Důvěra jakožto základní konstituent společenského života vždy patřila mezi objekty sociologické reflexe. V podmínkách tradiční a moderní společnosti byla ale zpravidla zkoumána pouze dílčím způsobem, separátně na různých úrovních společnosti. K jistému obratu dochází v souvislosti s proměnnou světa v druhé polovině 20. století, kdy stále narůstá propojenost jak jednotlivých společností, tak prvků uvnitř společností samých, kdy „všechno začíná souviset se vším“ a svět je globalizován. Fenomén důvěry začíná být zkoumán jak na mikroúrovni, tak na makroúrovni společnosti, v souvislosti s pojmy politické kultury, občanské společnosti, kulturního a sociálního kapitálu, s postmaterialistickými hodnotami. V devadesátých letech nastává v sociálních vědách opravdový boom studií zabývajících se důvěrou.
Tento zvýšený zájem o důvěru pramení zajisté také ze znovuobjevení tématu občanské společnosti, v souvislosti s budováním nových demokracií v postkomunistických zemích. V tomto kontextu se zabývá důvěrou polský sociolog Piotr Sztompka, který ve své práci Trust: A Sociological Theory (1999) nabízí nejen shrnutí a systematizaci dosavadních přístupů a konceptuální a typologické osvětlení pojmu důvěry, ale navrhuje i vlastní explanační model sociálního uskutečňování kultury důvěry. Svůj model chápe Sztompka jako jeden z příkladů modelů obecnějšího procesu sociálního uskutečňování, které vycházejí z následujících předpokladů: lidská činnost je hnací silou sociálního procesu; tato síla nese v důsledku jak rysy aktérů, tak rysy struktur, v nichž se jednání uskutečňuje; strukturální kontext je přetvářen činností aktérů a posledním předpokladem je, že tradicí ustálené praktiky tvoří výchozí podmínky pro další sociální dění. Ve Sztompkově modelu tedy figurují čtyři druhy proměnných: výchozí proměnnou je existující tradice, nezávislá proměnná je tvořena strukturálními podmínkami, které snižují či zvyšují pravděpodobnost důvěry, třetí, zprostředkující proměnnou, představuje vybavení aktérů, které ovlivňuje možnost využití strukturálních podmínek aktéry a spojuje předchozí proměnné s výslednou úrovní důvěry, a výsledná kultura důvěry představuje v tomto procesu závislou proměnnou, která se v příštím cyklu promění ve výchozí proměnnou. Utváření kultury důvěry má tedy cyklický charakter. Teoretický model aplikuje Sztompka v případové studii polské společnosti procházející transformačním procesem.Stať seznamuje čtenáře s postupem Sztompkovy analýzy fenoménu důvěry, který vyúsťuje ke konstruování modelu sociálního uskutečňování kultury důvěry. Sztompkovu koncepci autorka srovnává s koncepcemi dalších teoretiků důvěry, Francise Fukuyamy a Anthonyho Giddense, a snaží se o zhodnocení Sztompkova přínosu pro další možnosti zkoumání fenoménu důvěry, jak na čistě teoretické úrovni, tak na úrovni empirického výzkumu.
