Radka Dudová
Jedním z externích faktorů, které významně ovlivňují charakter porozvodového otcovství, a mají tak dopad na otcovskou identitu, a přitom nejsou přímo závislé na tom, jaký vztah měl otec s dětmi před rozchodem, je bydlení. Jeho vliv sice není podle analýzy výpovědí komunikačních partnerů nutně rozhodující, ale přesto by měl být zmíněn. Rozchod rodičů je většinou (i když ne nutně) provázen oddělením bydliště otce a matky a rozdělením původní rodiny do dvou domácností. To, že otcovství po rozvodu má zpravidla charakter „otcovství na dálku“, je způsobené právě tímto rozdělením domácností, tzv. bifokalizací. Otec, pokud nemá děti ve své výhradní výchově či nepraktikuje s matkou dětí střídavou výchovu, přestává žít každodenní život společně se svými dětmi.
Při rozvodu se v českém prostředí jaksi předpokládá, že žena si ponechává původní bydlení, kde zůstává s dětmi, které jsou svěřeny do její výhradní výchovy. Muž by se měl podle očekávání odstěhovat do nového bytu, případně k rodičům či kamarádovi. Tento předpoklad sdílelo mnoho bývalých partnerek našich dotázaných: Protože jako moje manželka jaksi vycházela z předpokladu, že opustim ten náš byt a že se odstěhuju, takže jako moje jaksi starosti se pnuly k tomu, že jsem si jaksi obstarával byt. (Josef, vědecký pracovník, dcera 17 let)
Totéž přesvědčení ale nesdílela ani polovina dotázaných mužů a rozhodování o záležitostech týkajících se bydlení bylo v mnoha případech velmi konfliktní. V našem vzorku 14 mužů opustilo původní rodinný byt a nechalo jej manželce a dětem (ať už proti své vůli nebo ze svého vlastního rozhodnutí); 17 mužů zůstalo v původním bytě a bývalou partnerku vyplatili, případně si sama našla náhradní bydlení pro sebe a pro děti; zbytek buďto stále žije i po rozvodu s partnerkou nebo nezůstal v původním bytě ani jeden z partnerů. V současné době o tom, kdo v původním bytě zůstane a kdo ho opustí, rozhoduje například to, kdo byl jeho původním vlastníkem (např. rodiče muže); případně pokud je žena iniciátorka rozchodu, přistoupí na to, že ona s dítětem z bytu odejde, nejčastěji ke svým rodičům. V některých případech odešla z bytu žena s dětmi, protože měla více možností sehnat alternativní bydlení. Každopádně ale ať už muž zůstává v původním rodinném bytě nebo odchází jinam, činí tak bez dětí. Děti následují ve všech případech matku a nezáleží přitom na tom, kdo je iniciátorem rozchodu a kdo je opouštěným partnerem.
Kvalitní bydlení otce je jednoznačně jednou z podmínek, aby mohl o dítě či děti i po rozchodu alespoň částečně pečovat. Otcové, kteří mají kde dítě přijmout a u kterých může mít svůj pokoj nebo kout se svými věcmi, snadněji udržují kontinuitu péče. Kontakty se nemusí odehrávat venku nebo u rodičů respondenta, mohou spolu trávit více času o samotě, děti mohou u otce zůstávat přes noc. Podobu porozvodových vztahů mezi otcem a dítětem tak určuje mimo jiné i kvalita otcova bydlení, to, zda u něj může dítě zůstávat přes noc, zda tam má své soukromí, zda si tam může nechávat své věci. Většina otců uvádí, že děti mají v jejich bytě svůj koutek, jen zlomek má svůj pokoj. Čtyři z dotázaných (Miroslav, Radek, Tomáš, Antonín) nemají dostačující bydlení, aby mohli přijímat své děti na delší čas. Kvalitní bydlení pro děti je také podmínkou soudu při svěřování dětí do výchovy – pokud otec opustí po rozchodu rodinný byt a nemá prostředky najmout si svůj vlastní, není zákonitě způsobilý o dítě pečovat. Nedostačující bydlení tak může představovat pro některé otce nepřekonatelnou překážku. Musí se vrátit bydlet k rodičům nebo bydlet se spolubydlícím, což omezuje možnost péče o dítě: Já jsem na ten první soud přistoupil, na to, ať si je nechá v péči, protože já jsem je ani neměl kam vzít. (Tomáš, akademický malíř, 2 dcery 5 let) Tři muži hovoří o tom, že pokud vyřeší svou bytovou situaci, vyvolají nové soudní řízení a budou usilovat o širší rozsah kontaktů.
Shánění nového bydlení je pro komunikační partnery časově a emočně náročné a často je to to první, co muži musí po rozchodu řešit, „aby měli kde složit kosti“ (Josef, vědecký pracovník, dcera 17 let). Nejprve se věnují takovýmto existenciálním záležitostem a řešení vztahu k dětem je odsunuto na později. Také to ale může být naopak – aby se nemuseli zabývat svým vztahem k dětem, soustředí se na bytový problém jako na náhradní aktivitu.
V některých situacích ale může nedostačující bydlení a nedostatek prostoru paradoxně vést i ke sblížení (fyzickému a citovému) otce a dítěte. Pokud je vztah a kontakt zachován, ale otec má např. jen jeden pokoj, kde dítě zůstává přes noc, přespávají spolu v jedné rozkládací posteli, mají více času k rozhovorům atp. To se týká tří mužů ve vzorku.
Bydlení nejenže představuje problém, který musí pár po rozchodu řešit, ale může být i základním předpokladem rozchodu. Mnoho párů spolu zůstává až do krajního bodu, jelikož nemají jak vyřešit rozdělení bytu a jeden z nich by neměl kam jít. Pokud přesto nakonec dojde k rozchodu, vyplývají z toho velké konflikty a často krizová situace jednoho z partnerů, který je nucen odejít. Ve dvou případech zůstávají bývalí manželé nadále v jednom bytě, což generuje obrovské množství problémů a dochází k prohlubování konfliktů. Vyřešení bytového problému může být přímým impulzem k rozchodu (v Oldřichově případě se manželka s dětmi odstěhovala do většího bytu, který se uvolnil po bratrovi). Nedostatečné bydlení je navíc pro mnoho rozvedených mužů překážkou založení nové rodiny; zejména se jedná o ty, kteří mají průměrné a podprůměrné příjmy a žijí v Praze (Daniel, Miroslav, Radek, Antonín, David).
Podle zahraničních výzkumů [Lund 1987: 220; Manning, Smock 2000: 119; Eggebeen, Knoester 2001: 382] je frekvence kontaktů otce s dětmi jednoznačně determinovaná vzdáleností mezi bydlištěm otce a bydlištěm dětí – pokud musí otec překonávat stovky kilometrů, aby se s dětmi mohl vidět (a navíc musí například v místě jejich bydliště přespávat v hotelu), postupem času jsou jeho návštěvy méně časté a vztah oslabuje. V České republice ale nemusí být vzdálenost mezi místem bydliště otce a dětí tolik palčivý problém, vzhledem k tomu, že v malé zemi se jedná o relativně malé vzdálenosti (pokud se otec či děti nepřestěhují do zahraničí), i když otec a děti žijí v různých krajích; navíc zde dobře funguje hromadná doprava. Přesto výsledky analýzy rozhovorů ukazují, že je z hlediska vztahu k dětem výhodnější, když bydlí s otcem nadále ve stejném městě, ideálně ve stejné čtvrti. Pak mohou i nadále sdílet některé každodenní aktivity, otec může pomáhat vodit dítě do školy atp. V případě přetrvávajících konfliktů to ale představuje problém pro vztah mezi bývalými partnery – nevyhovuje jim často se vídat a pro emocionální odpoutání preferují bydlet raději dále od sebe. Každopádně ale platí, že čím blíže k sobě po rozchodu otec a jeho dítě bydlí, tím jsou jejich styky častější a uskutečňují se i mimo čas vymezený soudní dohodou.
… a pak si našla přítele a odstěhovali se do takový vesnice asi patnáct km odsud, ale není tam žádný spojení. Takže když jsem jí chtěl vidět, tak jedině tak že mi jí přivezli. Takže to jsem jí vídával hodně málo. Teď oni se přestěhovali, to je velká výhoda, přestěhovali se zpátky do XXX, dostali tam byt, a o patro níž dostala asi po dvou měsících byt moje máma. Takže já když jedu k mámě, tak si okamžitě vezmu (dceru), třeba i v tejdnu. (Antonín, skladník, dcera 7 let)
Bydlení představuje nejen místo „kde složit hlavu“, ale místo bydliště nabývá (hlavně pro děti) významu domova. „Domov“ je Velkým sociologickým slovníkem [1996] definován jako „více méně ucelený obraz okruhu blízkých, známých lidí svázaných s hmotným prostředím, ve kterém člověk delší dobu pobýval“. Dimenze domova jsou charakterizovány jako silně subjektivní. Otec po rozchodu přestává být pro dítě součástí domova – stále může být blízkým a známým člověkem, ale přestává být spjat s bytem či domem, ve kterém dítě většinu času bydlí. Norská badatelka Tonje Lauritzen ve své studii porozvodového rodičovství [2005] ukazuje, že děti s rozvedenými rodiči konstruují svůj domov v domácnosti své matky, zatímco otcova domácnost a čas v ní strávený má status zvláštního či výjimečného, a to i když se pravidelně opakuje. Je to dáno tím, že v domácnosti matky se odehrávají každodenní aktivity pokládané za samozřejmé, dítě má větší kontrolu nad svým časem a svým pohybem mezi domovem a jinými místy, tráví zde častěji čas samo, bez přítomnosti dalších osob, zve si sem své kamarády a připravuje se zde do školy. Čas strávený s otcem je dítětem kódován jako zvláštní „rodinný čas“, tedy čas trávený společně s otcem a dalšími členy jeho rodiny konkrétními a často předem plánovanými aktivitami. I když návštěvy otcovy domácnosti mohou mít charakter opakující se rutiny, znamenají pro dítě přerušení jeho každodenního života, vystoupení ze sociálních sítí a přerušení běžných činností a interpersonálních kontaktů.
I v našem výzkumu se ukazuje, že i když je bydlení u otce kvalitní, dítě tam má své věci a tráví tam dost času, přesto je již nenazývá svým domovem. K tomu dochází i tehdy, když otec zůstává v původním rodinném bytě, tedy původním domově dětí. Děti si vytvoří nový domov v bytě s matkou a k otci chodí do původního bydliště „na návštěvu“. Oni si v podstatě ten svůj domov vybudovali tam, kde teď bydlí, a přiznám se, že jsem se ani nesnažil tomu bránit, protože si myslím, že člověk nemůže mít dva domovy. (Aleš, vedoucí personálního oddělení, dcery 23 a 20 let) Většině dotazovaných otců tato situace sama o sobě nevadí, pokládají to za přirozené, jelikož se domnívají, že dítě by nemělo mít dva domovy. Protestují proti tomu jen muži ze skupiny „pečujících“ otců – dva z nich praktikují střídavou výchovu, a tedy střídání bydliště dítěte, ostatní by preferovali, kdyby si dítě vytvořilo domov u nich.
