|
|
Close Help | ||||||||||||||
František Trávníček
[Články]
Jde mi o zvláštnosti slovesa týkající se t. zv. vidu, jedné z velmi důležitých zvláštností nejen českého, nýbrž vůbec slovanského slovesa proti slovesu jiných jazyků indoevropských, němčiny, francouzštiny, angličtiny a j. Názvem »vid slovesný« zahrnujeme množství rozmanitých jevů, z nichž nejdůležitější je dokonavost, nedokonavost a kolikost dějová. Každý ví nebo aspoň cítí, že ku př. slovesa nésti, nositi, donášeti, nosívati, nosívávati k sobě jaksi těsně náleží, a to proto, že všechna mají jeden společný význam nesení, nošení, význam, který je v něm. tragen, lat. ferre, franc. porter atd. Tento význam, pojem nevyjadřují však ona slovesa stejným způsobem: nesu knihu vyjadřuje nesení v přítomnosti; donesu, ponesu knihu vyjadřuje děj, který se vykoná v budoucnosti; nosím knihu = několikrát nesu; nosívám znamená obyčejně: občas, někdy nesu, nosím; slovesa nosívávati užíváme zpravidla jen o ději dávno minulém, ku př.: za starých časů nosívávali to a to. Nebo pozorujeme, že se ku př. sednouti časuje stejně jako tisknouti, ale že sednu znamená děj v budoucnosti, tisknu v přítomnosti. Říkáme, že sednouti je dokonavé, tisknouti nedokonavé; že nésti je sloveso trvací, nositi opětovací, nosívati a nosívávati opakovací; že nésti, nositi, nosívati, nosívávati jsou slovesa prostá, nesložená, donésti, roznésti, roznositi, přinášeti a j. slovesa složená s předponami (do, roz, při). Dokonavé je někdy již sloveso nesložené (skočiti, hoditi, lehnouti) — nazývá se pak jednodobým, okamžitým —, jindy třeba je spojiti s předponou, aby se stalo dokonavým: nésti — donésti, přinésti, vésti — dovésti, zavésti.
Ve vyjadřování, vystihování těchto vidových jevů, které jsem připomenul jen pro nejpotřebnější porozumění, a ještě jiných, s nimi souvisících, odchyluje se často jazyk našeho krásného písemnictví, zejména básnického, od spisovného jazyka ostatního. Několik příkladů.
1. Mnohá slovesa vyskytují se jak prostá, tak ve spojení s předponami: dáti — podati, vydati, lézti — vylézti, zalézti, nésti — donésti, odnésti, přinésti, roznésti, vésti — dovésti, odvésti, věřiti — uvěřiti atpod. Některá slovesa vyskýtají se však jen ve složení s předponami: od-dáliti, vzdáliti, oddalovati, vzdalovati; s-pojiti, spojovati, spájeti; ode-příti, zapříti, odpírati, zapírati; u-mlknouti, zmlknouti, umlkati, zmlkati atpod. Někdy se pozorují rozdíly podle významu: je prosté loučiti se s kým i složené rozloučiti se, ale jen složené odloučiti, odlučovati co od čeho, sloučiti, slučovati co s čím; je týkati se čeho: co se toho týče, týká, t. j. ve významě přeneseném, ale jen dotýkati se čeho ve významě hmotném (dotýkati se rukou a pod.); je příti se oč, ale jen odepříti, zapříti; atpod.
V krásném písemnictví nalézáme dosti často nesložená, prostá slovesa i tam, kde my užíváme zpravidla sloves složených. Tak na př.:
hlédnouti, hlednouti: Kde (v zahradě) vše, kam jen oko hlédne, | v ovoci a kráse plyne, Puchmajer, Nové básně 1798, 61; V tom o něco zavadil jsem nohou, | hlednu blíž a zachvěl jsem se hrůzou, Vrchlický, Sebrané spisy XXV, 194;
hltiti: Bouřným tekou dnové krokem, | vezdy plod svůj hltí čas, S. Kapper, České listy (1846), 58, 3;
chvátiti: Kdy však srdce lidské vadne, | beze snů kdy sen je chvátí, L. Quis, Básně (1873), 57; balvany chvátě i strom, zhoubně k nám valí se tok, tamt. 115; Vodníkem lapen i utopen jest (hoch), | dřív než byl škůdce ten (vodník) chvácen, Quis, Ballady (Poetic. besedy 1883), 48;
jmouti: Vy (Francouzi) do ruky meč mstitelů jmete zas, Quis, Z ruchu (1873), 38;
kročiti: veselí zde všudy, kam jen kročí (člověk), Puchmajer, Sebrání básní a zpěvů 1795, 78; A kam se jen vrhnu, | kam má noha kročí, ach, všudy jen vidím | modrojasné oči, Hanka, Písně 1831, 4; Tu aj, se náhle dvéře otevřely | a starec (!) kročil přes práh všem neznámý, Kapper, Čes. listy 36; Pro tíž zlata, co na něm, a stříbra | jedva kročí kůň, div nepodlehne, Kapper, Gusle (1876), 54;
loučiti: Ne, milko má, já neopustím tebe, | ty živote, chceš marně loučit nás, Quis, Z ruchu 136;
mlknouti: Sama píseň Liduščina juž | zřídka jen se perlí v tesknou hluš, | jako mlkne skřivánek, an sviští | podzimku dech ostrý po strništi, Sv. Čech, Sebrané spisy II, 54; Jak sladko v léta parné chvíli, | kdy vášeň kypí, bouří duch,… kdy mlkne háj a květy vadnou, Vrchlický, Sebr. spisy XII, 99; Přírodo! Zde neznám tebe! | Rci, zda mlkneš zahanbena | svojí hroznou nicotou? Vrchlický, Sebr. sp. XXVI, 116;
nažiti: Zem se usmívá, nebe mladne; božská | Vesna svá naží divotvorně ňadra, Jar. Langer, Selanky (1830), 5;
nítiti: Kainu jsem svítila | v sinalý obličej, | v srdci mu nítila | nových muk běsný rej, Vrchlický, Sebr. sp. XXVI, 22; Proč zrovna ve mně staré nítíš boje? Vrchlický, Sfinx (1896), 43;
příti: Také já, však proč bych měl to příti, | …nemoh řádění jsem zvěře zříti, Quis, Třešně (Poetic. bes. 1884), 79;
slabiti: co slabí nás (Čechy) a co je nehodno nás, Machar, Tristium Vindobona (Kabin. knih. 1893), 97;
sláti: Milému tichou písničkou | jsem slala pozdravení, El. Krásnohorská, Z máje žití (1871), 102; k jihu šlu svůj vzlet, Vrchlic., Sebr. sp. IV, 51;
slechnouti: Oh, náramky zacinkly zvonící, | slech’ (milenec) zlatý ten kov, Sova, Sebr. sp. I, 69;
tknouti se: (nikdo) nemá… se… tebe násilně tknauti, Puchmajer, Nové bás. (1814), 152; Nic se mne netklo, žádná krása, žádné vnady… J. V. Frič, Lada Nióla 158; Spasitel přijde a jen tebe (svobodo) tkna se zaplaší mdlobu, jíž jsi spoutána, Quis, Z ruchu 33; Jídlo si dal (kanovník) donésti do své komnaty, netekl se ho však, Jirásek, Sebr. sp. XIV, 295; Moderní sonet nyní jest jak nůž, | vzlétne z pochvy, v modro zahrává, | a když se tkne, do krve řezavá, Machar, Podzim. sonety (1894), 23; (člověk) netkne se ni jeho (boha) roucha lemu, Vrchlic, Sebr. sp. VII, 138;… ukazováčkem svým | se Osla tknul (hrábě) dřevěného, Sova, Sebr. sp. I, 22;
větiti: »Čeho si přejete?« »I nic, jen jdu na pobyt,« větil staroch, Ant. Stašek, Lumír XXXIX, 10; »Rozumím,« větila, »vaší otázce«, Stašek, Na rozhraní I, 171.
To jsou příklady na slovesa jednodobá (blednouti, tknouti se) a trvací (loučiti, nažiti). Jsou dále doklady sloves opětovacích; ku př.:
bádati: K cnosti (!) bádá (muž) povyrostlé syny, J. z Hvězdy, Písně (1843), 75;
píjeti: píjel (jsem) celau kauzedlnost lásky, Jungmann, Atala (1805), 71;
pínati: A dcéra (!) se lekne a dcéra se dívá, | a vidí tři hady a k otci se píná, Langer, Selanky 150;
pletati: Ďas jeskyni v svá pletá tenata, Básnické spisy z pozůstalosti J. Jar. Kaliny (1852), 100;
přádati: V zimě, když Mariján přádal, pouštěl hrdlu (hrdličku) z klece, Rais, Sebr. sp. VIII, 209;
sílati: (labuť) své zraky na stráž sýlá (!), V. Č. Stránický, Lada Nióla 210;
slouchati: dávno jsem tě (Žalostu) neslauchal, Langer, Selanky 28; mé srdce jeho (větru) slovům slouchá, Básně R. Mayera (1873), 50; vše mu (ptáku) zbožně slouchá, Vrchlic, Sebr. sp. XXXIII, 115; Felix slouchal, Machar, Jed z Judey (1906), 15; každý bezdech hře tvé slouchat bude, Neruda, Sebr. sp. II, 112
2. Některých sloves, zejména t. zv. opětovacích, užíváme zpravidla jen jako prostých, nikoli též ve spojení s předponami. Tak na př. říkáme kráčeti, nikoli také vkráčeti, vykráčeti (si); stoupati, nikoli též vstoupati, vystoupati; vrhati, nikoli též zavrhati, opovrhati a pod. Místo těchto opětovacích sloves užíváme ve složení s předponami jiných sloves, sice z téhož kořene, ale patřících nikoli do třídy 5., nýbrž 6.: vkračovati, vykračovati (si), vstupovati, vystupovati a pod. V krásném písemnictví se však se složenými slovesy 5. třídy setkáváme. Ku př.:
vkráčeti: (dáma) mladšímu o nějaký rok pánovi, jenž právě v pokoj… vkráčel, na prsa se vrhla, Em. Bozděch, Novelky (1877), 43;
dosáhati, ohsahati, přesáhati, zasahati (zasáhati): (žito) vzrůstu jejich vysokého (Hermana a Doroty) dosáhalo klasmi, Jungmann, Sebr. drobné spisy I, 226; Co všechno chtěl jsem nedočkavě | svým veršem rázem obsahat, Machar, Třetí kniha lyriky (1892), 7; veselost ta počíná přesáhati meze pouhých posunků, Čech, Sebr. sp. III, 9; Filipe, ty rameno mi skoro přesaháš, Vinařický, Jan Slepý 41; (význam) jakoby často odjinud zasahal, Šlejhar, Předtuchy 32; Byla by to těžká zodpovědnost, samochtě, bez oprávnění zasáhati v osud rodiny sousedovy, Jirásek, Sebr. sp. I, 189;
vstoupati, postoupati, vystoupati: vstoupal, Jungmann, Sebr. drob. sp. I, 193; postoupati, Jungm., Atala 9; (Julie) vstoupala do vozu, Mayer, Básně 119; (klarinetistovi) tváře co nadmuté dudy pod čelem vystoupaly, Sabina, Věčný ženich (1863), 273; (dělníci) vstoupají z Prátru v město, Machar, Trist. Vindob. 70; radost vstoupá z poháru, Vrchlic, Sebr. sp. XII, 104; zář jí (Bertě) vstoupala v líce, M. A. Šimáček, Sebr. spisy I, 336;
opovrhati: (mysticismus) opovrhal skutečností, Šalda, Moderní liter. čes. (2. vyd. 1909), 15;
pozdvihati, pozdvíhati, vyzdvíhati: Z tmy pozdvihá (skelet) hlavu mátožnou, Sova, Sebr. sp. I, 53; pláče a pláče a pozdvíhá ruce, Zeyer, Čechův příchod (Poetic. bes.) 95; mladé vzhůru vyzdvíhám, | starým na hrob dosíhám, Puchmajer, Nové básně 1814, 134.
3. Některých sloves opětovacích užíváme ve složení jen s předponami některými, nikoli všemi. Je ku př. zadržeti - zadržovati, ale nikoli také obdržovati. Ale toto složené sloveso čte se v Nerudových Feuilletonech III, (1877), 200: obdržujem obraz jeho osoby (Štulcovy) skoro ze všech stran.
Vedle krájeti je pokrájeti, rozkrájeti a pod., nikoli také ukrájeti. V krásném písemnictví je nalézáme: A potom rychle… | …jen se usmívajíc, | jak vděčně na ni zírá prosebník, | ukrájí jemu zdarma chleba krajíc, Klášterský, Srdce i duše (Kabinet. knih. 1894), 145; V své doupě jak vrazil hladový muž, | spí děti, jen žena se hne…, | chléb ukrájí hltavě jeho nůž, Sova, Sebr. sp. I, 54. Jak viděti, je toto ukrájeti nedokonavé (= ukrajovati), nikoli dokonavé jako pokrájeti a jiné složeniny.
Vedle dýchati je složené dodýchati, nadýchati se, zadýchati se, vzdychati, nikoli oddýchati (oddychati); ve vidě dokonavém říkáme oddechnouti (si), v nedokonavém oddychovati. V Mayerových Básních 67 čte se však nedokonavé oddychati: Já slyším vlny šeptat písně milé, | a z dáli vonných cedrů vání | a ptactva zpěv a květů oddycháni. Také vdýchati není složenina příliš obvyklá; ve vidě dokonavém říkáme vdechnouti, v dokonavém vdechovati. Ale kdybychom složeniny vdýchati užili, byla by nám složeninou s videm dokonavým. V Bozděchových Novelkách 74 čteme ji s videm nedokonavým: Ta (dívčina) se klonila nad karafiátem barvy nachové a vdýchala (= vdechovala) jeho vůni.
Slovesa bodati užíváme nejčastěji ve složení jen s předponami po a roz, pobodati, rozbodati, a to ve vidě dokonavém. Klášterský a Vrchlický užívá také složky vbodati ve vidě nedokonavém, místo níž bychom řekli vbodávati nebo zabodávati. A již Petra vleče (dráb) ku vsi, zrak svůj vbodá v jeho líci, Klášters., Živé stíny (1895), 32; ti stojí na zvědách, jich oko bdělé | se vbodá v tváře, hledá tahy známé, | jich ani zakuklení neoklame, Vrchlic., Sebr. sp. XXVI, 78.
K nazvati, vyzvati máme nedokonavé složeniny nazývati, vyzývati, ale k pozvati není pozývati, nýbrž zváti. Leckdy se ho však užívá: »Vstaňte-« pozývala (Kamenického) jemně Renata, Jirás., Sebr. sp. V, 198; Dál nitě duhové svých bájí snovej, | v tanec holých lebí | sto pozývá mě zkostnatělých ruk, Čech, Sebr. sp. X, 125; zatroubili písničku, co se jí pozývají vojáci, aby šli spát, Kosina, Život starého kantora, I, 78.
4. Dále se shledáváme v krásném písemnictví s jinými slovesy opětovacími (opakovacími), neobvyklými v ostatním jazyce spisovném. Ku př.:
ukráceti: Takto si ukráceli ti dva druhové cestu, Sabina, Věčný ženich (1863), 137;
uchvaceti: uchvacel ji (starou paní) stesk po jejích kostelích, M. A. Šimáček, Sebr. sp. II, 321;
rozhlášeti, ohlašeti: hlasatelé městem rozhlášeli, Kapper, Ohlasy černohorské (1875), 49; starý ohlašel začátek představení, Reynek, Šestero ústí (1920), 61 (srovnej NŘ. V, 15);
roztroušeti: Lidské huby nejsou proto stvořeny, aby cizí chvály roztroušely, Sabina, Věčný ženich, 169;
vzpouzeti: Nemoc je hořký host, ale budeme ho všichni pomáhat vypouzet, Šimáček, Sebr. sp. I, 308;
nastouzeti se: Často se nastouzel a býval stíhán chrapotem, Šimáč., Otec II, 209;
stiskati, utiskati: (advokáti a učenci) stiskali mu (Kopalíkovi) ruce, Herben, Moravs. obrázky (1889), 326; Stiskalo jí to vše srdce, Šimáč., Štěstí I (Libuše 1891), 61; Ku (!) odboji náhle ruku mdlou to stiská, Vrchlic., Sebr. sp. XXIII, 5; stiskal její ruce, Hermann, U snědeného krámu (1890), III/IV, 57; utiskali sousedy klidné, Jungmann, Sebr. drobné spisy I, 210;
pochlubovati se: To se chirurgus Kamberský pochluboval, Jirásek, Sebr. sp. XXIX, 169;
vracovati, obracovati, navracovati se, převracovati: vracují se lidé, Jungm., Sebr. drob. sp. I, 173; (tebe) sem se zas vracujícího, Puchmaj., Nové bás. 1814, 149; Obracovala (Caterina) listy, Zeyer, Plojhar (Salonní bibl. č. 71), 166; navracoval se, Jungm., Sebr. drob. sp. I, 174; (úder s věže) stále se navracuje, Šlejhar, Předtuchy, 11; (šotek) převracuje stolice, Quis, Z ruchu, 86;
spráskati: »Co se pak stalo, pro Krista Pána!« letíc z chléva ječela hospodyně, a panímáma spráskajíc ruce také klusala od stodoly, Rais. Sebr. sp VIII, 203;
přemyšlovati, zamyšlovati se: podaly látky k přemyšlování, Jirás., Sebr. sp. V (1896), 130; (Justyna) nepřiznala se, jak si ho (prstýnek) prohlíží, jak se nad ním zamyšluje, Jirás., U nás I, 396; více se oddal přemyšlování, Jirásek, Sebrané spisy VII (1896), 172;
zkušovati: (soudce) zkušuje ledví a srdce, Jimgmann, Atala (1805), 109;
rozpadovati se: Zákony základní pevných vlád rozpadují se, Jungmann, Sebr. drob. sp. I, 238;
potupovati: potupuji tebe i tvé lsti a úklady, Jirásek, Sebr. sp. VI, 99;
přimívati: důtklivé prosby staré paní, opětované o každé návštěvě, jej (syna) přimívaly, že stavoval se zde dvakrát týdně, Šimáč., Sebr. sp. II, 122;
vzplávati: Jak vzplává každým okamžikem nový veselý blesk pod její (dívčinou) kmitavou řasou, Čech, Sebr. sp. XIV, 233.
5. Dále nalézáme v našem písemnictví některé neobvyklé dokonavé složky. Ku př.: vypraviti (= dokonavý tvar k vypravovati): abych vše, na čemž čtenářům mým záležeti můž, vypravil, Thám, Básně v řeči vázané, Předmluva 9; Hned vám všecko vypravím, budete míti jistě velikau radost, V. Kramerius, Večerní shromáždění Dobrovické obce (1801), 92; když mi Siminol jeden vypravil příběh ten, Jungm., Atala 132;
zavyčítati (= dokon. tvar k vyčítati): »Vy přec jen pořád a pořád máte hochy na mysli«, zavyčítala dcera (otci), Rais, Sebr. sp. VIII, 132;
zapochybovati (= dokon. tvar k pochybovati): za deset neb za dvacet let pršelo by snad kamení na člověka, který by o ní (o legendě, že Tilschovy aforismy jsou geniální) zapochyboval, Šalda, Čes. kultura I, 255;
zazdáti se (= dokon. tvar ke zdáti se): zazdálo se jí (Bertě), že (sama) mluví nějak nepřirozeně, Šimáč., Sebr. sp. I, 347.
6. Konečně připomínám několik neobvyklých sloves na -vati, zvaných obyčejně slovesy opakovacími. Ku př.:
mrštívati: Když se zlobím, mrštívám jí (čepicí) o stůl, Sabina, Věč. žen., 143;
zahořívati: (lid) láskau pro krásící vlast | svau zahoříval neslýchanou, V. Nejedlý, Václav (1837), 168;
vykrmívati: kdo je (husy) vykrmívá? Neruda, Sebr. sp. I, 134.
Hojná jsou taková slovesa u Raise: povrčívati, povrtívati (hlavou), pokrčívati (rameny), popršívati (= často pršeti), probdívati, prosedívati a pod.; srovn. u Zubatého v Sb. fil. 42 (1915), 233—234.
Není pochyby o tom, že v těchto a pod. případech jde o odchylky od spisovného jazyka, a to veskrze od jazyka živého, kterým se mluví, a z části také od jazyka knižního, od jazyka vědeckých spisů atpod. Lze tyto odchylky, zvláštnosti uznati za správné, či je třeba je zavrhovati? Před odpovědí na tuto otázku musíme odpověděti na otázku, co jsou tyto zvláštnosti, jak vznikly.
Některé z nich jsou jistě t. zv. archaismy, zastaralé způsoby mluvení, přejaté do nového jazyka spisovného z jazyka staršího. Tyto archaismy lze dobře pochopiti zejména v době obrozenské, v počátcích našeho nového jazyka spisovného, kdy se souvislost s jazykem starším pociťovala velmi živě, neboť starší jazyk byl nejdůležitějším základem spisovného jazyka nového a je jím až dodnes. K těmto archaismům patří na př. vypraviti (dokon. tvar k vypravovati), zkušovati, rozpadovati, (na)vracovati se, píjeti, tknouti se a jiná slovesa, doložená u Tháma, Puchmajera, Jungmanna a pod. Připojuji několik staročes. dokladů na důkaz, že ona slovesa žila v jazyce starém: vypravím vám všechno, kak jest, Hrad. 140b; jednu věc divnú tuto vypravím, Jeron. Mus. 56a; vymluviti…, vyříci, vypraviti, Vel. Quadr. 773; — nebudeš pokušovati svého hospodina, Mat. 46b; (nepořádku) všickni zakušují, Vel. Kal. 266; — jakož rybu popadují na udici, Štít. Erb. 273, 18; vždy jemu řetězi (s rukou) opadovali, Pass. 357; (bratra) často hněv popadováše, Otc. B 736; — budeš-li vše, coť schovati dadie, vracovati, Štít. 10b, 1; obracováše myšlenie, Pass Mus. 502; — píjiechu víno, Ž. Šaf. 9b; píjiechu víno, Ž. Pod. 68, 13.
Tyto archaismy doby obrozenské třeba vyloučiti z otázky, kterou jsme si výše dali; v své době byla to slovesa běžná v jazyce spisovném vůbec a jsou tedy odchylkami, zvláštnostmi jen s hlediska dnešního. Našlo by se jich ještě mnohem více, ale z tohoto důvodu jsem jich připomenul jen několik. Také u spisovatelů novějších jde v některých případech beze vší pochyby o archaismy. Tak na př. když Jirásek říká přemyšlovati, zamyšlovati. Srovnej k tomu stč. doklady: nepřemyšlije, Alb. 22b; v přemyšlování, Chelč. P. 1a; přemyšluje, Blah. 322. Ostatně sloveso myšlovati není vedle -mýšleti (přemýšleti atd.) v dnešním jazyce vůbec vzácností, ač ovšem běžné není. Tyto a podobné archaismy pochopujeme u Jiráska z okolnosti, že čerpal velmi hojně ze starých pramenů. Jsou dílem bezděčné, dílem úmyslné. Nalézáme je také u jiných spisovatelů, ku př. u Palackého, Tomka, Wintra. Připomenul jsem z nich jen něco málo, protože otázka o tom, lze-li archaismů vůbec užívati, je myslím mlčky rozhodnuta v jejich prospěch. A jistě s právem, arciť jen pro spisy s látkami čerpanými ze starší doby, v nichž tyto archaismy rádi přijímáme jako dobové zabarvení, zejména v řečech, pokud to ovšem není na újmu srozumitelnosti a pokud spisovatel dovede zachovati jisté meze. Ve spisech s látkami novými jsou archaismy nepřirozené.
Některé z uvedených příkladů jsou zvláštnosti krajové. Jistě jsou jimi opakovací slovesa povrčívati, povrtívati atd., vyskytující se u Raise; připomenul to již Zubatý na uv. místě. Tu jde tedy o zabarvení spisovného jazyka prvky nářečními. Ani o této otázce není třeba se zvláště šířiti. Spisovateli, který čerpá své látky ze života venkovského lidu, lze s právem dovoliti, aby užíval náležitou měrou nářečních slov, vazeb, nikoli však tvarů, které možno schvalovati jen tehdy, mluví-li ta neb ona osoba nářečím.
Zbývají tedy všechny ostatní případy. Některé z nich mají obdobu v jazyce starém. Ku př. chvátiti: svatý Petr sě posíliv, svatého sě Pavla chvátiv, jeho pocěloval, Pass. Klem. 64a; zuby jeho (psovy) přední ztupěly a některé vypršely, takže zajíce chvátiti nemohl, Ezop 45a; — tknouti se: kdež se jeho (bodláka) tknau, tuť se zbodau (= zbodají, popíchají), Chelč. P. 201b; kto by se tekl člověka tohoto ženy, smrtí umře, Ben. Gen. 269, 11; — nítiti: (král kázal) svaté tělo (Christoforovo) na tu lavici přivázati a pod ním veliký oheň nietiti, Op. Mus. 16b; — příti: (zapírati) ciesař tiej řěči jě sě (jal se) smieti (smáti), což mnich mluvieše, jě sě přieti, Dal. C. 45b; nelze jich (hříchů) na (posledním) súdě přieti, Hrub. 38b, 2; — sláti: jáz šliu anděla svého, Pass, 277; (šlechtici) královi dary šlí (= šlou), Mill. 61a; — dosahati, přesahati: (hora) dosahá do okršlka měsiečného, Mand. A. 270b, 2; (milovník boha) přěsahá všecky odpustky papežské, Hus P. 976; — postoupati, přestoupati: jě sě za sě postúpati, Růž. B. 2a (za sě postúpati = za sebe postupovati, ustupovati); rytieř postúpá ve cti, Šach. 303a; — ukráceti: života jmu (= jemu) sě ukrácie, Hrad. 144a; — ohlášeti: hřiech svój jako Sodoma ohlášeli, Prov. 3a; — vypouzeti: (pilulky) vypúzejí homotu přismahlú s každého údu, Sal. 218; — potupovati: (Xanthus) potupoval (Ezopa), Ezop 17a; — stiskati, utiskati: ruky stiskánie, Štít. Vyš. 27a, 1; (pán) poče utiskati všecky okolnie země, Mand. A 206b, 2 atpod.
Myslím, že sotva lze mluviti u Vrchlického, Čecha, Zeyera, Machara, Sovy, Šlejhara a j. o archaismech, o přejetí oněch zvláštností z jazyka starého. Ne snad proto, že by se tito spisovatelé, aspoň někteří z nich, nebyli obírali se starými památkami; spíše proto, že pravděpodobně věnovali pozornost více stránce obsahové než jazykové a že bez pochyby jejich studium starších památek nebylo přec jen tak obsáhlé, aby bylo mohlo působiti jazykově tak jako ku př. na Jiráska. Mimo to nesmíme zapomínati, že některé z oněch zvláštností marně bychom hledali v starším jazyce. Spíše je možné, že něco z nich přejali novější spisovatelé z jazyka obrozenského. Tu by nám dobře posloužil podrobný rozbor obrozenského jazyka, ale bohužel nemáme ho. Všeobecně lze však říci, že bychom ke všem oněm zvláštnostem sotva našli obdoby v jazyce obrozenském a že ani tam, kde by obdoby byly, nemusí vždy jíti o převzetí do jazyka novějšího.
A některé z oněch zvláštností mají obdoby v nářečích. Tak v kladštině je teknout = dotknouti se: von neveďal, jak teknout toho, Kubín, Lidomluva 12, a v hanáčtině je tknót se (ve smysle přeneseném je toto sloveso v lidové mluvě i jinde, říká se na př. »jeho se nic netkne«; Red.); ve valašském nářečí je prosté mľknúť ve významě trnouti: dyš ty ruky držím chvílu hore, tož ně tak mľknú, Bartoš, Slovník 203; obracovati připomíná z vých. Čech Stejskal, Pardubicko, Holicko, Přeloučsko II, 78: vobracuje (obilí), a v slovenštině je navracovať; s píjeti se shoduje slovenské píjať; v nářečí zlínském je zakráčať koho = brániti, omlouvati, Bartoš, Slovník 523, s nímž srovnej Bozděchovo vkráčeti, na východ. Moravě je dosihať = dosáhati, t. j. dosahovati, pozdvihať = pozdvihovati; v nářečí lašském je pozývať, Bartoš, Slovník 324, a zná je i slovenština; atpod.
Je podobno pravdě, že některé z těchto zvláštností krásného písemnictví jsou původu nářečního. Možná, že je v krásném písemnictví vůbec více nářečních prvků, než se domýšlíme, že jsou nejen ku př. u Raise, nýbrž také u spisovatelů jiných. Jako v otázce o vlivu jazyka obrozenského na dnešní jazyk spisovný, ani zde nemůžeme jíti do jednotlivostí, poněvadž neznáme tak podrobně nářečí, ba některá známe jen velmi málo. I zde možno všeobecně říci, že aspoň některé z našich zvláštností nejsou původu nářečního.
A tak je velmi podobno pravdě, že ony odchylky v jazyce našeho krásného písemnictví od ostatního jazyka spisovného jsou aspoň z části původu nového, novotvary, vytvořené jednotlivými spisovateli. Jak souditi o těchto zvláštnostech; přiznati jim právo v jazyce spisovném, či je odmítnouti? Třeba se nejprve ptáti, mají-li oporu v jazyce, jsou-li tvořeny v duchu jazyka. Lze říci, že jsou. Nesložená slovesa hlédnouti, hltiti atd., uvedená v odstavci 1), tvořena jsou podle sloves, která se skutečně v živém jazyce vyskýtají dílem bez předpon, dílem s předponami, jak jsem již uvedl. Správnost tvoření projevuje se i v tom, že některá z oněch nových sloves nesložených jsou nedokonavá, kdežto slovesa složená jsou dokonavá; tak hltiti — pohltiti, mlknouti — umlknouti, zmlknouti, nažiti — obnažiti, sláti — poslati. Vzorem tu byla t. zv. slovesa trvací, která jsou ve složení s předponami dokonavá: donésti, přinésti (dokon.) — nésti (nedokon.), dovésti, odvésti — vésti atd. Některá nová slovesa nesložená jsou dokonavá jako složená: hlédnouti — pohlédnouti, chvátiti — uchvátiti, slouchati — poslouchati, sílati — posílati. I to má obdobu v živém jazyce: odhoditi (= dokon.) — hoditi (= dokon.), zabodnouti — bodnouti, zapadati — padati, odvraceti — vraceti, t. j. u sloves okamžitých neboli jednodobých a opětovacích. Proto nepřekvapuje, že totéž nové sloveso mívá u různých spisovatelů, ba u téhož spisovatele různý vid. Tak na př. v uvedených dokladech z Puchmajera a Hanky je kročiti dokonavé (= vkročiti), v dokladech z Kappra dokonavé (v prvním dokladě) i nedokonavé (v druhém = kráčí); v druhém dokladě z Quise je chvátiti nedokonavé, v třetím dokonavé (v prvním nelze bezpečně vid poznati). Mezi dokonavostí a nedokonavostí rozhodovala potřeba.
Docela obdobně je se slovesy v odstavci 2), jenže zde jde o potvoření složenin, vkráčeti, vstoupati atd., k sloves. prostým, kráčeti, stoupati, a to podle týchž vzorů jako pod 1), tedy padati — zapadati, navraceti — vraceti atd.
Sloveso obdržovati, uvedené pod 3), přitvořil si Nerada k obdržeti podle dvojic udržeti — udržovati, zadržeti — zadržovati a j.
Nekokonavé ukrájiti si přitvořil Klášterský a Sova k dokonavému ukrojiti podle upíti — upíjeti, ubíti — ubíjeti, utratiti — utráceti atpod. Bozděchovo nedokonavé vdýchati a Mayerovo oddychati vzniklo k dokonavému vdechnouti a oddechnouti podle blízkého vzoru vzdechnouti — vzdychati. U Mayera na tento vzor ukazuje také krátké y v kořeni, neboť složky s jinými předponami mají ý, nadýchati se, zadýchati se. Velmi blízký vzor má pozývati ve vyzývati, nazývati; k napodobení vedla okolnost, že v tvaru dokonavém se tato slovesa shodují: pozvati, vyzvati, nazvati.
Ne tak blízké vzory mají opětovací slovesa ukráceti, uchvaceti atd., připomenutá pod 4. Odchýlení od ostatního spisovného jazyka záleží v tom, že ukráceti atd. jsou slovesa třídy 5. (vzoru sázeti, ze sázati), kdežto běžná slovesa ukracovati, uchvacovati, roztrušovati atd. jsou slovesa třídy 6. Jsou to veskrze nedokonavé složeniny k dokonavým slovesům ukrátiti, uchvátiti, roztrousiti atd. K nim byla přitvořena slovesa ukráceti atd. podle běžných dvojic odvrátiti — odvraceti, splatiti — spláceti, ostuditi — ostouzeti, uhasiti — uhášeti a j. Sloveso stiskati přitvořeno ke stisknouti podle zdvihnouti — zdvíhati, mihnouti — mihati (se) a pod. Obracovati a navracovati vzniklo k obrátiti, navrátiti podle zkrátiti — zkracovati, uchvátiti — uchvacovati a j. Raisovo spráskati ruce je snad slovo nářeční, ale možná že si je utvořil sám Rais, a to z potřeby. Chtěl vyjádřiti, jak ona hospodyně několikrát spráskla ruce, t. j. potřeboval ke sprásknouti slovesa opětovacího, nedokonavého, kterého v jazyce spisovném není. Vzorem mu mohlo býti prosté práskati k prásknouti. Také Šimáčkovo přimívati a Čechovo vzplávati vzniklo z potřeby. K dokonavému přiměti nemáme nedokonavé složeniny s předponou při. Užívá se slovesa prostého, míti (koho k čemu = vybízeti a pod.), ale ani to ne často; nejčastěji se o nedokonavosti užívá sloves podobného významu vybízeti, nutiti a j.
Podle prostého míti, měl atd., mívati utvořil si Šimáček přimívati k přiměti, přiměl atd. Sv. Čech potřeboval slovesa opětovacího, nedokonavého, ale jazyk spisovný zná jen dokonavé vzpláti, vzplanouti. Utvořil si je podle mávnouti — mávati, roztáti — roztávati a pod. dvojic.
Také složeniny uvedené pod 5. — mimo vypraviti, o němž viz výše — vznikly z potřeby. Nemáme dokonavého tvaru ke zdáti se a pochybovati. Šimáčkovi nešlo o to, aby vyjádřil, že se Bertě něco zdálo, že měla pocit něčeho, nýbrž o vystižení toho, že ono zdání se dostavilo, projevilo. A podob. se má věc se zapochybovati. K vyčítati máme sice dokonavé vyčísti, ale Raisovi bez pochyby dobře nevyhovovalo. Snad se mu zdálo příliš ostré, a proto si utvořil zavyčítati, které je jakoby mírnější.
O Raisových slovesech opakovacích pod 6. byla již zmínka. Nám tato slovesa nevyhovují, protože jsou složena s předponami. Místo povrčívati je běžné vrčívati, m. povrtívati (hlavou) vrtívati atd. Předpona nám vadí také u Nerudova vykrmívati (husy) a Nejedlého zahořívati. Oba spisovatelé chtěli vyjádřiti opětování dokonavých dějů vykrmiti, zahořeti, a proto si musili utvořiti nové složeniny.
Jak viděti, ze skutečné potřeby vznikla jen menší část uvedených zvláštností. Nejde o takovou potřebu, že by nebylo naprosto možné vystačiti s prostředky běžnými. Tak na př. místo »přimívaly« mohl Šimáček říci »přiměly«. Dokonavého slovesa užíváme tam, kde jde o opětování děje, dosti často. Tak na př. mohu říci »nosím, nosívám si do úřadu něco na desátou« nebo »vezmu si s sebou vždy…«. Zde je opětování vyjádřeno příslovcem vždy.
Nebo říkáme: vykouřím denně tolik a tolik doutníků — kouřívám… (Bývá zde také sloveso trvací: kouřím denně…)
Neruda mohl místo »vykrmívá« říci »krmí«. Ale kdyby tito spisovatelé byli přestali na běžných prostředcích, nebyli by přesně vyjádřili to, co vyjádřiti chtěli. Tak Neruda měl na mysli nejen krmení, nýbrž vykrmení hus, ale slovesa vykrmiti nemohl užíti, poněvadž je dokonavé. Šimáček chtěl vyjádřiti, že navštěvoval matku na její prosby často, t. j. chtěl toto opětování děje zřetelně vyjádřiti slovesem samým. Jde tedy v těchto a podobných případech o jemné odstíny od běžného způsobu mluvy a jistě by nebylo správné nepřiznávati spisovatelům právo tyto odstíny vyjadřovati útvary novými, ale tvořenými v duchu jazyka.
O většině připomínaných odchylek nelze však říci, že by vyplývaly z takové nějaké potřeby, o níž byla právě řeč. Tak dokonavá slovesa hládnouti, chvátiti, kročiti, slechnouti, tknouti se neliší se významem nijak od obvyklých složek po-, vz-hlédnouti, uchvátiti, vkročiti, poslechnouti, dotknouti se. Slovesa hltiti, loučiti, mlknouti, nažiti a j. liší se od obvyklých pohltiti, sehltiti, rozloučiti, odloučiti, umlknouti, zmlknouti, obnažiti jen tím, že jsou nedokonavá, kdežto pohltiti atd. dokonavá. Ale potřebí těchto nových sloves nebylo, poněvadž na vyjádření nedokonavosti máme pohlcovati, roz-, od-lučovati, u-, z-mlkati, obnažovati, t. j. složená slovesa opětovací. Podobně nebylo potřebí nesložených bádati, pínati, pletati, sílati, slouchati, poněvadž se neliší nijak významově od běžných sloves nabádati, pnouti se, vplétati, posílati a poslouchati. Nové složky vkráčeti, do-, pře-, za-sahati, v-, po-, vy-stoupati, opovrhati a pozdvihati (uvedené v odstavci 2.) jsou významem úplně shodné s běžnými slovesy vkročovati, do-, pře-, za-sahovati, v-, po-, vy-stupovati, opovrhovati a pozdvihovati. Nebylo potřebí tvořiti nové složky ukrájeti, oddychati, pozývati a pod. (srovnej pod 3.), poněvadž máme v témž významě ukrajovati, oddychovati, zváti. A nebylo konečně potřeba tvořiti nová slovesa opětovací ukráceti, uchvaceti, rozhlášeti, roztroušeti a j., uvedená pod 4., poněvadž se významově neliší od obvyklých složenin krátiti (ukracovati), u-, za- chvacovati, rozhlašovati, roztrušovati a j.
Myslím, že přes to by nebylo správné tyto novoty zcela zavrhovati. Spisovateli, zejména básníku, nelze nepřiznávati právo, odchýliti se někdy od obvyklého způsobu mluvení. Básnická mluva všech národů má své zvláštnosti, odchylky od živého jazyka, často z vědomé snahy po odlišnosti. Ale třeba požadovati, aby tyto odchylky nebyly proti duchu jazyka. Viděli jsme, že v našem případě jde skutečně o zvláštnosti v duchu jazyka. Svědčí o tom nejlépe okolnost, že se některé z nich shodují se starším zvykem jazykovým. To lze dobře pochopiti. Tak na př. v jazyce starém bylo mnohem více sloves, která se vyskytovala buď jako prostá nebo ve spojení s předponami. Časem však tato dvojitost zůstala slovesům některým, a jiných se začalo užívati buď jako prostých anebo jen ve složení s předponami. Tak zůstala dvojitost u vésti — přivésti, ale ku př. sláti se začalo vyskytovati jen ve složení a stoupati jen jako prosté. Básník nedbá tohoto ustáleného zvyku a podle vésti — přivésti říká vedle poslati také sláti, vedle stoupati také vstoupati a vrací se tak jakoby k staršímu způsobu mluvení.
Vývoj, o němž byla právě řeč, nebyl po celém území českého jazyka stejný. Viděli jsme, že v některých případech zachovala nářečí starší stav. Mají tedy ony zvláštnosti v jazyce krásného písemnictví někdy oporu také v mluvě lidové. Tvoření prostých sloves nedokonavých z dokonavých složených, jako jsou uvedená nažiti, sláti z obnažiti, poslati atd. místo obnažovati, posílati, shledáváme i v ostatním jazyce spisovném. Tak nám jsou dnes nedokonavými slovesa šinouti, kynouti; v jazyce starším byla to však slovesa dokonavá. Časem však se vyskýtala tato slovesa zpravidla ve složení, hlavně s po-, pošinouti a pokynouti, takže nebylo tvarů nedokonavých. Jazyk si je vytvořil tak, že začal užívati prostých sloves šinouti a kynouti, ale ve vidě nedokonavém. I z nářečí lze uvésti obdobný případ: na Berounsku je nedokon. vrátiti (ku př. pařezy v lese). Vzniklo ze složeného vyvrátiti podle sloves vykrmiti: krmiti, přinésti: nésti atd. O těchto slovesech vykládal Zubatý ve Sborn. filolog. III, 228 pozn., 232 a IV, 252. A konečně je důkazem toho, že tyto zvláštnosti jsou správně tvořeny, okolnost, že nás neurážejí jako na př. nesprávné tvary a vazby. Čteme-li je, zarazí nás trochu jako každá novota, ale hned se s nimi smíříme.
Řekl jsem, že tyto novoty nevyplynuly z potřeby. Někdy snad přece byla jejich matkou potřeba. Tak na př., když se básníkovi nehodí do rytmu nebo do rýmu trojslabičné umlkati, zmlkati a když mu lépe vyhovuje dvouslabičné mlknouti. Ani této pomoci nelze tuším básníkovi upírati.
To je mé mínění o věci. Připouštím, že mohou býti o ní také jiná mínění, a proto bych vítal, kdyby redakce Naší Řeči vyslovila svůj soud.
Redakce N. Ř. se srovnává ve všem s výklady autorovými, rozchází se s ním jen ve dvou věcech zásadních. Je to především v otázce, pokud sahají hranice analogického tvoření a pokud analogický novotvar má právo v jazyce. Je jisto, že jeden z nejplodnějších pramenů vývoje jazykového je právě analogie, ale je také jisto, že veliké procento t. zv. chyb a hříchů v jazyce vzniká její vinou. Proč ten, kdo podle vzoru učiti — učitel utvořil od slovesa buditi nové podst. jméno buditel, utvořil slovo dobré a života schopné a proč by ten, kdo by podle vzoru měch — měšec utvořil od slova strom zdrobnělinu stromec, utvořil slovo nám podivné, cizí a jistě odsouzené k zaniknutí (ač kdysi v jazyce bývalo)? Proč podle vzoru pán — panský můžeme tvořiti analogií další nová jména přídavná presidentský, šoférský, docentský a p., ale proč podle vzoru bílý — bělavý netvoříme v spis. jazyce přídav. jmen temnavý, měkkavý, malavý a p., ač se v nářečích touto příponou adjektiva tvoří a ač si je v spis. jazyce musíme nahrazovati rozličnými způsoby jinými? Proč v slovese ukrájeti cítíme perfektivum k slovesu krájeti (to abych se ukrájela, může říci matka, jež krájí dětem krajíc za krajícem) a proč zní nám cize jako opětovací tvar k slovesu ukrojiti, ač by jím podle analogie ukojiti — ukájeti, ukloniti — ukláněti, utopiti — utápěti atd. mohlo býti beze všeho?
Mluvíme v mluvnici o příponách živých (produktivních) a mrtvých (neproduktivních); to je mluveno učeně, abstraktně, schematicky. Poněvadž se všechno tvoření v jazyce děje napodobením, analogií, měli bychom mluviti o analogiích živých, tvůrčích, a analogiích odumřelých, neplodných. Filolog, který zná jazyk v celém jeho rozsahu, časovém i místním, má před očima nepoměrně větší počet analogií než mluvící, t. j. tvůrčí jednotlivec. Příčina je v tom, že každá doba a každé území jazykové má jen jistý počet vzorů, podle nichž tvoří, jistý počet analogií, jimiž svou zásobu slov a tvarů udržuje a rozmnožuje. Byla doba, kdy se v jazyce tvořila s oblibou slova zdrobnělá příponou -ec, jinými slovy, kdy analogií podle měch — měšec mohla vznikati deminutiva nová a nová, byť ne výhradně. Ale časem nabyly obliby jiné vzory, jiné analogie (na př. dar — dárek), starší způsob upadl v zapomenutí, analogie měch — měšec odumřela a Čech naší doby tímto způsobem svou zásobu zdrobnělin již rozmnožovati nedovede. Takových odumřelých analogií (neproduktivních přípon) zná filolog v každém jazyce bez počtu. Ale vývoj jazyka nejde ani po celé jeho oblasti stejnými cestami; co odumřelo v spisovném jazyce, žije namnoze dosud v jeho nářečích. Starší čeština měla na př. k malý, bílý zdrobnělé maľútký (malitký), běľútký; v spis. jazyce se tento způsob tvoření tuze nerozšířil, ale v nářečí (lašském) nalézáme adjektiva hlaďutky, chuďutky, bilutky, malutky, drobutky a p., kdežto se ve spis. řeči ujalo tvoření podle vzoru malinký, maličký, malounký a p. Můžeme sledovati v živém jazyce i analogie odumírající i analogie i v rámci téhož nářečí omezené jen na určité kategorie slov. Takovou odumírající a jen uměle při životě udržovanou analogií jest na př. tvoření příponou -ba; slova kradba, sečba a p. znějí nám už cize (vedle kradení, sečení), ač v jazyce kdysi bývala a ač vzorů pro tento způsob tvoření je v nč. víc než dost. Přípona -tel je sice až dosud produktivní, ale od sloves třídy 1. neb 2. se jí podst. jména netvoří (ač i toho máme doklady staré ve jménech pitel, dodatel a p.) a bylo by zbytečným počínáním je tvořiti, protože si jazyk vytvořil v těch případech odvozeniny jiné, analogiemi jinými (piják, dříč, vůdce, bitec a p.). Neboť to je další hranice analogického tvoření, že živý jazyk netvoří bez potřeby. Filolog dovede každý novotvar vyložiti analogií, neboť všechno tvoření se jí děje, ale v jazyce neplatí zásada »comprendre, c’est pardonner«; nejde jen o to najíti analogii, nýbrž také o to zjistiti, je-li ta neb ona analogie dosud živá, produktivní v určité době a v určitém místě.
A to platí i o některých novotvarech slovesných, jež uvádí autor předešlého článku. Z toho, že v stč. byla ze sloves složených vyvrhnouti, otráviti, zpeněžiti utvořena analogií podle vynésti — nésti prostá slovesa vrhnouti, tráviti, peněžiti (v. N. Ř. III, 152; IV, 220), že se s touž analogií setkáváme tu a tam v nářečích (vyvrátiti — vrátiti), neplyne ještě, že by novotvary našich spisovatelů typu slechnouti nebo sílati byly tvořeny v duchu jazyka, sice bychom musili připustiti, že také tvary (kdyby je dnes někdo zaváděl) kradba, platba, sečba, pitel, datel, stromec, domec, malavý, velkavý a p. jsou tvořeny rovněž v duchu jazyka, neboť i ony mají obdoby své. Jsou sice utvořeny analogií, ale analogií pro naši dobu a pro náš usus neproduktivní, umělou a smyšlenou a proto působí cize, neujímají se v živém jazyce a stěží se kdy v něm ujmou, protože jsou nadto ještě zbytečné — papírové růže vedle živých květů. Utvoří-li básník podle vzoru plakati — zaplakati slovesa zapochybovati, zazdáti se, zapřemítati, zaprouditi a p., působí tato slova sice nově, ne však cize a čtenář vycítí i potřebu, významový odstín, který vedl k utvoření jich; ale tvary slechnouti, sílati a p. působí dojmem cizoty a mimo to i zbytečnosti, protože to, co vyjadřují, má už jazyk obsazeno formami zaslechnouti, posílati atd. Může-li se říkati pohostiný a hostiný, pohotový a hotový, pochmurný a chmurný, kdo by mohl míti za zlé našim básníkům, když si podle toho vzoru utvořili z adj. poslední nové adj. slední, ač by toto adj., kdyby bylo bývalo vzato ze živého jazyka, musilo znamenati něco načisto jiného? A totéž, co bylo pověděno o těchto slovesech tvořených odpínáním předpon ze sloves složených, platí i o slovesech opětovacích tvaru vkráčeti. Byla doba, kdy analogické tvoření iterativ tímto způsobem, kročiti — kráčeti, bylo v střední češtině, která je základem spis. jazyka, živé. Jsou i nářečí (slovenská), kde se iterativa tohoto způsobu, ohlásiť — ohlášať, okročiť — okráčať, vysušiť — vysúšať, vyhynúť — vyhýňať, domrzeť — domŕzať, tvoří posud. Ale západní čeština se tohoto způsobu tvoření vzdala; nová iterativa (často ovšem jen s významem imperfektivním) netvoří se již podle typu hoditi — házeti, bodnouti — bodati, nýbrž podle vzoru koupiti — kupovati, zavrhnouti — zavrhovati. Proto vedle staršího sáhnouti (sieci) — sahati jsou novější dosáhnouti — dosahovati (za stč. dosahati), stisknouti — stiskovati (m. stiskati), vedle staršího zdvihnouti — zdvíhati novější pozdvihnouti — pozdvihovati (m. pozdvíhati), vedle kročiti — kráčeti novější vykročiti — vykračovati, ohlásiti — ohlašovati, ukrátiti — ukracovati atd. Jakým způsobem dnešní čeština tvoří svá iterativa (imperfektiva), vidíme nejlépe na slovesech nových, na př. zachmuřiti — zachmuřovati, oplotiti — oplocovati, vybočiti — vybočovati, odplivnouti — odplivovati a p. Proto iterativa způsobu starého, tvořená analogií podle hoditi — házeti a p. v době nynější působí také cize, zhusta jako moravismy (poučet — pučovat) a jsou mimo to zbytečná, protože živý jazyk má pro to, co vyjadřují, hotové tvary své; proto také Čech v slovesech ukrájeti, vkráčeti, dosahati, pozdvíhati a p. bude vždycky spíše cítiti perfektiva k slovesům krájeti, kráčeti, sahati, zdvíhati (neboť tento způsob analogie — skládání s předponami — je živý) než iterativa k slovesům ukrojiti, vkročiti, dosáhnouti, pozdvihnouti. Rozumíme-li tedy duchem jazyka způsoby zvyklostí ustálené, jimiž příslušníci téhož jazykového celku a téže doby svůj zděděný poklad forem udržují a rozmnožují, jsou slovesa typu slechnouti, sílati a typu vkráčeti tvořena proti duchu jazyka.
Druhá věc, v níž se rozcházíme s autorem článku, je mínění o tom, co pokládáme v jazyce za potřebné. Jazyk je útvar kolektivní a také potřeba je kolektivní, nikoli pouze individuální. Rozumí se samo sebou, že se potřeba nové formy pociťuje individuálně a individuálně se také uspokojuje (t. j. slovo, formu tvoří vždycky jednotlivec z vlastního popudu), ale kolektivní potřeba se jeví v tom, že všichni cítí nezbytnost toho slova nebo té formy a že se proto tento nový útvar jednotlivcův stává brzo vítaným majetkem všech. Slovesa typu slechnouti, sílati, ukráceti nebyla utvořena z potřeby kolektivní, neboť všichni cítíme vedle sloves poslechnouti, posílati, ukracovati jejich zbytečnost; proto se také tyto nové formy neujímají v živ. jazyce, nýbrž zůstávají omezeny na přejímání knižní a rozmnožují zásoby jazyka, který Flajšhans nazval jednou v tomto časopise trefně češtinou měsíční. To nemá také nic společného s t. zv. jazykem básnickým; je pravda, že se v každém jazyce řeč básnická lisí od řeči konversační, ale i ty formy, jimiž se liší, vznikly v živém jazyce anebo podle jeho živých vzorů, a výsadám básnické řeči se v žádném jazyce nerozumí a nesmí rozuměti tak, aby mohl básník psáti umí m. umějí, dadí m. dají n. chcí (chcó) m. chtějí. Utvoří-li básník slov. slechnouti, sílati, ukráceti a p. proto, že se mu slovesa zaslechnouti, posílati, ukracovati nehodí do míry veršové nebo do rýmu, tvoří ze své individuální potřeby, která se podstatně (t. j. kvalitou, byť ne kvantitou) neliší od potřeby začátečníka, česky se učícího, který ze své individuální potřeby podle vzorů jemu známých vypomáhá si analogickými novotvary, které rozenému Čechu jsou zbytečné a směšné. Básník, který si usnadňuje své veršování tím, že místo posílati píše sílati, m. ohlašovati — ohlášeti, m. poslední — slední, m. znovu — znov, podobá se, jak říkával Gebauer, klavírnímu virtuosu, který místo oktávy bere septimu, protože mu na oktávu nestačí rozpětí prstů. Efekt je stejný.
Předchozí Ženin, ženský, ženy
Následující Josef Janko: Slova klevera atp.; mandlot
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
