Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

Nový časopis Slovo a slovesnost, vydávaný Pražským linguistickým kroužkem, prvním svým sešitem se představil velmi sympaticky. V několikastránkovém úvodu se podrobně vykládá, co bude programem tohoto časopisu a jaký bude jeho poměr k vědeckým i praktickým problémům týkajícím se spisovného jazyka a jeho kultury. V oboru českého jazyka samého je jeho programem přispěti k všestrannému popisu, kritice a regulaci dnešní spisovné češtiny v jejích rozmanitých kulturních úlohách a uvésti tak ve skutek zásady formulované v dosavadních pracích Praž. ling. kroužku. Vedle spisovné češtiny bude předmětem úvah v Slově a slovesnosti i spisovná slovenština, podkarpatská ruština a jazyk národnostních menšin v Československu. Podstatnou součástí programu bude jazyk básnický a otázky básnictví vůbec, zvláště také sociální stránka básnictví, zřetel ke společnosti a její organisaci a problém básnické osobnosti. Základní problémy jazykové kultury jsou podle tohoto úvodu jazykové právo v theorii i praxi, dále jazyková pedagogika, t. j. zdokonalování v mateřštině od dětských počátků až po nejvyšší školství, učení cizím jazykům, boj proti pathologickým jevům a p., a konečně jazyková výstavba, t. j. jednak propracování a kodifikace jazykové normy (orthoepické, pravopisné, mluvnické, lexikální a frazeologické), jednak stanovení časových ideologických a estetických požadavků na jazyk a aplikace těchto požadavků i norem na konkretní jazykové projevy (jazyková kritika). O jazykové kritice se tu pak praví: »Mluvíme-li o jazykové kritice, máme na mysli nejen kritiku formální, zabývající se abstrahovaným znakem jazykovým nebo přesněji řečeno abstrahovanou soustavou znaků o sobě, nýbrž také kritiku, která klade otázku přesnosti nebo přiměřenosti jazykového znaku, jeho adekvátnosti k účelu, tedy kritiku čistě tematickou, ideologickou. Ať se podíváme do filosofické literatury školy Husserlovy nebo do nové ruské publicistiky a jazykovědy nebo do duchaplné essaye Karla Čapka o frázi, všude pozorujeme přes různé filosofické východisko stejné stoupající úsilí o přísnou kontrolu jazykových znaků. Klade se neustále otázka, zda jsou dané jazykové znaky výstižné a náležitě nosné, zkrátka kontroluje se vztah mezi jazykovým znakem a označeným předmětem. Vyhlašuje se boj řeči, která neoprávněně zahaluje vlastní téma nebo je skresluje, bojuje se proti řeči nevěcné, která ztrácí vztah ke skutečnosti, ať konkretní nebo abstraktní. Formuluje se stále naléhavěji a promyšleněji heslo jazykové odpovědnosti.« Styk s odborníky jiných věd a hlavně součinnost s praktickými činiteli jazykové kultury, se spisovateli a překladateli, s divadlem, filmem, rozhlasem atd., je nezbytnou podmínkou vší práce o jazyce. Ani minulost jazyka nebude v novém časopise zanedbávána, neboť je nerozlučně spjata s problematikou dneška. Tuto minulost však bude Slovo a slovesnost oceňovat jinak, než se dělo dosud. Ukazuje se tu na důležitost prací starších badatelů o základech obecného jazykozpytu a jazykové filosofie, na př. Bolzanových, Klácelových, Šerclových a j. Letmo jen se v úvodu naznačuje, že zvláštního osvětlení si vyžádají dvě nejskvělejší kapitoly staročeského kulturního a zejména jazykového rozvoje: období cyrilometodějské a české období gotické. Poukazem na velkolepé období gotické kultury u nás se tento slibný a k nesnadné práci zavazující úvod končí: »Nemůžeme a nechceme zpět ke kultuře gotické, ale její velkorysá, sebevědomá a cílevědomá výstavba je pro dnešek aktuálnějším a nabádavějším vzorem nežli sebe hrdinnější a obětavější úsilí nuzného včerejšku.«

Obsah prvního sešitu o 72 stranách je velmi bohatý. V úvodní kursivě Kdybych byl linguistou osvětluje Karel Čapek svým známým pronikavým způsobem úkoly, které by měl jazykozpyt vzít na sebe podle jeho these, že »lidská řeč je přece tak přímým a neklamným projevem našeho života duchovního, jako se tlukotem srdce nebo výměnou látek projevuje život tělesný«. Bohuslav Havránek v článku Mluvnická kodifikace spisovné češtiny ukazuje na některé nedostatky dnešní kodifikace spisovného jazyka a svou kritiku dokládá materiálem nasbíraným kanceláří Slovníku jazyka českého. F. X. Šalda píše v obsáhlé studii o básnické autostylisaci, Jan Mukařovský o sociologii básnického jazyka, V. Mathesius o nové anglické literatuře pojednávající o problémech obecné linguistiky, Roman Jakobson o časových otázkách nauky o českém verši, L. Kopecký o Vančurově Hospodářské linguistice, J. Uher o literárních zájmech středoškolských studentů, René Wellek o překladu Huxleyova Konce civilisace, Jindřich Honzl a V. Vančura podávají příspěvky k diskusi o řeči ve filmech. Stejně všestranným zájmům je věnována i rubrika Kronika, obsahující stručné poznámky o rozličných událostech (vědeckých sjezdech, publikacích atd.) týkajících se jazyka.

Bude-li tento nový sborník plnit svůj všestranný program způsobem tak věcným, jako to činí toto jeho první číslo, stane se velmi důležitým činitelem v české jazykové kultuře.

Naše řeč 4, ročník 19/1935

Předchozí jh.: Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku

Následující J. H.: K prvním dvěma sešitům Příručního slovníku jazyka českého