Čtouce

[Hovorna]

(O. T.) Slova, jimiž začíná naše obchodní smlouva s republikou lotyšskou, otištěná v č. 221 Sbírky zákonů a nařízení (Tomáš G. Masaryk, president republiky československé, všem, kteří tento list čísti nebo čtouce slyšeti budou, pozdravení), jsou napodobením ustálené formule, jakou začínávaly v Čechách veřejné listiny královské a listiny jim podobné. Na př.: »Urozeným, statečným, slovútným, múdrým a opatrným pánóm, rytiéřóm, panošiem, měšťanóm i vší obci králevstvie Českého i markrabství Moravského, kteří tento list uzřie neb čtúce uslyšie (Arch. č. 4, 210 z r. 1420), vzkazujem milost královskú a všecko dobré.« Takovéto ustálené formule úvodní měly nejen listiny veřejné, nýbrž i soukromé dopisy, které začínávaly zpravidla slovy: »Službu svú vzkazujem, urozený pane a přieteli milý, a věděti dáváme, že…« I psaní našich venkovských babiček a dědečků mívala takové ustálené začátky: »My vás nastokrát pozdravujeme a líbáme a vědomost vám dáváme, že jsme všichni chvála Pánu Bohu zdrávi.« V takových formulích, které jsou namnoze prastaré a dědily se beze změny s generace na generaci, zachovaly se často starožitné výrazy a obraty, nad nimiž se ovšem nikdo nepozastavoval, protože byly součástí celku každému srozumitelného a tak známého, že nikoho ani nenapadlo analysovati takovéto ustálené věty způsobem, jímž analysujeme jiné věty (srov. nč. to je na bíle dni, z čista jasna vstoupil a p.). Takovým výrazem je i participium čtouce v úvodní formuli smlouvy s Lotyšskem. Je to t. zv. absolutivní participium, o jakých jsme vykládali v N. Ř. 3, 248, a jež byla v starším jazyce hojnější než dnes, kdy jsou omezena na některá rčení ustálená (tak říkajíc, počínajíc, nehledíc atd.). Měla tvar jeden, vedúce (později vedúc) n. vedše, a užívalo se jich, byl-li podmět k participiu tomu příslušející míněn všeobecně (člověk, lidé, někdo atd.). Tedy větě »kteří tento list čísti neb čtouce slyšeti budou« jest rozuměti v ten smysl: kteří jej budou čísti (sami) anebo kteří jej budou slyšeti, když jej bude někdo (jiný, kdokoli) čísti, když jej budou čísti, když se bude čísti atd. Takovéto ustálené obraly i formule se zachovávají všude v diplomatických listinách, jimž dodávají právě svou starobylostí rázu slavnostního tak jako staré historické kroje nošené jinde při významných událostech veřejných. Ten účel má obnovování jich i v našich diplomatických listinách. Jsou svědky starobylosti našeho státu a památkou na doby, kdy čeština bývala jazykem diplomatickým. Ovšem mají jednu vadu, které u jiných národů nebývá. Schází jim nepřetržitá kontinuita s dobami, kdy byly živé. Proto je novočeský čtenář analysuje, jako analysuje jiné věty dnešní, a chápe je svým novočeským cítěním jazykovým. Tím je si možno vysvětliti, proč se mnozí čtenáři naší smlouvy s Lotyšskem nad participiem »čtouce« pozastavovali. Rozuměli mu jako novočeskému přechodníku, který má vždycky týž podmět jako sloveso určité, a pak se ovšem smyslu správného nemohli dobrati.

Naše řeč 1, ročník 8/1924

Předchozí Z našich časopisů

Následující Fiasko