Z našich časopisů

B.

[Posudky a zprávy]

Nedávno zemřelý prof. Alois Lisický obíral se s obzvláštní zálibou otázkou purismu v jazyce českém. Výsledky své práce uveřejnil v revue Osvětě, řízením Ad. Srba u J. Otty vydávané.

V posledních číslech minulého roku začal tam uveřejňovati stať Z dějin zápasu o české slovo, která se v letošním ročníku doplňuje článkem Jan Václav Pohl v zápase o české slovo. Lisický dokazuje tu na základě známé neznámé předlohy slovníků Prešpurského, Rajhradského a Nomenclatoru, že v druhé polovině 14. století bylo za Karla IV. jakési sdružení puristů u nás, skládající se z nejlepších mužů tehdejších, které si vytklo za úkol, učiniti jazyk český způsobilým nástrojem umění a věd, aby bez cizí pomoci mohl vyjadřovati vše to, co činilo tehdejší vzdělanost.

Ze slovníků těchto čerpaly pak slovníky další, berouce z nich, co se jim hodilo, jiné měníce neb nově utvořenými slovy doplňujíce. Spisovatel uvádí na to doklady ze slovníku Velešínova a dovozuje přepisem Trialogu z r. 1489, Dictionaria trium linguarum, vzniklého přepisem z Trialogu a ve Vídni r. 1513 vytištěného, dále Vokabuláře Brněnského a Anonyma latinsko-českého s Prešpurským a Rajhradským slovníkem.

Nezávislým na předchůdcích a tedy samostatně tvořícím nová slova jest Catholicon magnum latino-teutonico-bohemicum. Ale skladatel tvořil nešťastně. Zato Lisický uznává, že si nevedl tak zbrkle původce Lactiferu, bosák Vodňanský, který r. 1508 složil slovník napolo naučný a někdy též etymologický. Je tam sice rovněž mnoho nemožného, ale Lisický to vysvětluje a omlouvá. Z Vodňanského prý nám zůstala v jazyce slova: kružidlo, nálevka, letora, tlumok, nevěstka a j. — Pak spisovatel oceňuje Rešlovo Dictionarium latinobohemicum z r. 1560—62, objasňuje jeho poměr k Veleslavínově Sylva quadrilinguis z r. 1598, rozbírá Brus jazyka českého Jiřího Konstancia z r. 1667, promlouvá o jazykových společnostech té doby z Italie do Německa se šířících, o Balbínově latinské Obraně jazyka slovanského, zmiňuje se o Pešinovi, a probíraje Rosovu Čechořečnost z r. 1672 a jeho Thesaurus linguae bohemicae, dokazuje, že Rosa v Thesauru nebyl šťastnějším puristou než v Čechořečnosti, nevystihnuv ducha našeho jazyka ani zákonů jeho rozvoje. Za dobrý slovař označuje Quadrilingue Dictionarium z r. 1683, za chatrný slovař český z r. 1705, jehož skladatele nazývá Dobrovský nestoudníkem, protože nadává tomu utrhačů, komu by se jeho prácička nelíbila. — Mocné ohlasy Rosova novotaření prý zaznívají z díla Pavla Doležala Grammatica slavico-bohemica z r. 1746, kdežto Vusín (r. 1700, 1706 a 1747) se nespravoval Rosou a proto tolik nechyboval v tvoření slov, zato hodně ve výkladech a překladech ve svém Dictionarium von drei Sprachen. Následuje výčet dalších děl: nejmenovaného autora Grammatica linguae bohem. (1715), Index locuplex latinarum dictionum od jezuity Kropfa, plný nesprávností.

Článek jest tu koncem roku uťat bez závěru; letošní stať o J. V. Pohlovi jest patrně další částí jeho. Zmiňuje se tu nejprve o Pohlově německé Grammatica linguae bohemicae z r. 1756, kde jest as 18 procent ze 1700 sov jeho výtvorem nebo cizím, dále o čtyřdílném Nomenclatoru křižovníka Němce Rohna nestejné ceny, zejména pak o jeho spise Analecta. Lisický tu převádí posudek Smetánkův o malé ceně Analect na Rohnův Nomenclator; Analecta prý neplují více v proudech purismu nežli Veleslavínova Sylva. Poté se spisovatel vrací k Pohlovi a rozbírá třetí vydání jeho mluvnice (Neuverbesserte böhm. Grammatik z r. 1773), kde je také Slovník řeči české se 6000 slov a Přílepek všelikých rozprávek. Bránil-li před lety (r. 1893 ve Věstníku Král. č. spol. nauk) prof. Prusík Pohla, že se tolik neprovinil, jak se obyčejně myslí, ježto převzal mnoho ze slovníků starších, Lisický naopak dokazuje, že Pohl mnohem více slov utvořil sám, nežli odjinud převzal.

Naše řeč 5, ročník 4/1920

Předchozí Z válečného slovníku

Následující Babí kout