a uznání tohoto rozdělení. Jsou přesvědčení, že pokud plní svou úlohu živitele, činí svému otcovství zadost a manželka nemá právo chtít víc. Pokud žena není s jejich definicí otcovské role spokojená, dostavuje se nepochopení a konflikt, podobně jako u Jana: Reálně to nechápu, vždyť já jsem přece zařídil ten byt, našel jsem si práci, nechápu proč je tam ta nenávist. Podle Ivana by měla žena svého muže za jeho ekonomický přínos respektovat a uznávat, a nikoli vyžadovat víc:
To je obrovský rozdíl teďka... Ona mě naprosto uznává v tom, že jsem schopný vydělat peníze, ví, co to obnáší, když musím vydělat ty peníze, protože sedím doma do 3, do 4 do rána několik nocí a musím to udělat, máme nějaké termíny, ale zase jsou za to prachy... Vůbec jí nevadí, že když přijdu utahanej z práce, že si sednu a potřebuju odpočívat, tak ona nelení, uklidí celý kvartýr a nepotřebuje tu moji pomoc. Je to jiný přístup, je to respektování toho druhého.
Muži z této skupiny, kteří před rozchodem koncentrovali svou otcovskou roli právě do repertoáru živitele a zajišťovali ekonomické potřeby rodiny bez významného přispění svých partnerek, po rozchodu přistupují k živitelskému repertoáru jiným způsobem než ostatní. Dále akceptují rozdělení živitel/pečovatelka a jsou ochotni přispívat na ekonomické potřeby svých dětí větším dílem než manželka, stejně jako tomu bylo před rozvodem. Navíc někteří cítí stále povinnost podporovat nejen děti, ale i manželku jako kompenzaci za to, že o děti osobně pečuje a že je vychovává. Matka by i po rozchodu nejen neměla mít s dětmi vlastní náklady, ale i ona sama má za svou péči o ně nárok na podporu. Takovýto postoj vyjadřuje Vít (manažer a majitel střední firmy, dcery 21 a 17 let, syn 5 let), který má jako úspěšný podnikatel nadprůměrné příjmy: Ona je člověk, který má normální plat, tak ona by nemohla nic. Takže o to se starat musíte. A ty holky tam bydlí. Ta jedna tam bydlí furt, ta druhá dneska už jenom o víkendech. Ale jsem zavázaný dětem a manželce za to, že mi ty děti dala taky. Podobně i Josef (vědecký pracovník) nezpochybňuje svou povinnost přispívat na svou nyní 17letou dceru vyšší měrou než bývalá manželka, vzhledem k tomu, že i před rozvodem rozdělení úloh v rodině vypadalo stejným způsobem: Já si myslím, že asi na to víc přispívám já, ale já tohle neřešim, protože v podstatě i v tom manželským svazku já jsem vydělával peníze a ona jaksi byla doma.
Někteří z těchto mužů sice nadále chápou sami sebe jako výhradní živitele svých dětí, ale zpochybňují právo bývalé manželky používat jejich příspěvek na své vlastní potřeby. K tomu dochází zejména v případě přetrvávajícího silného konfliktu mezi bývalými manželi. Zatímco Vít je ochoten platit náklady na bydlení své bývalé manželky, jelikož to znamená i bydlení pro jeho děti, Jan odmítá podporovat bydlení pro bývalou partnerku a jejich společné dítě, protože on sám v daném bytě s nimi bydlet nemůže.
Muži, kteří akceptují svou úlohu výhradního živitele dětí, se rekrutují zejména z mužů s vyššími příjmy (ne všichni muži s vyššími příjmy ale tento pohled sdílí). Staví svou otcovskou identitu na tom, že dítěti ekonomicky poskytují něco, co mu matka poskytnout nemůže – dodatečné materiální zdroje, soukromé školy, drahé dovolené či cestování. Na rozdíl od předchozí skupiny si navíc uvědomují, že náklady na dítě jsou mnohem vyšší než soudem určené výživné, a mají tendenci přispívat i dalšími doplňkovými způsoby, které ale již volí a kontrolují oni sami.
Skupina B: živitelé na úrovni reprezentace
Druhou skupinou jsou ti otcové, kteří tradiční normu otcovství akceptují, ale uvědomují si nové soupeřící požadavky a paradoxy, které tyto požadavky přinášejí. Norma, podle které má být otec v první řadě živitelem rodiny, už pro ně není tak jednoznačná a samozřejmá. Tyto vnitřní rozpory se zrcadlí ve výpovědích některých dotazovaných mužů, kdy jsme přímo svědky procesu uvědomění si pluralitního charakteru současného otcovství: To je tak nějak normální, že táta by měl živit rodinu... No normální? No dneska už ne, ale... Měl by tak nějak zaopatřovat tu rodinu. (Radek, dělník, dcera 9 let) Povinnost otce živit rodinu je stále hlavní dimenzí otcovství, je to neodejmutelná a nezpochybňovaná součást otcovské role. Přesto jsou si otcové v této skupině vědomi toho, že vedle této normy se objevují i jiné povinnosti a nároky, kterým by měl otec dostát, a samotné živitelství nestačí, i když zůstává otcovou prvořadou úlohou. Navíc si tito muži uvědomují, že dostát všem povinnostem spojeným s otcovstvím, jak starým, tak těm novým, je velmi náročné a někdy se mohou jevit až jako neslučitelné.
Tato skupina dotázaných sice chápe sama sebe jako živitele, ale při hlubším zkoumání se ukazuje, že rodina ve skutečnosti závisí na příjmu obou manželů, takže muž je živitelem jen v rovině reprezentací. Muži sice akcentují roli muže a otce jako roli živitele, sami sebe vnímají jako živitele, ale jejich příjem přitom na uživení rodiny nestačí a často ani není o nic vyšší než příjem manželky. Přestože rodinu prakticky neživí, alespoň ne jako výhradní živitelé, vnímají její materiální zabezpečení jako svou největší otcovskou zodpovědnost. Fakt, že má muž dítě, automaticky znamená, že se musí postarat o jeho materiální potřeby – pro tuto skupinu mužů neexistuje žádný prostor pro diskusi či zpochybňování této povinnosti. Ale nemám s tím problém, že jo to dítě, musim se starat. (Miroslav, řidič, dcera 10 let) „Živit“ však pro ně neznamená přinést maximum peněz, ale dítě „zajistit“, což má pro různé muže různý význam. Neznamená to nutně přinést domů maximum peněz a věnovat veškerý disponibilní čas jejich vydělávání, jde spíše o zajištění určitého přijatelného standardu, který otcové subjektivně stanovují. Jak se domnívá Antonín (skladník, dcera 7 let): Samozřejmě aby to dítě bylo zajištěný. To je důležitý. Ale že bych musel mít milion, to asi ne. Těmto mužům zbývá dostatek prostoru pro hraní dalších repertoárů, otcovství pro ně není omezeno pouze na živení rodiny. To sice stále zůstává klíčovou otcovskou praktikou, ale hlavně v rovině reprezentací – v rovině praktik je jen jednou ze součástí rodičovské role, které se věnuje nejen otec, ale i matka dítěte.
Repertoár živitele byl před partnerským rozchodem pro tuto skupinu mužů velmi podstatný ve složení jejich osobní otcovské role, ovšem jen ve významu hlavní zodpovědnosti muže za ekonomickou situaci rodiny. Po rozvodu se ale jednota rodiny rozpadá a muž ve své interpretaci přestává být zodpovědný za materiální blaho domácnosti svých dětí. Přestože v rovině reprezentací tito muži většinou stále tvrdí, že otec má být hlavně živitel, prakticky po rozvodu svůj příspěvek vnímají skutečně jen jako příspěvek – manželka se musí finančně také podílet, a to zajištěním nejméně poloviny materiálních potřeb společných dětí. Finanční příspěvek, který dětem přinášejí, by podle nich měl být vynaložen jen pro dítě, nikoli na potřeby manželky či její nové rodiny. Po rozvodu přestává fungovat představa modelu živitele/pečovatelky. Osobní péče o děti a domácnost a materiální zajištění dětí a domácnosti přestávají být vzájemně nahraditelné a stejně hodnotné. Zjednodušeně řečeno, otcové nyní odmítají platit za to, že manželka o děti pečuje. To znamená, že matčina osobní péče o dítě není nijak kompenzována penězi, tak jak to bývá v úplné rodině. Podle svých výpovědí předpokládají, že spravedlivé rozdělení nastane, pokud zaplatí polovinu nákladů na dítě, matka o dítě pečuje a zároveň platí druhou polovinu.
Dokud ale žijí v úplné rodině, většinou si přesně neuvědomují, kolik peněz ve skutečnosti investují do výchovy dětí a do rodiny. Nyní znají přesnou částku a vždy se jim zdá příliš vysoká. Muži mají většinou zkreslenou představu o tom, co dítě vlastně potřebuje a kolik to stojí, částky, které by měli platit, se jim tak zdají příliš vysoké a jsou přesvědčeni o tom, že bývalá manželka využívá peníze jen pro sebe.
Neochota finančně kompenzovat ženinu osobní péči o své děti a přesvědčení o tom, že žena užívá příspěvek pro své vlastní potřeby, pravděpodobně souvisí s faktem, že po rozchodu se naprosto mění význam otcových investic – dítě jako by už nebylo „společným podnikem“, ale je v první řadě záležitostí bývalé manželky, na kterou je otec nucen přispívat. V úplné rodině se sociální, ekonomický i kulturní kapitál jejích členů sčítá, a investice do jednoho tak zvyšují výnosy pro všechny. Pokud otec již nežije ve společné domácnosti se svými dětmi a jejich matkou, to, co investuje, se mu subjektivně nenavrací zvýšením jeho vlastního kapitálu.
Přesto muži v této skupině přijímají základní odpovědnost za materiální blaho svých dětí – jak říká Miroslav (řidič, dcera 10 let): Jednou mám dítě, tak se musím starat. Stejně jako před rozchodem ale pro tyto muže „živit“ neznamená přinést maximum peněz, ale dítě „zajistit“, což má pro různé muže různý význam.
Skupina C: otcové odmítající normu živitele
Pro muže z obou předchozích skupin platí, že otcovství je pevnou součástí jejich mužské identity a být otcem přitom znamená v první řadě být živitelem rodiny. Další dimenze otcovství jsou pro ně méně důležité. Ve vzorku se ale objevilo i několik mužů, kteří požadavek, podle kterého má otec být hlavně živitelem, zpochybňují a s tradiční normou otcovství nesouhlasí. Větší důležitost přikládají jiným rozměrům otcovství, které je neoddalují od jejich dětí a nenutí je trávit dlouhé hodiny mimo domácnost. Je ale nutno rozlišovat mezi těmi otci, kteří tuto normu (alespoň podle svých výpovědí) zpochybňovali již před rozvodem, a těmi, kteří ji začali zpochybňovat až po rozvodu.
Někteří dotazovaní muži podle svých vlastních slov již před rozvodem odmítali povinnost živit rodinu jako prvořadou úlohu otce, přikládali stejný či větší význam jiným dimenzím otcovské role a vyžadovali po manželce stejný podíl na materiálním zabezpečení rodiny. Podle Daniela (překladatel, dcera 6 let) bylo jednou z příčin jeho rozchodu právě to, že jeho manželka odmítala podílet se na přispívání do rodinného rozpočtu a předpokládala, že on bude výhradním živitelem rodiny: Ona měla měla takovou zajímavou představu, že z toho svýho platu nebude na tu domácnost přispívat vůbec. Že bude jako vydělávat a to si jako nechá. Tito otcové odmítají tradiční rozdělení na matku pečovatelku a otce živitele, a to i v rovině reprezentací. Nechtějí být jako otcové redukováni na „ty, kteří platí“. Někteří z těchto mužů, jako například Tomáš (akademický malíř, 2 dcery 5 let), absolvovali s dětmi celou rodičovskou dovolenou nebo její část, zatímco manželka ekonomicky zajišťovala rodinu. Vladimír (pojišťovací agent, dcera 19, syn 11 let) zase pečoval o malého syna, když se jeho manželka rozhodla pracovat v zahraničí, kde měla mnohem lepší možnost výdělku. Pro tyto muže tedy nebyl repertoár živitele nejvýraznější složkou jejich otcovské identity. Rozchod jim ale přinesl úplně novou situaci.
Tito muži, kteří repertoár živitele do své osobní otcovské role nezařazují a odmítají povinnost ekonomicky zajistit rodinu jako první a zásadní povinnost otce, mají pocit, že po rozvodu se od nich očekává pouze naplňování této dimenze otcovství, a vzhledem k tomu, že pro ně před rozchodem nebyla podstatná a že ji neakceptují, dostávají se nyní do zásadního konfliktu se společenskými očekáváními.
Do této skupiny se ale dostávají i někteří z těch, kteří sem před rozchodem nepatřili. Před rozchodem uznávali ekonomické zajišťování rodiny jako jeden z hlavních úkolů otce a také tento úkol plnili, po rozchodu již tento nárok nepokládají za oprávněný. Argumentují zejména tím, že jim bývalá manželka zabraňuje v kontaktu s dítětem. Repertoár živitele tak pro ně ztrácí smysl, jelikož odmítají být redukováni pouze na „ty, kteří platí“. Nechtějí být živiteli, pokud nemohou rozvíjet i jiné aspekty otcovství. Výživné vnímají v první řadě jako příspěvek bývalé manželce, a nikoli jako příspěvek dětem. Jedná se často o situace, kdy manželka dotazovaného muže opustila proti jeho vůli a on nyní předpokládá, že v důsledku svého rozhodnutí by měla děti materiálně zajistit ona sama. Povinnost živit rodinu cítí jedině, dokud je rodina úplná a oni sami jsou její součástí; po rozchodu jsou ekonomické potřeby dětí ztotožněny s potřebami manželky a její nové domácnosti. Příkladem může být Pavel (nezaměstnaný, syn 3 roky, syn 2 měsíce):
Abych se přiznal, já teď spíš volím být nezaměstnaný a pracovat brigádně. Než najít si trvalou práci. Z toho důvodu, že oni požadovali výživné 1200 na jedno dítě, tak já si uvědomuju, že kdybych sehnal obyčejnou práci, tak já bych vydělával těch 7–8 tisíc čistýho, oni by zvedli alimenty na 4 tisíce a mně by zůstalo zase životní minimum. Já bych ty právníky, který teď platím a bojuju o syna, já bych je neměl čím zaplatit. Všechen čas bych strávil v práci a neměl bych na právníky. Takhle když jsem nezaměstnanej, tak já si můžu přivydělat a ty právníky zaplatit.
Závěr
Dimenze otce jako živitele je součástí tradiční normativní sféry otcovství, která si v představě současné české společnosti o rodičovství uchovala zásadní význam. Dotazovaní otcové cítí silný společenský tlak naplňovat tuto úlohu, a dojde-li k rozchodu rodičovského páru, obecně se předpokládá, že právě tato dimenze otcovství by měla být zachována, i pokud ostatní zaniknou. Muži ale nepřijímají normu, podle které má být otec živitelem rodiny, jednoznačně a paušálně.
Muži ze skupiny B, která tvoří většinu respondentů, sice chápou sami sebe jako živitele, ale při hlubším zkoumání se ukazuje, že rodina ve skutečnosti závisí na příjmu obou manželů, takže muž je živitelem jen v rovině reprezentací. Přestože rodinu prakticky neživí, alespoň ne jako výhradní živitelé, vnímají její materiální zabezpečení jako svou největší otcovskou zodpovědnost. Po rozchodu pak předpokládají, že matka dětí se bude podílet na jejich materiálním zabezpečení a svůj příspěvek vnímají skutečně jen jako příspěvek. Muži zařazení do skupiny C normu živitele přímo zpochybňují či výslovně odmítají a realizují se v jiných repertoárech otcovství. Po rozchodu se obávají redukce své otcovské role právě jen na dimenzi živitele. Pro tuto skupinu mužů je rekonstrukce otcovské role po rozchodu velmi obtížná, zejména nacházejí-li se v situaci klasického a v České republice nejčastěji aplikovaného uspořádání porozvodové výchovy, které předpokládá jen omezené osobní kontakty otce s dítětem a zachování jeho vyživovací povinnosti. V jednodušší pozici se nacházejí otcové ze skupiny A, kteří živitelskou normu otcovství akceptují a je pro ně hlavní dimenzí otcovské role. Rozchod od nich totiž nevyžaduje zásadní změnu výkonu této role – otec může pokračovat ve svém repertoáru živitele a absence v domácnosti pro něj neznamená výraznou změnu praxe. Na druhou stranu jsou tito otcové ale vystaveni nebezpečí zneviditelnění jejich otcovského příspěvku, pokud dítěti jejich otcovské živitelské praktiky nejsou dostatečně zprostředkovány v rámci společných aktivit anebo verbálně jejich matkou.
Z české i celosvětové zkušenosti vyplývá, že výživné na děti, tak jak bylo stanoveno rozsudkem nebo dohodou o rozvodu, většinou otci není placeno řádně anebo není vypláceno vůbec, případně je vypláceno jen v prvním období po rozvodu. Dotazovaní v rozhovorech odhalili různé důvody, kdy pokládají za legitimní výživné neplatit či omezit své finanční příspěvky, případně co pokládají za nejvíce problematické ve své povinnosti po rozchodu materiálně podporovat své děti, s nimiž nesdílejí společnou domácnost. Tyto důvody jsou ale různé pro muže z různých skupin, jelikož závisí na jejich přístupu k tradiční živitelské normě. Muži z nejpočetnější skupiny B, kteří jsou živiteli hlavně na úrovni reprezentací, přestávají vnímat sami sebe jako „živitele rodiny“ s tím, jak mizí jednota partnerského a rodičovského páru a rodiny jako takové. Teoreticky by sice měli nadále zůstat živiteli svých dětí, jenže ty nyní patří do domácnosti jejich bývalé manželky. Většina z nich nerozlišuje mezi osobními potřebami bývalé manželky, potřebami její domácnosti jako celku a potřebami dětí. Mnoho z nich se domnívá, že povinnost pokračovat v živitelské roli by se měla odvíjet od důvodů samotného rozchodu a od toho, který z manželů rozchod „zavinil“. Málokterý z nich si uvědomuje, že peníze jsou ve skutečnosti pro dítě a nikoli pro bývalou manželku a že dítě samo nemá nic společného s tím, proč k rozchodu došlo. Investice do dětí, které dříve vnímali jako investice do rodiny a potažmo i sami do sebe, ztrácí svůj původní smysl. U mužů zařazených do skupiny C, tedy těch, kteří normu živitele výslovně odmítají, snižuje ochotu finančně podporovat své děti zejména nerespektování dohod o návštěvách dětí u otce ze strany bývalé manželky, stejně jako pocit, že čas, který s dětmi mohou po rozchodu trávit, není dostatečný. Odmítají redukovat své otcovství pouze na dimenzi živitele a dávají přednost jiným repertoárům otcovství anebo raději volí nebýt aktivními otci vůbec. Hlavním problémem pro otce ze skupiny A, tedy ty, kteří jsou pro své děti v první řadě živiteli, je ztráta kontroly nad vlastními příjmy, kterou po rozvodu pociťují. Nemohou rozhodovat ani kontrolovat, na co budou peníze vynaloženy. Nezanedbatelným faktorem je zároveň fakt, že po rozchodu přestává být otcova finanční podpora pro děti zřejmá a viditelná, pokud není matkou dostatečně zprostředkována či je přímo zamlčována. Akt placení výživného pak ztrácí pro otce význam otcovské praktiky a není jím vnímán jako validizace jeho otcovské identity. Tak mizí jeho motivace příspěvek poskytovat.
Dimenze živitele je dimenzí otcovství, která se vyznačuje silným normativním působením ze strany sociálního okolí i společenských institucí a zároveň velkou kontinuitou po rozchodu partnerského páru. Přesto s ní muži nakládají tvůrčím způsobem a různě si ji reintrepretují pro své vlastní potřeby. Neochota vyplácet finanční příspěvek a důvody, které k ní vedou, ukazují, že vztah rozvedených otců k této normě není jednoznačný a navíc obecné akceptování této normy neimplikuje její skutečné následování v rovině konkrétních praktik.
Další tématický článek ke stažení zde: Old obligations in the modern world.
