Drobnosti gramatické

J. M. Kořínek

[Články]

I. Čes. lidové býti u místa, dáti k místu

V Libštátě v kraji semilském jsem slyšel od starých lidí vazby býti u místa a dáti k místu ve smyslu ‚býti na (svém) místě‘, ‚dáti na (své) místo‘. U první z těchto vazeb jest na první pohled zřejmé, že nevznikla organicky: k vyjádření představy ‚na svém místě‘ užil by lid sotva předložky s významem jiným, vlastně opačným (u místa jest vlastně ‚vedle místa‘, tedy ‚ne na místě‘). V češtině starší a také staré, pokud jsem mohl zjistiti,[1] vazeb těch se v uvedeném významu neužívalo. V stč. památkách se pro představu ‚na (svém) místě, na (své) místo‘ užívá odedávna — jako zpravidla dodnes — předložky na[2] anebo v; dříve se předložky v ve spojení se subst. místo užívalo časteji než dnes; srov. na př. s lok:.: ztratí člověk v každém miestě, když… nenie štěstie Alx. V. 2261; vítaj, kráľu všemohúcí, ve všech miestiech vše vidúcí Kunh. 146^b; v rozličných miestech epištol jeho Štít. ř. 38^b; s ak.: u miesto ŽWittb. 41, 5, v tohož miesto apoštola Matyáš jest dosáhl stola ApŠ. 69; (Alexander Dariovu manželku a sestru) v sestrú miesto přijě sobě (místo sester; sestrú je gen. duálu) AlxH. 6, 11, a j. Zde všude bychom dnes užili již jen předložky na, nehledíc k vazbě u miesto (v… miesto) ‚statt, anstatt‘, místo níž máme dnes buď prosté místo (předložka v ve vazbách jako v toho miesto a pod. se stala zbytečnou a zanikla, srov. již stč. [Matyáš] Judy miesto vzatý ApŠ. 46, sestrú miesto AlxV. 1921. a j.), anebo také již na místo, na místě.

Výraz k místu známe sice z doby starší mimo v obyčejném významu směrovém i v jiném odstínu významovém; srov. na př. kak jí (t. j. moudrostí) jest vše k svému miestu přivedeno (‚zustande geracht‘) ŠtítBud. 45, ay ty věci spieše k miestu přišly (‚zustande kommen‘) MiscellB. 66^a; k místu přivésti ‚zustande bringen, skončiti‘, a pod. Jg. s. v. mjsto, Kott s. v. místo; srov. dále v lid. písních na př. Starala se máti má /…/ Kde mě k místu dochová (Sušil, Moravské nár. písně 1860, 71), Mamulko, mamulko / Hluboko ste lehly (t. j. v hrobě) / Své ubohé dcery / K místu nepřivedly (ibid. 491) a j. Výraz k místu má tu význam dosahový, a to zpravidla již přenesený: ‚ke konci, k dokonání, ke zralosti, k uskutečnění, k účelu‘ a pod. V tomto významu se dříve užívalo, a v lidu se užívá místy dosud, také výrazu na místo (na místě); srov. na př. na miesto Všehr. J. 37, 100 ‚úplně, do konce‘, na místě (na místo) postaviti ‚zustande bringen, den Tatbestand herstellen, skončiti‘ Jg., Kott,[3] na místo (z místa, na místě) ‚úplně, naprosto‘ Jg., Kott, dy ja sem to na miestě zapomněla laš. Bartoš, Dial. slov. s. v. místo (Dial. mor. I, 230 jest v témže dokladu na místo), z místa nic ‚pranic‘, chłap na místo ‚dospělý, na ženění‘ ib., atd. (viz i u Jg., Kotta); také slc. na miesto ve významu tom žije dosud.[4]

Mohli bychom se proto nepřímo dohadovati, že naopak také výrazu k místu bylo prostě užíváno i ve významu ‚na místo (dáti)‘; ale to, že ze starší doby není pro to dokladů, a zejména podivná vazba korelátní býti u místa vybízí nás k opatrnosti. Zda se mi pravdě podobnější, že nč. dial. (dáti) k místu se starším č. k místu ‚k (svému) konci, účelu a pod.‘ přímo nesouvisí.

Rovněž z vazby (ležeti, nechati něco a pod.) od místa ‚tam, kde to nenáleží‘ (Jg., Kott), nelze vysuzovati, že lid. vazby býti u místa, dáti k místu jsou — jako vazby korelátní — staré a organické; vedle vazeb býti na (v) místě, dáti na místo mohl býti v češtině odedávna výraz býti (atd.) od místa ve významu ‚býti vzdálen svého místa‘, asi tak, jako se dosud říká býti od ruky, a přece korelátní vazby u ruky (při ruce) k ruce mají vždy význam pregnantní, nikoliv význam ‚v ruce, do ruky‘. Korelátní výraz odlukový k vazbám býti u místa ‚na (svém) místě‘, dáti k místu ‚na (své) místo‘ jest v nářečí, o které jde, stejně jako ve veškeré češtině ostatní, právě z místa (s místa); od místa jako vazby korelátní se neužívá, výraz ten se vyskytuje jen ve významu ‚vzdálen (svého) místa; nemístný‘.

Domnívám se, že lidová vazba býti u místa ve významu ‚býti na (svém) místě‘ vznikla takto: V starším jazyce vedle novějšího v místě bylo jistě u místě (u miestě), s náležitou změnou předložky v’ v u před retnou souhláskou. Časem v živém jazyce potuchl původní význam předložky u ve spojení u místě, a předložka u počala se tu pro hláskovou totožnost s předložkou u ‚bei, neben‘ s gen. pojímati jako tato předložka; to způsobilo, že podst. jméno přizpůsobeno pádem (genitiv místo lokálu), t. j. původní u místě přetvořeno na u místa. K tomu pak přitvořen korelátní výraz ruchový (dáti) k místu; jeho vznik byl snad podporován starými vazbami jako přivésti k místu ‚skončiti‘ a pod.

Pro tento výklad uvedených lidových vazeb svědčí to, že se vedle vazby dáti k místu užívá paralelně vazby dáti do místa,[5] jež předpokládá stavové býti v místě, a že korelátní vazba odluková jest býti (dáti atd.) z (s) místa; i sloveso umístiti ukazuje k starému u miestě.

Je-li tento výklad správný, jest ve jmenovaných lidových vazbách nový příklad toho, jak ve vývoji syntaktické stránky jazyka mohou působiti i činitelé fonetičtí, jak z příčin hláskových a mechanickým přizpůsobením tvarovým mohou vznikati zvláštnosti vazebné, pro něž se výklad organickým vývojem nehodí.

II. Čes. lidové Novesko, noveský; v Novesku

Hujer LF. 49, 1922, 206 n. vyložil čes. míst. jméno Voteč haplologií z vodoteč. Příkladů na disimilační zánik celé slabiky uvádívá se dosti mnoho, ale zánik ten není vždy stejně jistý; zejména pak jde zpravidla jen o možnost více nebo méně pravděpodobnou, předpokládá-li se pro výklad slov jinak nejasných, vedle nichž předpokládaný výraz nezkrácený se nezachoval, anebo na nezkrácený výraz ten nic neukazuje.

K výkladu Hujerovu připojuji příklad na haplologii v čes. místním názvu docela jistý, který — pokud jsem mohl zjistiti — v odborné literatuře nebyl dosud zaznamenán. Je to název Novesko a příslušné adj. noveský k míst. jm. Nová Ves (nad Popelkou v Č.) z Novovesko, novoveský; tvarů zkrácených se užívá v tamějším kraji obecně, zejména mezi lidmi starými. Vedle lokativního výrazu na Novesku říká se častěji v Novesku (na rozdíl od běžného na Lom[n]icku, na Svojecku atd.); snad i to, že se před počáteční slabikou no- tohoto místního názvu užívá raději předložky v než běžného jinak na, záleží ve snaze předejíti hromadění slabik foneticky blízkých na počátku vazby lokativní, v živé mluvě právě velmi časté.

Naše řeč 2-3, ročník 15/1931

Předchozí Vilém Mathesius: O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových

Následující Ferdinand Pátek: „Už jsem z toho jelen“