Klanečník

[Hovorna]

(A. Č.) O tlustém, důkladném řetízku u hodinek se říká, že je jako klanečník (na př. Rais 8, 17), anebo se mu tak říká přímo (Kott 6, 593), ale s odstínem posměchu nad hloupou lidskou marnivostí. Slovníky o tomto slově skoro mlčí, zvl. o jeho vlastním významě. V svědectvích o hospodářských věcech pozůstalých po komsi na statku v Unhošti čteme r. 1512, že mimo úplné vozy zůstaly »řetězy tři, jeden přesvozní a druhý zavierací, třetí klaničník« (Arch. č. 19, 89); byl to tedy řetěz k vozovým klanicím, dřevům, která vyčnívají jako vnější opory řebřin na koncích oplínu (snad se »klaničníkem« upevňovaly řebřiny ke klanicím). Změnu přípony -ičník v -ečník vyložíme snadně tím, že přípony -ečný, -eční, -ečník jsou častější než pod. přípony s i a že se asi zapomněla souvislost »klaničníku« s klanicemi (i zůstalo na př. v uliční, uličník, silniční, zůstává v nových slovech jako matiční, staniční a p., kde se souvislost cítí). »Klanice« (pol. hluž. kłonica) znamená asi pův. »rozštěpené, rozeklané dřevo« (slovin. klanica je polénko). Prosíme o zprávy, žije-li kde slovo klaničník, klanečník s významem jiným než o nevkusném řetízku u hodinek.

Naše řeč 9, ročník 6/1922

Předchozí Humhal

Následující Kopu