Opravy
V minulosti došlo k několika závadám. K nezávažnějším patřila porucha hydraulického ložiska v roce 1969, která se navenek projevila výtokem oleje na jednom místě podpůrného polštáře. Nejprve se zdálo, že vrstva ložiskové kompozice, která je nalita na dosedací plochu polštářů, byla špatně spojena s podkladem, ale při opravě se přišlo kromě toho na závadu daleko hlubší. Olejový systém byl totiž řešen tak, že jeho součástí byl tlakový rezervoár. Ten měl být za klidového stavu plný vzduchu. Po zapnutí čerpadla se vzduch s přibývajícím množstvím oleje stlačoval a vytvářel tak tlakovou rezervu použitelnou samočinně v případě náhlého přerušení dodávky elektrického proudu nebo havarijního vypnutí. V tomto případě mělo být množství stlačeného vzduchu takové, aby až do zastavení setrvačností se pohybujícího dalekohledu se vytlačovalo do ložiska dostatečné množství oleje. Skutečnost však byla jiná. Po několika desítkách hodin provozu vzduch z tlakové láhve difundoval do oleje, takže v láhvi pak žádný nebyl. Při náhlém přerušení dodávky elektrického proudu se pak ložisko patrně opakovaně pohybovalo na sucho a v důsledku toho povolila kompozitová vrstva v místě nejhoršího spojení a objevila se popsaná závada.
Oprava nebyla jednoduchá, protože bylo nutno odlehčit ložisko, které, jak už víme, nese váhu přibližně jedné lokomotivy. S ohledem na konstrukci jižního konce hodinové osy bylo možno zvednout dalekohled jenom o 20 mm a v takto stísněném prostoru byla vykonána oprava, spočívající v odstranění poškozené části kompozice, nalití nové vrstvy na poškozené místo a zaškrábání do kulového tvaru. Přes velice omezený prostor se oprava podařila na první pokus. Poté došlo ještě k nahrazení původní tlakové láhve novým zásobníkem o objemu 10 litrů.
Během pozorování docházelo k dejustáži optických os dalekohledu a pointeru jednak deformacemi tubusu vlastní vahou a jednak pohybem zrcadla na úložných bodech. Závadu se podařilo odstranit tak, že bylo změněno působiště reakcí úložných bodů. Zrcadlo při pohybu dalekohledu vykonává pohyb, který dosti dobře kompenzuje průhyb tubusu. Dále byla provedena úprava tlačných tyčí, které udržují zrcadlo v justované poloze a konečně došlo k úpravě poměrů ve spojovacích přírubách tubusu vložením podložek, takže nyní se jedná o předpjatá spojení zaručující vyšší tuhost tubusu.
Další závažnou závadou bylo předčasné opotřebení původního soudečkového ložiska v deklinační ose. Koncem sedmdesátých let mělo pětinásobný odpor proti otáčení než odpovídalo normálnímu stavu. Došlo proto k rekonstrukci uložení deklinační osy a k instalaci nového, nyní válečkového ložiska.
Modernizace
Od zahájení provozu došlo ke dvěma modernizacím. První začala v roce 1981 a podle původních plánů měla skončit v březnu 1984. Cílem bylo vyměnit zastaralou elektroniku a zlepšit vlastnosti coudé spektrografu. V té době už nebyly k dispozici náhradní díly pro elektronický řídící systém, který používal ještě elektronky. Firma Zeiss sama nevyvíjela vlastní ovládací elektroniku, ale spolupracovala s maďarskou firmou VILATI. Výpočetní technika instalovaná v průběhu modernizace byla již založena na bázi PC (jednalo se o malý počítač se 64 kB paměti a 16-bitovým procesorem Texas Instruments TMS 9901 s 8-bitovou sběrnicí). Ovládací program byl pevný, uživatel jej nemohl jednoduchým způsobem upravovat.
Nový ovládací systém umožnil změnit způsob řízení pohybů dalekohledu. Pohyb dalekohledu se ovládal z řídícího panelu s pomocí selsynů, které plnily úlohu čidel. Selsyn se také někdy nazývá elektrickou hřídelí. Jedná se o zařízení, které s pomocí magnetického pole umožňuje předávat údaje o natočení jedné hřídele na druhou, vzdálenou. Na první hřídeli jsou umístěny magnety. Magnetické pole se mění podle natočení hřídele, jeho změny lze detekovat a jinou, vzdálenou hřídel, natočit stejně. Přesnost nastavení dalekohledu však nebyla příliš vysoká. Při první modernizaci proto došlo k instalaci inkrementálních čidel, výrobků firmy Heidenhein.
Při modernizaci coudé spektrografu došlo k výměně štěrbinové hlavy za nový typ, vyzkoušený na dvoumetrovém dalekohledu v Bulharsku; na štěrbinové hlavě dochází k menším ztrátám světla, takže se zvyšuje účinnost spektrografu. Lepší uspořádání usnadňuje přístup a tím se urychluje manipulace s optickými prvky (justážní práce, výměny optických prvků a podobně).
Dále v průběhu této první modernizace došlo k výměně ložiska deklinační osy a rovněž k výměně napájecích kabelů, protože se přistoupilo k úplné demontáži dalekohledu.
Druhá modernizace proběhla od roku 1997 do r. 1998 a v jejím průběhu došlo k instalaci nového řídícího systému implementovaného na dvou počítačích. Nový systém je flexibilnější a je možné jej podle potřeb upravovat a přeprogramovat. Všechny příkazy zadané pozorovatelem i příkazy samotného řídícího systému se po určitou dobu automaticky archivují, takže je možné rekonstruovat velkou část případných poruchových stavů. Řídící systém také obsahuje katalog hvězd pro pozorování, takže stačí pracovat se katalogovými jmény hvězd, nikoliv s jejich souřadnicemi
Dále došlo v průběhu modernizace ke změně řídících prvků na osách elektromotorů ovládajících všechny pohyby (všetně fokusace). Po první modernizaci byla inkrementální čidla umístěna pouze na osách dalekohledu. Převody mezi elektromotory a osami dalekohledu však měly určitou volnost, a to vedlo k příliš dlouhé odezvě na změny otáček elektromotorů. Proto došlo k instalaci inkrementálních čidel i na hřídele elektromotorů. Přesnost nastavení polohy se tím podstatně zvýšila.