Listopad 2009

Vavilov Nikolaj Ivanovič

5. listopadu 1887 se narodil a 26. ledna 1943 zemřel sovětský biolog, propagátor genetiky a zakladatel sovětské genetické a šlechtitelské školy Nikolaj Ivanovič Vavilov. Cestoval po celém světě, sbíral rostliny, které pak chtěl v Sovětském svazu pěstovat a zajistit tak jídlo pro milióny pracujících lidí. Jeho odpůrcem a nepřítelem byl vědec a přítel Stalina Trofim Lysenko, který tvrdil, že genetika je podvrh a že vše, co je třeba je možné nějakými podněty vycvičit. Jako příklad uváděl, že pokud by je k tomu někdo dovedl by třeba krávy mohly dávat fialové mléko, 6. srpna 1940 byl obviněn, že svými experimenty s genetikou zavinil hladomor ve třicátých letech 20. století. Proces trvající pět minut skončil odsouzením k zastřelení, ale pak mu byl trest snížen na dvacet let vězení v gulagu na Sibiři, kde také v roce 1943 zemřel.

22. listopadu 1963 ve 13:00 zemřel v Parklandské nemocnici prezident USA John Fitzgerald Kennedy. Zemřel na následky atentátu na Plaza Dealey v Dallasu ve státě Texas. Výstřely padly ve 12:35 hodin místního času. Velmi rychle byl vypátrán a za vraha oficiálně uznán Lee Harvey Oswald, který byl krátce poté také zastřelen. Spekulace a teorie o tom proč, kým a na čí pokyn byli prezident a Oswald zavražděni existuje řada teorií.

John Fitzgerald Kennedy se narodil 29. 5. 1917 a měl osm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra.Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut pokračoval ve studiu a v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním.na Harvardu. Jeho disertační práce o Mnichovské dohodě Proč Anglie spala, se díky jeho otci stala bestsellerem. Původně se jmenovala Setkání v Mnichově, ale na radu otce název změnil. V roce 1941 nastoupil do armády, V oblasti Šalamounových ostrovů velel torpédovému člunu PT-109. V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl PT-109 potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem a JFK utrpěl vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Řád purpurového srdce. Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku.
Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen byl v roce 1958) za stát Massachusetts. V listopadu 1960 získal John Kennedy těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách porazil Bizona. Vyhrál ve 23 státech Unie a 20. ledna 1961 se stal prezidentem Spojených států.
V této době dominovalo soupeření se Sovětským Svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí ovlivňovalo také politiku v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spoluprái se západoevropskými spojenci. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, ale neústupnost N.S. Chruščova vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala. Problematická byla i jednání
s Chruščovem.

Na schůzce ve Vídni v červnu 1961 v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína se nepodařilo dosáhnout žádné dohody a v červenci a srpnu 1961 došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy se při televizním projevu 25.7.1961 vyjádřil, že je připraven svobodu Berlína bránit i vojensky. Další byla tzv karibská krize v květnu a červnu 1962, kdy se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Kennedy se rozhodl tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. 10. 1962 varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni. 28. 10. 1962 po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhly výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku. USA a Sovětský Svaz v této době také soupeřili v dobývání vesmíru. V květnu 1961 představil Kennedy v Kongresu smělý a v té době neuvěřitelný plán s cílem do 10 let poslat člověka na Měsíc a zajistit také jeho bezpečný návrat. Tímto prohlášením byl odstartován program Apollo a 20. 7. 1969 Neil Armstrong učinil první krok člověka na Měsíci.

Na podzim 1963 začal Kennedy pracovat na přípravě svého druhého volební období na prezidenta USA. V listopadu odjel do Dallasu.

Atentát na mimořádně populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Pohřbu 25. listopadu 1963 se účastnilo přes 90 zástupců zemí z celého světa včetně Sovětského svazu.

V listopadu 2009 získali Elizabeth Helen Blackburnová, Carol Greiderová a Jack Szostak Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. Ukázali, že každému buněčnému dělení předchází kopírování dědičné informace pro dceřinou buňku. Blackburnová a Szostak zjistili, že chromozom, který je nositelem dědičné informace, při tomto procesu chrání před poškozením koncové "čepičky", takzvané telomery. Při každém dělení buňky se ale chromozom, přesněji řečeno jeho konec - telomera - o něco zkrátí. Když zkracování klesne pod kritickou mez, buňka dělení zastaví a umírá. Blackburnová a Greiderová nicméně přišly na to, že existuje enzym telomeráza, který zkracování telomer blokuje a který dokáže chromozom znovu prodloužit, a tak kompenzovat jeho zkracování v důsledku neúplné replikace. U diferenciovaných lidských buněk je aktivita telomerázy velmi nízká, což je příčinou přirozené smrtelnosti buněk. Výjimkou jsou rakovinné buňky, u nichž se telomeráza znovu aktivuje. Pokud by byl nalezen způsob, jak činnost telomerázy v rakovinných buňkách zastavit, dalo by se toho využít při léčbě rakoviny.

Blackburnová Elizabeth Helen

26. listopadu 1948 se v australském Hobartu na ostrově Tasmánie narodila Elizabeth Helen Blackburnová. Má australskou i americkou státní příslušnost.
Studovala na Melbournské univerzitě, v roce 1975 získala doktorský titul na Cambridgeské univerzitě ve Velké Británii. Zabývá se mapováním DNA. Dnes působí na univerzitě v Kalifornii, kde je od roku 1990 profesorkou biologie a fyziologie. 1975-1977 na univerzitě v Yale společně s Josephem Gallem objevila podstatu fungování takzvaných telomer neboli koncových částí chromozomů, bez nichž by v dědičné informaci zavládl chaos. Svůj objev publikovali v roce 1978 a Blackburnová telomery přirovnala ke koncům tkaniček, které zabraňují jejich rozvinutí. Telomery chrání chromozomy před zničením a degradací. Ve vědecké obci je známá jako "babička telomer", v roce 2009 získala Nobelovu cenu za lékařství.

Carol Greiderová se narodila v roce 1961 v kalifornském San Diegu. Vystudovala Kalifornskou univerzitu, v roce 1987 získala pod vedením Elizabeth Blackburnové doktorský titul a začala pracovat v laboratoří v Cold Spring Harbor. Od 1997 je profesorkou molekulární biologie a genetiky na lékařské fakultě Univerzity Johna Hopkinse. V prosinci 1984 spolu s Blackburnovou objevila enzym telomerázu, který tvoří telomery a tým vědců vedených Greiderovou, že telomeráza zpomaluje proces stárnutí lidských buněk.

Szostak Jack

9. listopadu 1952 v Londýně se narodil biochemik Jack Szostak. Vyrůstal v Kanadě, bakalářské studium v oboru buněčná biologie ukončil na McGillově univerzitě v Montrealu ve svých 19 letech, doktorát z biochemie získal na Cornellově univerzitě v roce 1977 a otevřel si vlastní laboratoř na Harvardu. V současné době je profesorem genetiky na lékařské fakultě na Harvardské univerzitě a působí i v Lékařském institutu Massachusettské všeobecné nemocnice. Zabývá se molekulární biologií a je považován za průkopníka ve vývoji umělých buněk a chromozomů a zaměřuje se na výzkum původu života na Zemi. Výsledky jeho práce využívá mezinárodní projekt zkoumání lidského genomu Human Genome Project (HGP). Je nositelem mnoha ocenění, například americké ceny Alberta Laskera nebo Heinekenovy ceny za biochemii a biofyziku.

Starší kalendária

Prosinec 2008

Josef Lada

14. prosince 1957 v Praze zemřel český malíř, ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista a spisovatel Josef Lada. Narodil se 17.12.1887 v Hrusici u Prahy v rodině ševce a měl čtyři sourozence. Do školy chodil v Hrusicích, ale učení ho kromě kreslení a přírodopisu.moc nebavilo. Učení malířem pokojů bylo pro něj příliš namáhavá, proto se nakonec vyučil knihařem-zlatičem. V roce 1904 týdeník Máj uveřejnil jeho dvě kresbičky a téhož roku začal navštěvovat kreslířské kurzy profesora Jakesche. Po dalším roce dostal výuční list a usadil se natrvalo v Praze, kde se začal živit jako kreslíř a karikaturista. Na třetí pokus byl přijat k řádnému studiu na Uměleckoprůmyslové škole, ale protože žáci této školy nesměli publikovat a předměty ho nebavily, po půl roce ze školy odešel, začal ilustrovat knihy pro děti a své kresby uveřejňovat v časopisech Besídka malých, Humoristické listy, Šibeničky aj. Byl stálým spolupracovníkem časopisů nakladatelství Melantrich, redigoval přílohu deníku České slovo - Kvítko z čertovy zahrátky, ilustroval knihy Jaroslava Haška, J. S. Kubína, Jana Nerudy a jiných spisovatelů. V roce 1926 vznikaly první ilustrace Švejka pro nakladatelství Adolfa Synka. V roce 1923 se Josef Lada po dlouholeté známosti oženil s Hanou Budějovickou, s kterou měl dvě dcery, z nichž mladší Eva zahynula při náletu na Prahu 14. února 1945. Pro svoji dceru udělal návrh na pomník na Olšanských hřbitovech, který je na hrobě Ladovy rodiny dodnes. Manželka Hana zemřela v roce 1951, Lada o šest let později. Je pochován na Olšanských hřbitovech. Dcera Alena byla známou ilustrátorkou. V roce 1963 vydala knihu Můj táta Josef Lada. Zemřela roku 1992.

Nils Gustaf Dalén

9. prosince 1937 ve své vile ve městě Lidingo zemřel švédský průmyslník a vynálezce, nositel Nobelovy ceny za fyziku Nils Gustav DALÉN. Narodil se 30.11.1869. Již v dětství si liboval ve fyzikálních a chemických pokusech. Velký úspěch měl se svými pokusy s acetylenovými hořáky námořních světelných majáků. V roce 1906 se stal vedoucím inženýrem společnosti Gas Accumulator Company, která obchodovala s acetyléném. V roce 1909 se již stal ředitelem téže společnosti a vynalezl Agamassan – látku pohlcující acetylén a umožňující koncentrovat plyn bez nebezpečí výbuchu. V roce 1905 se mu podařilo zkonstruovat sluneční ventil, kterým zajistil automatické zažehnutí světelných bójí či majáků za šera a jejich zhasnutí při rozbřesku. Podle dobových zdrojů jeho regulátor tak ušetřil až 94 % plynu v porovnání s naplno svítící světelnou bójí. Odpadla lidská obsluha a majáky se mohly stavět i na těch nejodlehlejších místech. V roce 1912 konal pokusy s odolností kovových láhví naplněných acetylénem proti žáru. Jedna láhev vybuchla, těžce ho poranila a přišel o zrak. S těžkým zdravotním postižením vedl dále svůj podnik a řídil pokusy směřující ke zlepšení konstrukce majáků. Jeho vynálezy podstatně zvýšily bezpečnost lodní plavby, a proto mu švédská akademie v r. 1913 udělila Nobelovu cenu za fyziku. 1912 se stal členem Švédské královské akademie věd (1913) a Akademie věd a inženýrství (1919). V roce 1918 mu byly uděleny čestný doktorát na univerzitě v Lundu a medaile Mezinárodní acetylénové společnosti. Dalén pracoval ještě 25 let po ztrátě zraku. Rád hrával šachy a každý den zahajoval ranní procházkou ostrým krokem ulicemi svého města za doprovodu své manželky. V domácím prostředí si všiml, že jeho manželka tráví velmi mnoho času v kuchyni a zobecnil to i na ostatní (tradiční) rodiny tehdejší doby. V roce 1922 korunoval své tepelně technické výpočty a provozní zkoušky vynálezem velmi úsporného sporáku (AGA cooker), který se ujal nejen ve Skandinávii, ale i ve staré Anglii. Vyhrál soutěž na osvětlení celého Panamského průplavu. Mezi jeho nejznámější majáky patří Barrajoey (1932–1972) a Point Stephens (1922–1960) v Novém Jižním Walesu, Skerryvore (1920–1959) v Hebridách a stále ještě svítící maják Punta Celaraian postavený v roce 1934 v Mexiku.

Karel Čapek

25. prosince 1938 v Praze zemřel český prozaik, dramatik, novinář a překladatel Karel Čapek. Narodil se 9.1.1890 u Trutnova v rodině lékaře MUDr. Antonína Čapka. Měl dva sourozence, sestru Helenu a bratra Josefa. Do školy chodil v Úpici, od 1901 do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty v roce 1905 vstoupil do tajného studentského debatního spolku a byl ze školy vyloučen. Odešel do Brna k sestře, později k rodičům do Prahy, kde také nakonec maturoval. Studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakultě Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V listopadu 1915 V Praze obhájil doktorát. Čapkovi rodiče se přestěhovali do Trienčanských Teplic. Karel nebyl pro nemoc odveden do války a začal žít s bratrem Josefem v Praze na Vinohradech.

Dům bratří Čapků ve stejnojmenné ulici v Praze

1917 se stal redaktorem Národních listů, nesouhlasil však s politickými názory šéfredaktora a z novin odešel. 1920 se seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou. 1921-1938 byl redaktorem Lidových novin a zároveň dramaturgem a režisérem Městského divadla Královských Vinohrad. Napsal velké množství fejetonů, později vydávaných v různých souborech, a sloupky, v nichž se vyjadřoval k aktuálním problémům a které vymyslel jako novou novinářskou formu. V roce 1922 se setkal s prezidentem T.G. Masarykem. Jeho názory zaznamenal a vydal v letech 1928-1935 ve třech svazcích pod názvem Hovory s T.G.M., v roce 1935 v knize Mlčení s T.G.M.

Krátce po své cestě do Anglie (1924) se v roce 1925 členem pražského Penklubu, později byl zvolen jeho předsedou. V květnu byl zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd, ale po měsíci z funkce rezignoval, neboť neuznal odepření členství významným literátům,jako např. P. Bezruče nebo F. Šrámka. 1932 s bratrem Josefem Čapkem přešel k nakladatelství Fr. Borový, jehož se stal tichým společníkem.. Odmítl předsednictví světové federace Penklubů, na které ho návrh H. G. Wells, a norský tisk ho navrhl na Nobelovu cenu za literaturu.

1935 se oženil s Olgou Scheinpflugovou a poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše, kde je dnes jeho památník. V roce 1938 psal otevřené dopisy na obranu kultury, hájil principy svobody a snažil se podat objektivní pohled na politickou situaci v současném Československu. Emigraci odmítl. Zemřel na zápal plic několik měsíců před jeho plánovaným zatčením gestapem. Je pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze. 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T.G. Masaryka.

Z díla: Zářivé hlubiny a jiné prózy – společně s bratrem Josefem(1917), Boží muka (1917), Trapné povídky (1921), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), Hordubal (1933, zfilmováno 1937), Válka s mloky (1936), dramata: Loupežník – napsal s bratrem Josefem 1920, zfilmováno 1931), R.U.R. (1920), Věc Makropulos (1922), Lásky hra osudná (1922), Ze života hmyzu – s bratrem Josefem (11921), Adam Stvořitel (1927), Bílá nemoc (1937, zfilmováno 1937), Matka (1938). Z cest po Evropě vzniklo několik knih cestopisných fejetonů: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska, (1932), Cesta na sever (1936). V knihách Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy v roce 1929 vytvořil originální typ krátkých detektivních příběhů. Pro děti napsal Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) a Dášeňka čili život štěněte (1933).

Miroslavem Halíkem byla posmrtně vydána jeho díla: Život a dílo skladatele Foltýna, Měl jsem psa a kočku, Kniha apokryfů, Kalendář, O lidech, Bajky a podpovídky, Čtení o TGM, Místo pro Jonathana, Listy Olze a další.

Karel Čapek byl také velmi dobrým fotografem (fotografie v Dášeňce, portréty prezidenta Masaryk a další Pátečníků). Dašeňka čili Život štěněte byla nejprodávanější fotografickou publikací první republiky. Čapek patřil také mezi přední sběratele etnické hudby; celou dochovanou sbírku (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). jeho dědicové v roce 1981 věnovali Náprstkovu muzeu v Praze. Po roce 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.

Kalendárium listopad 2008

Leo Hendrik Artur Beakeland

14. listopadu 1863 se v Gentu, v Belgii, narodil a 23. 2. 1944 zemřel Leo Hendrik Artur Beakeland. Vystudoval univerzitu v Gentu, 1884 v jedenadvaceti letech studia ukončil doktorátem, maxima cum laude, a profesora Theodor Swarts ho udělal svým asistentem. V jeho laboratoři dělal j různé pokusy, např. s vývojem a vylepšením fotografických emulsí. Založil si malý vlastní podnik na výrobu emulsí, který však velice rychle zkrachoval. V roce 1889 se oženil proti vůli prof. Swartse s jeho dcerou Céline a odcestovali na svatební cestu do USA. Do Evropy se již nikdy natrvalo nevrátili. Beakeland pracoval několik let v chemické firmě a pak si založil vlastní podnik na výrobu fotografického papíru Velox. Nová, převratná vlastnost tohoto papíru, že ho bylo možno rychle vyvolat při umělém světle, přinesla v jeho životě zásadní obrat. Firma Eastman Kodak od něho koupila patent na výrobu tohoto papíru za částku 700.000 $ a musel se zavázat, že se stáhne z fotografického průmyslu Postavil si dům v New Yorku, vilu na Floridě, koupil si dvě jachty a měl peníze na další výzkum. Nejprve cestoval autem s celou rodinou po Evropě a o této cestě napsal velice vtipnou knihu: „A Family Motor Tour Through Europe“. S mnoha vlastními fotografiemi. Po návratu do USA ve své soukromé laboratoři experimentoval s kondenzační reakcí fenolu a formaldehydu a podařilo se mu vyrobit tzv. autokláv (bakelizer), který snášel jak vysoké teploty, tak prudké ochlazení. Nový produkt byl nazván bakelit. V roce 1910 založil mezinárodní společnost General Bakelit Company, která uvedla na trh přes 15.000 různých bakelitových výrobků, které byly používány nejen v domácnostech, ale i v průmyslu, v pětatřiceti různých velkých továrnách. 1907 obdržel na svůj vynález patent, ale došlo k rozporům a procesům o prvenství tohoto patentu. Všechny procesy vyhrál, ale jako gentleman nabídl poraženému protivníkovi spolupráci založením společné firmy Bakelite Co, která byla později, v roce 1939, převzata společností Union Carbide. V Německu získala licenci společnost Rütgers-Werke již v roce 1910. Šelakové gramofonové desky byly postupně nahrazovány bakelitovými, jako první byla z bakelitu vyrobena deska orchestru Cab Callowaye, který hrál v proslulém Cotton Clubu. Firma Parker jako první použila bakelit pro výrobu svých plnicích per. Za velkého zájmu novinářů a zvědavců demonstrovala jejich nezničitelnost tím, že plnicí pera nechala shazovat v New Yorku z 24 patra mrakodrapu a a po pádu byla stále použitelná. Bakelit měl zpočátku jen tmavou barvu, po delší době byl i tento nedostatek zcela odstraněn. Leo Baekeland se stáhl z veřejného života, žil velice skromným způsobem ve svém domě na Floridě v Coconut Grove. Živil prý se jenom z konzerv (např. Campbellovou polévkou z plechovky, rozředěné mořskou vodou a navrchu si dal jednu krabičku sardinek. To vše zapíjel rozpustnou kávou. Vše mu bylo servírováno na bakelitových talířích a v bakelitových hrníčcích. Odmítal prý veškerý luxus a chodil stále zásadně jen v teniskách. Ke konci života na radu syna, celé impérium, které mělo filiálky na třech kontinentech, prodal. Modifikovaný bakelit stále patří mezi pět nejvíce používaných umělých hmot na světě. V roce 1989 byl též použit na ochranný štít satelitu, vyslaného k Jupiteru. V roce 1999 byl Dr. Leo Baekeland, jako jediný Belgičan zařazen americkým časopisem Time, spolu s Einsteinem a Freudem mezi 100 největších vynálezců a myslitelů dvacátého století

Henry Gwyn Jeffreys Moseley

23. listopadu 1887 se ve Weymouthu narodil a 10. 8. 1915 padl na frontě v Dardanelách britský fyzik Henry Gwyn Jeffreys Moseley. Po studiu fyziky v Oxfordu začal jako učitel na plný úvazek učit na univerzitě v Manchesteru, po roce se v Rutherfordově laboratoři začal věnovat pouze výzkumu. rentgenových spekter všech prvků v periodické tabulce od hliníku po zlato. Podnětem k tomu byly výzkumy radioaktivity a vztah mezi vlnočtem spektrální čáry K-série rentgenového spektra a pořadovým číslem prvku v periodické soustavě. 1913 objevil empirický vztah mezi rentgenovými spektry a protonovými čísly prvků - později po něm pojmenovaný jako Moseleyův zákon.. Dokázal, že atomové číslo odpovídá elektrickému náboji jádra - jinými slovy množství protonů. Tím upřesnil periodický zákon prvků v tom smyslu, že rozhodující pro postavení prvku v periodické tabulce není jeho atomová hmotnost .

Kalendárium září 2008

Kalendárium srpen 2008

8. srpna 2008 v 8:08:08 místního času budou v čínském Pekingu zahájeny XXIX. Letní olympijské hry.

Potrvají až do 24. srpna 2008. Bude se bojovat o 302 sady medailí ve 28 sportech. Mezi nové disciplíny se zařadí například cyklistická disciplína BMX nebo takzvaný plavecký maratón. Hlavním stadionem her je Pekingský národní stadion, běžně označovaný dle své podoby jako „Ptačí hnízdo“. Mottem pekingské olympiády je: „Jeden svět, jeden sen“. Pekingské olympijské hry mají rekordní počet maskotů, pět postav nese bohatou symboliku. Jmenují se „Šťastné děti“

kapr
modrá, prosperita, vznešenost a čistota, vodní sporty
panda velká
černá, radost, čest a naděje, silové a úpolové sporty
olympijský oheň
červená, vášeň, nespoutanost, míčové sporty
tibetská antilopa
žlutá, zdraví, pohotovost a ohebnost, atletika
vlaštovka
zelená, štěstí, nevinnost a živost, gymnastika

Tyto figurky jsou implikovány stykem s mořem, lesem, ohněm, zemí a oblohou, což naráží na harmonii člověka s přírodou a odpovídá myšlence „Zelené olympiády“. Kromě toho jsou do figurek Fuwa integrovány mnohé prvky čínské kultury. Jména těchto pěti postaviček sestavená za sebou připomínají čínskou větu „Peking tě vítá“ a postavičky barevně reprezentují pět olympijských kruhů.

Olympijské hry

jsou největší sportovní událostí. Jejich předchůdcem a vzorem jsou antické olympijské hry, které se konaly ve starém Řecku v Olympii na poloostrově Peloponés. Jejich zakladatelem byl podle pověsti Héraklés.

Antické olympijské hry

se konaly vždy po čtyřech letech v čase prvního úplňku po letním slunovratu od roku 776 př.n.l. až do roku 393 našeho letopočtu. Jevištěm olympijských her bylo údolí Olympie v peloponéské Élidě, střediskem dění Diův oltář s jeho obrovskou sochou. Když se blížila doba her, byl po celém Řecku vyhlášen mír a kdo by se snad opovážil vstoupit na závodiště se zbraní, byl by potrestán smrtí. Hry zahajovaly slavné oběti v posvátném háji v Altidě. Her se mohl zúčastnit jen zachovalý a svobodný Hellen, který doložil způsobilost k odvětví, ke kterému se přihlásil. Závodníci soutěžili nazí a proto se nesměly účastnit ženy. Prvním vítězem olympijských her byl Koroibos. V roce 394 hry zvláštním ediktem zakázal Theodosius I. V roce 426 vydal rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii. Dílo zkázy dokončilo v letech 522 a 551 zemětřesení.

První novodobá práce o olympijských hrách byla napsána v roce 1430 a byla dílem florentského básníka Matea Palmeriho. V roce 1491 vydal Polydorus Vergilius knihu O posvátných hrách starých Řeků a v roce 1569 vyšla v Benátkách kniha významného humanisty Geronimo Mercuriali De Arte Gymnastica (O gymnastickém umění).

První novodobé sportovní olympijské hry

Takto označovány jsou Anglické olympijské hry, které na svém venkovském sídle v Cotswoldu uspořádal v roce 1604 Robert Dover s podporou velkého příznivce a propagátora sportu krále Jakuba I. Hry se měly konat každý rok za letního slunovratu a na programu měly být běžecké disciplíny, hod kladivem, míčové hry, šerm holemi a zápas. Mohli se zúčastnit jak šlechtici, tak prostí občané, některých disciplín dokonce i ženy. Hry se dočkaly 40 ročníků a skončily se smrtí svého zakladatele.
Prvním, kdo vystoupil přímo s myšlenkou obnovení olympijských her, byl v roce 1760 německý pedagogický reformátor Johann Bernard Basedov a dalším velkým propagátorem vzkříšení olympijských her pak Johann Christoph Friedrich Gutsmuths. Pod jeho vlivem tělovýchovné organizace v několika německých městech uspořádaly sportovní klání pod označením olympijské hry.

Novořecké olympijské hry

Myšlenka uspořádat novořecké olympijské hry se zrodila v Pyrgu krátce po osvobození Řecka z turecké nadvlády. Místní městská rada se rozhodla pro obnovení her přímo v Olympii a to každý čtvrtý rok 25. března na Den řecké nezávislosti. Bažinaté území Olympie plné komárů hrozící malárií však vedlo k tomu, že se hry konaly až 15. listopadu 1859 v Aténách. A tak se na prvních novořeckých olympijských hrách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících. Na jejich uspořádání se značným úsilím a celým svým majetkem podílel hrdina osvobozovacích bojů Evangelos Zappas. Dále se pak hry konaly ještě v letech 1870, 1875 a 1887.

Novodobé olympijské hry

Myšlenku obnovy novodobých olympijských her vyslovil a jejich koncepci zformuloval 25. listopadu 1892 Pierr de Coubertin a získal řadu příznivců v Evropě i v Americe.

Baron Pierre de Coubertin původním jménem Pierre de Frédy.

Francouzský pedagog a historik. Narodil se 1.1.1863 v Paříži a zemřel 2.9.1937 v Ženevě. Inspirován návštěvami středních a vysokých škol ve Velké Británii a USA se rozhodl zlepšit úroveň vzdělávání ve Francii, a to včetně tělesné sportovní přípravy, kterou považoval za nezbytnou pro správný vývoj mladých lidí. Rostoucí mezinárodní zájem o starověké Olympijské hry a archeologické nálezy v Olympii ho přivedly k myšlence obnovení olympijských her, kterou zformuloval ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti. Po založení MOV se stal a až do smrti zůstal jeho čestným předsedou. Jeho tělo je pochováno v Lausanne, které je sídlem MOV, a jeho srdce v památníku v blízkosti starořecké Olympie. Je autorem hesla: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“, které pronesl v Londýně v roce 1908.

16. června 1894 svolal na Sorbonnu v Paříži mezinárodní kongres, který požadavek obnovení sportovní soutěže v duchu antických olympijských her podpořil. Coubertin chtěl první olympijské hry uspořádat v Paříži v roce 1900 v rámci světové výstavy, ale delegáti se rozhodli pro řecké Athény v roce 1896. Rozhodnutím kongresu byl vytvořen Mezinárodní olympijský výbor – MOV (Comité Internationale Olympique, CIO) v čele s prezidentem Řekem Demetriusem Vikelasem. Mezi jeho tehdejších dvanáct členů byl v nepřítomnosti zvolen i profesor klatovského gymnázia dr. Jiří Guth Jarkovský, který pozvánku na kongres sice dostal, ale pro nedostatek prostředků nemohl do Paříže přicestovat a tak pouze poslal pozdravný telegram. Stejně tak učinily i Česká obec sokolská a AC Sparta.

Jiří Guth-Jarkovský, vlastním jménem Jiří Guth.

Narodil se 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci a zemřel 8. 1. 1943 v Náchodě. Studoval na gymnáziu a pak, filozofii, matematiku a fyziku na Filozofické fakultě na české části Karlo - Ferdinandovy univerzity v Praze a byl jejím prvním doktorem. Pracoval jako vychovatel ve šlechtické rodině, kde si osvojil vznešené způsoby jednání. 1887 - 1918 učil na gymnáziích v Praze a v Klatovech. Věnoval se hudbě i sportu. V roce 1891 zavedlo ministerstvo školství tělesnou výchovu a zájemci o ni mohli požádat o subvenci na zahraniční studijní pobyt. Guth-Jarkovský toho využil a obdržel 200 zlatých na cestu do Paříže. Zde se setkal a spřátelil s Pierre de Coubertinem, který jej nadchnul pro myšlenku obnovení olympijských her po vzoru starých Řeků. Coubertin znal rozvinutý tělovýchovný systém sokolské organizace a proto Češi získali členství v Mezinárodním olympijském výboru, do kterého byl Guth-Jarkovský v roce 1894 zvolen jako člen. Zastoupení Čechů se sice nelíbilo Rakousku a Německu, ale Coubertin a Guth-Jarkovský tomu dokázali čelit díky podpoře významného propagátora sportu Rösslera-Ořovského.V roce 1912 před Olympijskými hrami ve Stockholmu došlo ke střetu o samostatný start Čechů. Národní identitu se Čechům uhájit podařilo. 1914 přišli Rakušané i Němci s návrhem olympijských národů. Přes rázné odmítnutí Coubertina a obratné jednání české delegace získal návrh podporu a Češi nebyli uznáni za samostatný olympijský národ. I po vzniku Československa zůstal Guth-Jarkovský v čele Českého olympijského výboru a také zástupcem ČSR v MOV. Jeho význam pro rozvoj mezinárodního a především českého olympijského hnutí je obrovský. Je autorem Společenského katechismu norem společenského chování. Jako přední znalec etiky byl 1919-1925 prvním ceremoniářem prezidenta Masaryka. Navrhl statut řádu Bílého lva. 13 let pracoval v Časopise turistů. Byl členem literární skupiny Máj, psal básně, beletrii, věnoval se překladatelské činnosti.

První novodobé olympijské hry se konaly od 6. do 15. dubna 1896

v Athénách, slavnostní zahájení bylo v den 75. výročí vzniku řeckého hnutí za nezávislost a od té doby se konají každý čtvrtý rok (kromě válečného období) v různých zemích. Ze zahraničí přijelo jen sedmdesát sportovců. Olympijský vítěz byl dekorován olivovou větvičkou, navíc obdržel diplom a stříbrnou medaili. Hvězdou her se stali Němec Carl Schuhmann, který v zápase získal celkem čtyři prvenství a domácí reprezentant Spyridon Louis, který zvítězil v maratónském běhu v čase pod 3 hodiny. Čeští sportovci v Athénách nestartovali. Her se zúčastnil jen dr. Jiří Guth Jarkovský. Vrátil se okouzlen olympijskou myšlenkou a okamžitě zahájil intenzivní přípravu na start české delegace na příštích hrách. Na III. olympijských hrách v St. Louis v roce 1904 poprvé startoval černoch, ale Češi tam nebyli. V rámci VII. olympijských her v Antverpách v roce 1920 se také soutěžilo v zimních sportech a poprvé na OH startovaly ženy. Soutěžilo se v krasobruslení žen, mužů i dvojic a hrál se i lední hokej. V roce 1924 se konaly první Zimní Olympijské Hry (ZOH) v Chamonix-Mont-Blanc a od 1994 pak již každé 4 roky. Na XI. olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 byly zavedeny televizní přenosy, rozhlasové přenosy do 41 zemí světa a běh s olympijskou pochodní z Olympie.

Základní zásady, řády a organizační principy olympijských her a mezinárodního olympijského výboru.

První verze byla schválena na návrh Pierra de Coubertina prvním olympijským kongresem v roce 1894. Skutečná olympijská charta byla vypracována na VI. olympijském kongresu v roce 1914. V důsledku válečných událostí však byla publikována jen částečně, definitivní obsah olympijské charty určil VII. olympijský kongres v roce 1921 v Lausanne. Od názvu olympijská charta bylo upuštěno v letech 1946-72. V současném trendu oživení olympijských idejí P. de Coubertina nese nové vydání olympijských řádů z roku 1978 opět název olympijská charta. Závaznost řádů olympijské charty v rámci celého olympijského hnutí a jeho složek zajišťuje jejích pět částí: Základní zásady olympijské charty, Mezinárodní olympijský výbor, Národní olympijské výbory, Olympijské hry a prováděcí texty k olympijské chartě.

Nejvyšší symboly olympijského hnutí

jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím Mezinárodního olympijského výboru (MOV), který je mezinárodní nevládní a nezisková organizace ve formě sdružení s postavením právnické osoby, uznaná Švýcarskou federativní radou Sídlí v Lausanne ve Švýcarsku. Vlastní všechna práva na olympijské hry a olympijské symboly. Počet členů může být nejvýše 115, žádný člen nesmí být starší než 70 let. Předseda je volen na 8 let s možností obnovení jedenkrát na další 4 roky. Oficiálními jazyky MOV je francouzština a angličtina.

Olympijská vlajka

má bílý podklad bez obruby, ve středu je pět propojených kruhů, které představují jednotu a střetnutí sportovců pěti kontinentů: Modrý Evropa, černý Afrika, žlutý Asie, červený Amerika a zelený Austrálie. Součástí historické vlajky je i olympijské heslo Citius, Altius, Fortius (Rychleji, výše, silněji), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Vlajka poprvé zavlála 1914 při zasedání VI. Olympijského kongresu a 1920 na olympijském stadiónu. V současnosti se na letních OH vyvěšuje vlajka, kterou 1920 věnovaly Antverpy, na zimních OH vlajka, kterou 1952 věnovalo Oslo.

Olympijská myšlenka

Zformuloval ji Pierre de Coubertin ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti (kalokagathía), posvátný mír (ekecheiría), slavnostní obřady při zahájení antických OH jsou obohaceny o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, dnes i o požadavek internacionalismu a demokracie. Dnešní olympijská myšlenka je v podstatě vyjádřena v základním článku olympijské charty.

Olympijská hymna

Hudbu hymny složil Řek Spyros Samaras na slova Řeka Kostise Palamase jako kantátu pro olympijské hry v roce 1896 v Athénách. Oficiální olympijskou hymnou ji MOV schválil v roce 1958.

Olympijské heslo Citius, Altius, Fortius

(z lat. "Rychleji, výše, silněji") vyzývá sportovce vydat ze sebe to nejlepší, a jako vítězství vidět již samotné úsilí. Olympijským heslem se stalo v roce 1894 v den založení MOV. Pierre de Coubertin si ho vypůjčil od svého přítele, dominikánského kněze Henryho Didona.

Olympijský oheň

se při slavnostním ceremoniálu v antické Olympii zapaluje slunečním paprskem koncentrovaným parabolickým zrcadlem ve zvláštním tyglíku se suchou trávu. Vše se odehrává na ruinách chrámu bohyně Hery. Kněžka Hestis, pověřená aktem, je prezentována jako vestálka (cudná žena) a zapaluje oheň v přítomnosti několika dalších vestálek. Poté se oheň transportuje za rituálního vzývání na veřejné místo, kde se zapaluje první pochodeň. Odtud pak startuje olympijská štafeta ohně. Celý rituál symbolizuje estetickou čistotu a atmosféru spirituality (Diem).. Pochodeň je potom přenášena do místa konání OH. Zapálení ohně v dějišti her je součástí zahajovacího ceremoniálu, plane po celou dobu her a uhasíná při závěrečném ceremoniálu.

První české medaile

První zlatou medaili pro Československo

získal na olympijských v Paříži v roce 1924 ve šplhu na laně Bedřich Šupčík.

Problémy a bojkoty olympijských her

Ze VII. Olympijských her v Antverpách v roce 1920 byly vyloučeny státy, které rozpoutaly I. světovou válku - Rakousko, Německo, Bulharsko, Maďarsko a Turecko.

XI. Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou označovány jako černé místo v historii olympijských her. Během uvítacího ceremoniálu některé týmy hajlovaly Adolfu Hitlerovi, výsledky byly upravovány ve prospěch německých sportovců, protože za stolky seděli většinou domácí rozhodčí. Celý průběh her sloužil k propagaci nacistům.

XX. olympijské hry v roce 1972 v Mnichově měly být dle pořadatelů největší a nejkrásnější za celých 76 let. Palestinští teroristé však přepadli členy izraelské výpravy, dva na místě zastřelili a ostatní zadrželi jako rukojmí. Při pokusu o jejich osvobození došlo nečekaně k přestřelce, teroristé byli zneškodněni, ale s nimi přišli o život i zajatí izraelští sportovci a trenéři. Datum 5. 9. 1972 se tak nešťastně vrylo do olympijské historie.

XXII. olympijské hry v roce 1980 v Moskvě poznamenal bojkot ze strany NSR, Kanady, Japonska a téměř čtyřiceti dalších států v čele s USA kvůli vpádu Sovětského Svazu do Afghánistánu pár měsíců před zahájením OH.

XXIII. olympijské hry v roce 1980 v Los Angeles bojkotoval východní blok a na hry nepřijelo 14 zemí, mezi nimi i Československo.

Kalendárium červenec 2008

Šupčík Bedřich

11. července 1957

Bedřich Šupčík

Parléř Petr

13. července 1399

Petr Parléř

9. července 1357

Caesar, Gaius Julius

13. července 100 před naším letopočtem

Gaius Julius Caesar

15. března 44

Kalendárium červen 2008

LANDSTEINER KARL

Ve světě je různé rozložení zastoupení krevních skupin. Od západu k východu ubývá A a přibývá B. Nejvíce A mají Eskymáci a Laponci. Nejvíce B mají Korejci. Nejvíce 0 mají Španělé a Indiáni - ti dokonce až 100%.

14. června 1968 se ve Vídni narodil a 26. června 1943 v New Yorku zemřel rakouský biolog a fyzik Karl Landsteiner. Vystudoval lékařství a rozhodl se pro vědeckou dráhu, pro niž měl všechny předpoklady. Po první světové válce, kdy poměry v Rakousku pro jeho vědeckou práci nebyly příznivé, emigroval do Ameriky. V roce 1901 uveřejnil práci Uber Agglutinationsercheinungen normaler menschlicher Blute (Wien.Klin.Wschr. 14,1132), v níž podle aglutinačních vlastností rozdělil lidské krve do tří skupin. K tomuto závěru dospěl na základě vyšetření krví menší skupiny osob tím způsobem, že mísil vzájemné krvinky a séra všech vyšetřovaných. Čtvrtou skupinu neobjevil jenom proto, že ji nikdo ve zkoumané skupině neměl. Čtvrtou a poslední skupinu krevní skupinu objevil a také podle aglutinačních vlastností lidskou krev do čtyř skupin roztřídil Čech Jan Janský, který práci o svém objevu uveřejnil v roce 1907 ve Sborníku klinickém (8,85 –139). Krevní skupiny označil I, II, III a IV. 1927 Landsteiner spolu s Levinem objevil další nový systém MN. Ve třicátých letech 20. století se sjednotilo označování krevních typů A, B, AB a 0 (podle označení Landsteinerova). V roce 1941 byl, z praktického hlediska velmi důležitý, objeven skupinový systém erytrocytu, K jeho poznání opět ve spolupráci s A.S. Wienerem Landsteiner přispěl. Systém byl nazván Rh podle opice Macacus rhesus, jejíž krvinky byly použity v pokusech, které vedly k objevu této vlastnosti Tento objev pak umožnil vysvětlení některých dříve záhadných reakcí po transfúzi, jakož i příčinu hemolytického onemocnění novorozenců – fetální erytroblastózy, a tím i její účinné léčení výměnnou transfúzí v roce 1949. V roce 1930 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za výzkumy typů lidské krve.

HOYLE FRED

24. června 1915 se v anglickém Bingley (Yorkshire) narodil a 20. srpna 2001 v anglickém Bournemouthu zemřel Fred Hoyle. Vystudoval matematiku na Emmanuel College Cambridžské univerzity, v roce 1939 se stal členem její vědecké společnosti. Za 2. světové války se podílel vývoji radaru pro britské námořnictvo, 1945 se vrátil cambridžskou univerzitu, opustil matematiku a začal se zabývat astronomií (zejm. studiu vývoje hvězd) a astrofyzikou, ke které ho přivedl jeho přítel Raymond Lyttleton. 1952 vydal knihu Podstata vesmíru a o tři roky později Hranice astronomie. 1956 byl jmenován členem Královské astronomické společnosti a o rok později se stal profesorem Cambridžské univerzity. 1966 se podílel na založení Ústavu teoretické astronomie při univerzitě a stal se také jeho prvním ředitelem. Dnes tento ústav nese jeho jméno. 1971-72 byl presidentem Královské astronomické společnosti, 1972 byl povýšen do rytířského stavu. 1973 se stal předsedou Britsko-australské rady o dalekohledech. V osmdesátých letech se zabýval především výzkumem komet a je autorem myšlenky, že právě komety přinesly na Zemi život. Byl také nadšeným a hrdým horolezcem. Za život se mu podařilo zdolat všech 280 vrcholů Skotska vyšších než 900 metrů.

Arcivévevoda František Ferdinand Rakouský d´Este

8. června 1914 v Sarajevu zemřel následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda a synovec císaře a krále Františka Josefa I. Arcivévoda František Ferdinand Rakouský ’Este. Narodil se 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Byl prvorozeným synem arcivévody Karla Ludvíka, mladšího bratra císaře Františka Josefa I. V mládí vedl bouřlivý a veselý život. Vášnivě rád lovil a cestoval. 1892-93 podnikl cestu kolem světa. Jeho posláním měla být vojenská kariéra. Prošel několika posádkami a rychle postupoval v hodnostech. Po smrti císařova jediného syna Rudolfa (1889) a svého otce (1896) se stal následníkem trůnu. Šlechtické jméno Este získal dědictvím po vévodovi z Modeny Politicky byl představitelem konzervativní aristokracie, odpůrcem demokratických forem vlády (odmítal např. všeobecné volební právo) a také dualismu. Po usednutí na trůn měl v plánu uskutečnit přeměnu Rakousko-Uherské monarchie ve federaci Spojených států Velkého Rakouska. V roce 1900 se k nelibosti císaře oženil s "pouhou" hraběnkou Žofií Chotkovou. Vlastnil panství a zámky Konopiště a Chlum u Třeboně. Trvale žili na jejich rodinném sídle na zámku Belvedere ve Vídni, v létě pak na zámku Konopiště. Jejich manželství bylo šťastné a často označované jako romantické. Ze svazku vzešlo čtvero potomků, kteří však byli pro nižší původ matky vyloučeni z následnictví. V Sarajevu byl na něj a jeho manželku Žofii Chytkovou spáchán atentát, kterému oba podlehli Atentát připravila skupina srbských nacionalistů, 7krát vystřelil Gavrilo Princip. Byl dopaden a vězněn ve vojenské trestnici Terezín, kde také zemřel. Tento atentát se stal vhodnou záminkou pro začátek první světové války.

Kalendárium květen 2008

STECKER ANTONÍN

Etiopie

19. května 1855 se narodil a 15. 4. 1888 zemřel český cestovatel Antonín Stecker. Na cestu do Etiopie se vydal ve službách Německé africké společnosti (German African Society) jako vědecký průvodce cestovatele a diplomata Gerharda Rohlfa. V listopadu 1880 přistáli v přístavu Massawa a byli oficiálně přivítáni v královském paláci Johannese IV. Jeho společník ho opustil a Stecker se vydal na šestiměsíční objevitelskou cestu po Etiopii. Sbíral informace o jezeře Tana a pokusil se dostat do pozdějšího nezávislého království Kaffa. Bohužel tam nikdy nedorazil, neboť v té době začala válka mezi dvěmi provinciemi - královstvím Godjam a Shoa. Stecker se stal zajatcem krále Menelika z království Shoa, který se později stal císařem a zakladatelem moderní Etiopie a vítězem nad italskými kolonizátory. Cestoval nějaký čas v doprovodu Menelikovy armády a po nějakém čase opět dostal možnost se v provincii Shoa svobodně pohybovat a bádat. Nevěnoval se však jen mapování (k mapě jezera Tana zákresem zpracoval i 7 dalších jezer), ale také popisu krajiny, staveb a místních obyvatelů. Vše co viděl pečlivě popsal a zakreslil vodovými barvami do mnoha obrazů, které se však během 2. světové války ztratily. Zachovány zůstaly pouze jejich fotokopie. V červenci 1883 opustil Etiopii a vydal se na cestu domů s velkým množstvím nasbíraného materiálu, kreseb, článků a kolekcí předmětů, které mu darovali Shoanský král Menelik a císař Johannes IV. Všechny tyto předměty jsou dnes umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

BUCHNER EDUARD

Buchner

20. května 1860 se v Mnichově narodil a 13. 8. 1917 v rumunském Focşani na následky válečného zranění zemřel německý chemik a biochemik Eduard Buchner. Studoval na univerzitě v Mnichově, pracoval v laboratoři organické chemie u A. Bayera, kde se zabýval vlivem kyselin na kvašení, a brzy se stal profesorem na univerzitě v Tubingenu,. V roce 1897 uveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka-enzym nazvaný zymáza, který izoloval z kvasinek, a že vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Jeho objev se stal základem nového samostatného vědního oboru-biochemie. V roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně. Jeho výzkumy enzymů pomohly objasnit některé dosud nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř bunky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v živém organismu. Jejich výsledky pak potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v živých organismech. V roce 1907 dostal Nobelovu cenu za chemii za práce o fermentaci a objev nebuněčné fermentace.

EINTHOVEN WILLEM

Einthoven

21. května 1860 se v Semarangu na Jávě narodil a 28. 9. 1927 v Leydenu v Holandsku zemřel holandský fyziolog Willem Einthoven. Medicínu vystudoval na univerzitě v Utrechtu, ale lékařem se po vzoru svého otce být nechtěl. Ve dvaceti pěti letech se stal profesorem fyziologie a histologie na univerzitě v Leydenu, kde působil až do své smrti a zabýval se elektrofyziologií. Do této doby fyziologové studovali srdeční činnost po všech stránkách a zvýšenou pozornost věnovali vodivému systému v srdci. První popis tohoto systému vytvořil v roce 1845 J. E. Purkyně. V roce 1907 A. Keith a M. Flack popsali sinový uzel v srdci významný pro přenos impulsů z předsíně do komory. Ukázalo se, že srdeční automace je závislá právě na tomto převodním systému a že v srdečním svalu vzniká při vztahu tzv. akční elektrický proud, při namáhavé a komplikované práci dokonce celá řada akčních proudů, jejichž součet dává velmi složitou křivku. Einthoven se rozhodl tuto křivku, zvanou elektrokardiogram zaregistrovat a současně ji také analyzovat. Využil k tomu svých matematických, fyzikálních a fyziologických znalostí a analýzou proudů pomocí kapilárního elektroměru, zpřesnil a rozluštil elektrické reakce srdce. K registraci elektrokardiogramu v roce 1903 sestrojil strunový galvanometr, zavedl končetinové svody, tzv. Eithovenův trojúhelník a během pěti let provedl více než 5 000 záznamů elektrické aktivity srdečního svalu. Tímto položil základy nového oboru - elektrokardiografie.V roce 1924 získal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.

HLAVA JAROSLAV

Hlava

7. května 1855 se v Dolních Královicích narodil a 31. 10. 1924 v Praze zemřel český lékař, zakladatel čs. patologické anatomie a autor první české učebnice patologie Jaroslav Hlava. Studoval na malostranském gymnasiu a pak na pražské lékařské fakultě. 1879 se stal doktorem lékařství. Již rok předtím byl demonstratorem, potom třetím a brzy druhým assistentem. při pathol.-anatomickém ústavě professora Klebsa, 1882-83 pracoval v ústavech prof. Cohnheima, Weigerta, Virchowa, Recklinghausena, Cornila, Vulpiana a Strickera. 1883 se stal suplentem, v témže roce profesorem pathologické anatomie, v listopadu se pak habilitoval. V tomto roce byl také pověřen vedením patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty v Praze. 1884 byl jmenován mimořádným a 1887 řádným prof. téhož oboru. Kromě toho byl prosektorem všeobecné nemocnice, od 1894 řádným členem České akademie a od 1892 dopisujícím členem Académie de médicine v Paříži, 1891-92 děkanem lékařské fakulty české university. Na české lékařské fakultě byl prvním učitelem patologie a v celém světě pak uznávaným badatelem, který budoval dva obory současně - patologii a mikrobiologii. Usměrnil vývoj celé české medicíny. Byl čtyřikrát děkanem lékařské fakulty a v letech 1906 – 1908 rektorem Karlovy univerzity. V předválečném období se zasloužil o zdárný rozvoj veterinární patologie svými přednáškami v prozatímních pražských kurzech, které se konaly až do letního semestru v roce 1919. Nejvýznamnějším Hlavovým žákem je jeden ze zakladatelů histologie a průkopníků chirurgické patologie. Heřman Šikl (1888 - 1955),

Těsně před vypuknutím 1. světové války se začal na Albertově stavět nový patologicko-anatomický a soudně lékařský ústavu, který do té doby sídlil v Kateřinské ulici. Otevřen byl jaře 1921 pod názvem Hlavův ústav.

1894–1897 vydal Hlava spolu s Andrzejem Obrzutem učebnici Patologická anatomie a bakteriologie a v roce 1900 s Ivanem Honlem první českou samostatnou učebnici bakteriologie. Jeho práce uveřejněné většinou v češtině byly uznávány a ceněny nejen v Čechách, ale i v cizině. Jsou to např.: Atro- phia hepatis flava chronica, atrophia hepatis flava acuta (1880); Chalicosis pulmonum (přednáška o sjezdu českých lékařův a přírodo. zpytcův, »Čas. čes. lék.«, 1881); Ulcus duodeni e phlegmone (1881); Carcinomy jaterní primární (1882); Zhnisání gumatu jater (1882); O vmezeřeném zánětu žaludku, s Thomayerem (1882); Anatomické podmínky vzniku uraemie při zánětech ledvin, s Thomayerem (»Čas. č. lék.«, 1882); Aktinomycosis hominis (t., 1882); Histogenesis vlákniny, habilitační práce (1883). Pro specielní pathologii a therapii Eiseltovu napsal mnoho důležitých statí, jako zejména pathologickou anatomii plic a vaječníku. Hlava s Thomayerem se také rozhodli s velkým nákladem a bez materiálních užitků vydávat Sborník lékařský, díky jemuž mnohá cenná publikace českých autorů neskončila v zapomnění a nebyla uveřejněna pouze německy. Po založení České akademie Sborník zanikl. V té době přispěl Hlava do Thomayerovy sbírky přednášek a rozprav články Ochranné očkování, bakteriotherapie a očkování a O některých affekcích mikteru a náhlé smrti při nich. Zároveň vyšly v Časopise českých lékařů Zprávy o vyšetření některých pramenu vodních, Případ cholery v Písku; O hodnotě desinfekční Lysoli bohemici a K stoleté ročnici vaccinace. V Rozpravách akademie pak vyšly práce: O účinku tuberculinu; O tyfu exanthematickém; O kokcidiovitých parasitech karcinomu a morbus Darieri, s Obrzutem; Aktinomykosis, s Honlem; Serum vaccinové a jeho účinky, s týmž. Zároveň vydal s professorem Obrzutem příručnou knihu pathologické anatomie a bakteriologie, jejíž I. díl byl ukončen rokem 1895.

Kalendárium duben 2008

6. dubna 1965 vypustili USA první geostacionární telekomunikační družici Intelsat 1. Jmenuje se Early Bird a zvládá 240 telefonních nebo jednu televizní linku mezi Evropou a Amerikou. Existenci geostacionární dráhy si uvědomil již kolem roku 1895 ruský teoretik kosmonautiky Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Jako první se zabýval otázkou praktického využití takové dráhy slovinský technik a jeden z průkopníků kosmonautiky Hermann Noordung, který ve své knize z roku 1928 hovořil o možnosti umístění družicové stanice na takovou dráhu, diskutoval možnosti jejího využití k pozorování zemského povrchu a zabýval se i možností rádiového spojení mezi Zemí a stanicí. Prvním člověkem, který se v USA podrobně věnoval různým alternativám družicových spojů, byl John R. Pierce, vedoucí technického rozvoje v Bellových telefonních laboratořích (Bell Telephone Laboratories), které byly součástí telekomunikační firmy AT&T. Tato společnost položila v roce 1954 první transatlantický kabel TAT-1, sloužící k přenosu telefonních hovorů mezi Evropou a severní Amerikou, ale měl malou kapacitu – pouze 36 souběžně přenášených hovorů.

První geostacionární telekomunikační družice

Pierce John Robinson

2. dubna 2002 v Mountain View ve státě Kalifornie zemřel americký elektrotechnik, vynálezce a spisovatel sci-fi, John Robinson Pierce. Narodil se 27. 3. 1910 v Des Mokneš ve státě Iowa Vystudoval elektrotechniku na Kalifornské technice (Caltech) v Pasadeně. Po ukončení studia v roce 1936 nastoupil do Bellových telefonních laboratoří v Murray Hill ve státě New Jersey, firmy AT&T, kde od roku 1952 působil jako ředitel elektronického výzkumu. V roce 1948 vymyslel termín „tranzistor“, který byl vynalezen v Bellových laboratořích. Koncem padesátých a počátkem šedesátých let se podílel na vývoji prvních amerických pasivních i aktivních telekomunikačních družic. Je autorem vynálezu tzv. Pierceho děla, což je zdroj elektronů pro lineární mikrovlnné elektronky. Dále pak klystronů, používaných ve Standfordském lineárním urychlovači. V roce 1971 odešel do důchodu, od 1971-79 učil jako profesor na Caltechu. 1979–1982 byl hlavním technologem v Laboratoři proudového pohonu (JPL). Své vědecko-fantastické příběhy vydával pod pseudonymem J. J. Coupling.

Karolinum

Univerzita Karlova

8. dubna 1348 založil Karel IV. první univerzitu ve střední Evropě. Vzorem pro její uspořádání byla univerzita v Paříži Bologni a neapoli. Studium začínalo na artistické fakultě (fakulta svobodných umění ), pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Univerzita byla pro celou Karlovu říši, takže studenti a učitelé byli rozděleni do čtyř národů. Studium sice začalo již v roce 1347, ale rozběhlo se naplno až v roce 1366 po založení Karlovy koleje a díky velkorysé stavbě Karolina v roce 1383.

Vstupní dvůr Karolina podle návrhu arch. Frágnera

1409 král Václav IV. Upravil Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci na univerzitě ve prospěch Čechů. Následkem toho mnoha profesorů a studentů zejména německých národností odešlo na univerzity do Lipska a jiných měst. Pražská univerzita se stala českou univerzitou českou, v husitské době pak univerzitou utrakvistickou (podobojí), což vedlo k její mezinárodní izolaci. Od poloviny 15. století měla pouze fakultu artistickou a i když zde působilo několik významných vědců, pečovala vychovávala hlavně učitele. V polovině 16. století vznikla v Praze jezuitská kolej, 1911 ji císař Matyáš povýšil na univerzitu a stará univerzita musela čelit silné mezinárodní konkurenci. Po porážce stavovského povstání na Bílé Hoře byla v roce 1622 nejprve odevzdána jezuitům. 1654 jako Univerzita Karlo-Ferdinandova obnovila právnickou a lékařskou.fakult. Po vleklých sporech mezi arcibiskupem a císařem byla nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité byli z univerzity vyhnáni a vyučovacím jazykem se stala němčina. V roce 1848 se univerzitní studenti významně podíleli na povstání a v roce 1849 změnil ministr hrabě Thun novým zákonem všechny rakouské univerzity podle německého von Humboldtova vzoru na svobodná učiliště věd s jistou autonomií. Ve druhé polovině 19. století znovu začalo růst napětí mezi Čechy a Němci, až v roce 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Po pádu Rakouska a založení Československa rozhodl v roce 1920 se rozhodnutím parlamentu univerzita stala českou Univerzitou Karlovou. Byla postavena řada nových budov, rozšířeno studium žen a vznikly i nové fakulty přírodovědecké. Národnostní napětí však pokračovalo a po nástupu nacismu v Německu se k němu pražská německá univerzita do značné míry přiklonila. Po obsazení Československa a studentských manifestacích v roce 1939 byly české vysoké školy „dočasně“ uzavřeny a majetek UK převzala univerzita německá. Po roce 1945 byla německá univerzita zrušena, její majetek převzala UK, řada historických dokumentů (včetně zakládací listiny) se však ztratila. V poválečných letech rychle rostl počet studentů, po v únoru 1948 však byla (díky komunistickému převratu) téměř čtvrtina vyloučena a mnoho učitelů propuštěno. V roce 1950 ministr školství Zdeněk Nejedlý provedl radikální reformy podle sovětských vzorů, byly zavedeny povinné studijní programy, množství zkoušek a univerzita byla zcela podřízena státu. Po jistém pokusu o liberalizaci v letech 1966 až 1969 prošla UK tzv. „normalizací“, tzn.. rozsáhlými čistkami mezi studenty i učiteli. Zvýšila se podpora přírodovědeckých oborů, vznikla Matematicko-fyzikální fakulta a Fakulta jaderné fyziky, později Fakulta tělesné výchovy a sportu. Po tzv. „sametové revoluci“v roce 1989 byla obnovena akademická svoboda, senáty a volby funkcionářů a v roce 1998 byly státní vysoké školy přetvořeny na školy veřejné s vlastním majetkem a rozhodováním. Začaly se navazovat přerušené mezinárodní styky včetně studentských výměn. Podle zákona 172/1990 se univerzita od roku 1990 nazývá „Univerzita Karlova v Praze“, zákon č. 111/1998 Sb. toto jméno potvrdil. Má 17 fakult a v řadě oborů je jedinou vysokou školou v ČR. V mezinárodních žebříčcích (Shanghai University, Times HE Supplement), které ovšem silně preferují přírodní a lékařské vědy a anglicky mluvící země, se umisťuje jako jediná v ČR a jedna ze tří ve východní Evropě mezi prvními 500, a to někde kolem 250. místa.

ŠALAMOUN Jiří

17. dubna 1935 se v Praze narodil český grafik, ilustrátor a autor animovaných filmů Jiří Šalamoun. 1955-61 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského, poté studoval na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku. Od roku 1990 je docentem, po roce 1992 profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Současně působil jako profesor na Letní akademii v Salcburku, v roce 1992 také na Miami University. Zabývá se především ilustrací a typografií (například Sławomir Mrożek: Věrný strážce, 1966; Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu, 1971; James F. Cooper: Poslední Mohykán, 1972, a dále řada knížek pro děti), ale i kreslenému filmu, za který byl rovněž oceněn (Láááska, 1977, Maxipes Fík (1976-84). Od roku 1990 je členem SČGU Hollar (od r. 1990), v letech 1961 – 1989 vytvořil 20 filmových plakátů.

Jiří Šalamoun

LANNA Vojtěch (Adalbert)

23. dubna 1805 se ve Čtyřech Dvorech narodil a 15. 1. 1866 v Praze zemřel českobudějovický loďař, podnikatel a mecenáš Vojtěch (německy Adalbert) Lanna. Již v patnácti letech studoval na pražské polytechnice mechaniku a strojnictví. Kvůli sporům s profesory ředitelem studia nedokončil a vrátil se do rodinné firmy. Pracoval na stavbě lodí v otcově loděnici, plavil se na vorech atd. Ve dvaceti letech si sám postavil vor a vyrazil do světa, učil se a poznával. Když se vrátil a převzal otcovu firmu postavil řadu mostů (také řetězový most v Praze), podílel se na splavnění Vltavy, Otavy, Lužnice i části Labe, měl v pronájmu vodní díla na Vltavě, stavěl lodě, ale i silnice a tratě. Zásadně se podílel také na dějinách koněspřežky. Díky jeho úsilí byla v letech 1827-8 prodloužena do dnešní České ulice k Solnému skladu a roku 1837 až k zájezdnímu hostinci „U Zlaté ratolesti“, kde měl své obchodní sklady.Po roce 1832 organizoval provoz na celé koňce z Budějovic do Lince. 1851 založil Českobudějovický krajský hospodářský spolek, stal předsedou Obchodní a živnostenské komory, která vznikla 29. listopadu 1850. V roce 1856 stál u vzniku Městské spořitelny.

Řetězový most

Kalendárium březen 2008
Kalendárium únor 2008

<<
1
2
3
4
5
6
7
8
... 107
>>

Čeština
English (GB)