Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

V této rubrice hodláme přinášet ukázky z původních knižních novinek domácích[1] i ze starší české prózy, zvlášť vyspělé buďsi výrazovou jadrností a plastikou, nebo hodnotami hudebními a rytmickými, na doklad tvárlivosti naší mateřštiny jako jazyka urozeného plemenem i světově kultivovaného. Výjimkou se nebudeme vyhýbat ani průkazným citacím zvlášť zdařilých překladů do češtiny.

Jarmila Glazarová. Z nového románu této spisovatelky vybíráme několik citátů v hořejším smyslu hodných pozoru, zůstavujíce ovšem čtenáři, aby i v obou předchozích románových skladbách autorčiných, „Roky v kruhu“ a „Vlčí jáma“, podnikl klasobraní nad jiné vděčnější. Sami se k nim doufáme časem ještě vrátit.

Především tedy čtěte místo zpodobující pád buku, jímž byl zabit milenec hrdinčin; takřka samostatnou, autonomní báseň prózou v řečeném třetím románě:

„Když se však Metod narodil, byl jeho tatík už půl roku zahrabán.

Těžkému buku, který ho zasáhl, se nechtělo umírat. Devaterým kořenem pevně přissát k půdě, devaterou větví se sukovitým loktem se zděšen a zsinalý vzpínal k nebi nad lesem.

Kmen ztuhl v kámen před zubem pily. Trhlina řezu se šíří zoufalým šklebem, široká a bolestiplná, šílený a pomstychtivý jícen. Smrtelný výkřik stromu zapraská, devatero paží mávne širokým obloukem agonie. V křeči zachytí a drtí dřevorubce.

Na povrch pařezu, nerovného a vroubeného bílými třískami na straně pádu, řine devatero přeťatých tepen poslední zpěněnou šťávu. A jak nesou zabitého kolem, skane tam i tmavá krůpěj krve.

Oběma dokonáno.

Kdybys byl, buku, povolněji umíral, mohla Františka některou sobotu křepce kráčet pod bílou plenou, celou zahrádku kvítí za kordulkou na ňadrech, zelený věnec na černých vlasech. Hory by se rozléhaly střelbou a výskotem, potoky by zrcadlily řadu bleděmodrých i pestře květovaných zástěr a na silnici ke kostelu by šancovali[2] výrostci s obličeji začerněnými sazemi.

Kdyby ses, buku, byl mírně a v pokoře pomalu složil k zemi, mohl Jan s polany vykračovat a nésti vlasatou hlavu jak pyšný kůň prostřed mládenců a zpívat z hloubi rozklenutých prsou na kopce a lesy:

Jidú chlapeci, jidú dolínem,
vedú si děvče pod rozmarýnem.

Kdybys byl, buku, tiše odešel cestou všeho, co ve svůj čas odejít má, byli by se horalé za čas shovívavě usmívali na kmotry a na babku s červeným mrnětem v nažehleném ranečku před vchodem do sakristie. Velký a selský pan farář se světlýma očima byl by zajisté šibalsky mrknul na babku, ale celá farnost by odpouštějíc přihlížela, jak malého, potichu mečícího pohana žehnáním mění na křesťana, Metoděje Gavlíka.

Smrtelná křeč devíti uzlovitých ramen strhla však rázem magnetickou střelku prostého života od jednoduchého štěstí do složitých a propastných bludišť“. („Advent“.)

Nebo vyhánění krav po prvé z jara:

„První… ve dveřích se oslněna zastaví, zaváhá a zazdráhá se překročiti práh. Ale prudká vůně jara probudí vzpomínky i hlad. Veliká, ve volném šatě plavé barvy, poněkud sešlém vězněním, vyjde na prostranství dvora a vyzvání těžkým zvoncem pod krkem. A za ní v řadě ostatní, i loňská telata, která po prvé opouštějí stání, nesmělá, zmámená i radostná na nejistých, veselých nohách. Poslední býček, který se ihned postaví pánkem, přikrčiv přední nohy. Bílá ovce předběhne jako šipka celý průvod. A tak jdou ve jménu božím po chodníčku k studánce, okolo koryta, přes zářící stružku potoka, aby ovíjeli vrcholek hory dokola šňůrou svých šlápot, vývrtkovitě se vracejíce kolem statku výš a výš. Františka řídí kroky krav a udržuje pohromadě jejich hlouček. Svolává je jmény a povzbuzuje vytrvale a naléhavě: pas sa! pas sa!

Metod jako opička napodobí její kroky i pohyby i její hlas. V ořeší uřízl dlouhý prut a pošvihuje krávy po bocích a odhání od nich mouchy. Přičapne na bobek proti hravé ovci a vzájemně se strkají a pošťuchují hlavami. Jenže ta ovčí je beze vší pochyby daleko tvrdší, a Metod se rozhodne čelit jí opačnou, pružnější částí těla. Nastaví hranatému čelu svůj zadeček…

A tak jdou sečí i polankou, lesem i pasínkem. Krávy škubou šťavnaté trsy trav a jejich zvonky zvoní u samé země v chomáčích petrklíčů a pomněnek. Na hraně pastviny vypadají obrovské a nebezpečné na průzračném pozadí nebe. Mezi stromy se rázem zmenšují a krotnou. Na výsluní planou bělostí a jejich skvrny teple zlátnou.“ (Tamtéž.)

Nebo sledujte úzkostný rytmus této pasáže:

„Liščím revírem obchází blud. Popadá duši osamělého chodce a zcela ji zmate. O milý Bože, jestliže Metod propadl bludu, jak tam teď bloudí v těch černých lesích zmámen, místečka nepozná ani stromu, slábne hrůzou a mdlí a sousta chleba s sebou nemá, aby jej pojedl a zachránil duši.“ (Tamtéž.)

A zas jiný, opačného ladění:

„Františka se žehná, cítí se tak blízká zázraku, tak neskonale šťastná. Rozběhne se od stromu k stromu a třese jimi, pokud hlaholí zvony. Kéž jsou stromy štědré a hojně rodí. Kéž se půda obměkčí. Kéž houstne tráva a kráva nechť je dojná. A láska kéž je šťastná v tomto překrásném jaře, nad kterým tak slavně pluje zvonový zpěv.“ (Tamtéž.)

Dřímotnou vzpomínku na mrtvého milence jižjiž přecházející v usínání:

„Máj míjí, a Františka, zapřažená pod jarmici lopoty, usíná těžkým a černým spánkem, jedva dolehne. Do černé studny spadne okov snů a vzpomínek a pohrouží se ke dnu, nerozčeřiv hladinu. Ani ozvěna loňského máje neprochvěje roubením, ani stín objetí, ani ozvuk hlasu, jsi sladší než všechny májové noci, Františko, mám tě tak rád.“ (Tamtéž.)

Valašského nářečí je užito nejen v přísloví („Pán Bůh nevyplácá každú sobotu, ale věčně taky nečeká. A jak vyplatí, je co nést,“ nebo: „Běda temu dvorovi, kde porúčá kráva volovi“), nýbrž i účelně, zvlášť pro zvukomalbu, také v neosobním referátě výpravném:

„Rozína je zsinalá zahanbením a zlostí, pihy ztmavěly a oči žhnou jak hadovi zpod kameňa.“ (Tamtéž.)

Nebo jde-li o jakousi nepřímou samomluvu:

„Je horko, je líno, koníci sykocú, krásní a svižní s velkýma očima, které se dívají tak moudře. Jeden sedí Metodovi na koleně, druhý na ruce a Metod, věřte, slyší, jak tichounce řehcou.“ (Tamtéž.)

A naopak zase působí sošná monumentalita ve významných okamžicích, na př. za vstupu nerovných novomanželů do společného domova, kdy se nová gazděna octne tváří v tvář zlé děvečce a milostnici hospodářově:

„Františka zamíří k dolnímu podsínku. Otevře dveře a zastaví se oslněna. Ve tmě na schodech stojí Rozína, lucernu nad hlavou ve zdvižené ruce. Františka vidí její ryšavé vlasy sršet a plát jako hořící jalovec, který plápolá v noci, zasažen božím poslem, potmě a sám.“ (Tamtéž.)

Dobře se snáší i zmalicherňující jinak zosobňování jevů přírodních — není-li aspoň rozvedeno do důsledků příliš pedantských:

„Voda devíti bystřin, spletená v stříbrný vrkoč, je vítá devítihlasým sborem a lesy se naklánějí na svazích a kynou obláčky šátečků z tmavých rukávů.“ (Tamtéž.)

[1] Pány nakladatele žádáme, aby nám neopomíjeli laskavě zasílati k tomu konci své novinky.

[2] T. j. zatahovali cestu provazem, aby se svatebčané musili vykoupit.

Naše řeč 5-6, ročník 24/1940

Předchozí Antonín Opravil: Ze života leteckých názvů

Následující Karel Erban: O rytmické úloze polysyndeta