Nejvyšší dráha světa

[Drobnosti]

V biografu seděla pražská panička s venkovským děvčetem, které patrně po prvé vidělo živé obrázky; aspoň děvčeti a s ním i sousedům bez oddechu všecko vykládala. I všechny »titulky« jí čtla. Byl tam m. j. titul k obrázkům odněkud z Jižní Ameriky, opravdu krásným: »Nejvyšší dráha světa«. Panička titul svědomitě přečtla, ale hned přidala ze svého výklad: »Ví, to je jako nejvyšší dráha na světě«, s náležitým důrazem na slovech, jež jsme vyznačili v tisku. Mezi bezděčnými posluchači byl také jeden z členů naší redakce; přiznává se, že za to, že pocítila potřebu takového výkladu, rád by byl paničce stiskl ruku, kdyby to nebylo proti biografovým zvykům (ovšem, ani zvyky biografové nejsou bez výjimek), ačkoli jinak za její výklady přílišnou vděčností naplněn nebyl. Opravdu: proč dnes stále a stále čteme v novinách i jinde o největším stavení Prahy, které má býti v blízké době vybudováno, o největším cukrovaru Čech, o nejšlechetnějším lidumilu světa atd., proč nepíšeme, jako jsme do nepříliš dávných dob psali a jako podnes říkáme, největší cukrovar v Čechách, nejšlechetnější lidumil na světě?

Odpověď najdeme jako obyčejně, přeložíme-li si tyto novoty do němčiny: die grösste Zuckerfabrik Böhmens (nebo Böhmens grösste Zuckerfabrik), der edelste Menschenfreund der Welt. Jsou to zkrátka germanismy, jakých se podnes nedopouští Čech, který ještě myslí po česku, na př. venkovan nenakažený řečí ‚pánů‘ z města. A je to také novota, která se příčí i duchu našeho jazyka; vždyť se čeština přece vyhýbá přemíře přívlastkových genitivů, jakou nalézáme v němčině. Nepatříme k horlivcům, kteří by se báli kdejakého přívlastkového genitivu, kde se čeština na něm ustálila; také nám se nelíbí, píše-li kdo »tajnosti výroby máselné a tvarohové«, jak jsme čtli v překladě kteréhosi německého románu, místo »výroby másla a tvarohu«, ale kde českému jazykovému myšlení odpovídá místo německého genitivu něco jiného, je genitiv opičení po němčině. Říkáme ‚zemská správa politická‘, ne ‚politická správa země‘ (politische Landesverwaltung), ‚pražská šunka, vídeňský řízek‘, ne ‚šunka Pražanů, řízek Vídeňanů‘ (Prager Schinken, Wiener Schnitzel); a do téže kapitoly náleží také, říkáme-li ‚nejvyšší věž v Praze‘ (anebo ‚nejvyšší pražská věž‘), ne ‚nejvyšší věž Prahy‘.

Je rozdíl velmi podstatný, označíme-li nějaký předmět genitivem jména státu, země, kraje, obce atd., či určením místa (přídavné jméno má význam širší, může znamenati totéž co genitiv i co určení místa, ale i zde bývají rozdíly). Nejkrásnější zahrada v Praze nebo pražská nemusí býti zahradou Prahy, t. j., jak obyčejně říkáme, zahradou města Prahy: genitiv vyjadřuje skutečnou příslušnost ve smyslu vlastnickém nebo jinak právním, ne pouhé umístění. Divadel v Praze nebo pražských je několik, největší divadlo v Praze nebo pražské je Národní, které však není divadlem (města) Prahy, není tedy také největším divadlem Prahy. Archivů v Praze nebo pražských je také několik, ale jediný Archiv hlav. města Prahy. Městskou spořitelnu Pražskou založila obec král. hl. města Prahy, ručí za všecky vklady a úroky, spravuje ji výbor, který se skládá ze starosty města Prahy a 15 členů volených sborem obecních starších a ze sebe sám volí ředitelstvo; je to spořitelna pražská (právě tak jako Česká spořitelna), je v Praze, ale není to spořitelna města Prahy, nýbrž ústav samostatný. Presidentů je v republice Československé až nazbyt, ale jediný president republiky Československé. A mluvíme-li o dílech světa nebo o celém světě, tedy o něčem, kde aspoň dnes ještě nelze mluviti o nějakém skutečném poměru právním, měli bychom následovati příkladu, jejž nám dává starý zvyk naší mateřštiny, a užíti genetivu jen v podobenství, kde obrazně chceme naznačiti podobnost s právním poměrem, jaký vyjadřujeme genitivem. Mohli bychom osobu, která by dobrodiním svého ducha zahrnovala celý svět, nazvati příslušníkem nebo občanem celého světa, můžeme o Paříži mluviti jako o hlavním městě Evropy, Londýn je největší město na světě, anebo, chceme-li již říci, že v něm má náš celý svět své největší město jako naše republika v Praze, může býti nazván i největším městem našeho světa, ale mluviti o největší dráze světa v Jižní Americe je právě tak směšné, jako kdybychom řekli, že tam má svět svou nejvyšší dráhu.

Naše řeč 3, ročník 9/1925

Předchozí V. Flajšhans: Lesů pán

Následující Bunkač, bunkel, basa