Diktáty pro školy I. a II. stupně

Aug. Jar. Doležal

[Posudky a zprávy]

Čeněk Charous — Marie Charousová: Diktáty pro školy I. a II. stupně (obecné, měšťanské a nižší střední). Státní nakladatelství v Praze 1947. Druhé vydání. Stran 219. Cena seš. výt. 28 Kčs.

Že diktáty jsou vedle opisování (zvláště uvědomělého, na středním a vyšším stupni národní školy) a doplňování jedno z nejvýznamnějších cvičení pravopisných, je věc všem učitelům známá. Ba možno říci, že diktáty jsou nejvydatnější způsob pravopisných cvičení vůbec: kdežto při opisování lze dosíci dobrých výsledků pouhou pozorností (bez uvažování, myšlení) a při doplňování stačí soustřediti pozornost a myšlení na jeden nebo jen na několik málo pravopisných jevů, vyžaduje diktát na žáku stálé pozornosti, stálého (i usilovného) přemýšlení o všech pravopisných jevech, které se při psaní naskytují, od počátku věty a jejího členění v slova až po její ukončení příslušným interpunkčním znaménkem. Pro tuto svou podmínku, nutnost stálé pozornosti, stálého myšlení, těšily se diktáty u učitelů (ne však vždy u všech žáků) a v nové době i u školních úřadů zvláštní pozornosti. Jen byl rozdíl v jejich formě. V starší době se učitelé spokojovali souborem vět věcně (smyslem) spolu nijak nesouvisících; v nové době (zhruba od počátku tohoto století) se vyžaduje, aby věty diktátu tvořily slohový celek. Ale jako každá věc, má i tato dvě stránky: dobrou a horší. Diktáty složené z nesourodých vět měly tu výhodu, že se při psaní žákova pozornost soustřeďovala jen na pravopis — slohově získávali z nich žáci jen málo. Diktáty tvořící slohový celek však vzdělávají žáka nejen pravopisně a jazykově, ale i stilisticky. Nesmí se však zapomínati, že se při nich žákova pozornost do jisté míry odvádí od pravopisných jevů, t. j. od nejvlastnějšího úkolu diktátu, k jeho věcnému obsahu; že tím pak pravopis částečně trpí, je na bíle dni. Aby se to předešlo, seznamuje učitel před psaním žáky s obsahem celého diktátu; tím ukojí jejich přirozenou zvědavost, takže se pak jejich pozornost tolik netříští.

Diktáty, o nichž tu podáváme zprávu, náleží do oné druhé skupiny, neboť obsahují takové stručné slohové celky. Bohužel shledáváme i v tomto 2. vydání, stejně jako tomu bylo v 1. vydání z r. 1945, že autoři nehleděli všude stejně pečlivě k přesnému pravopisu a k správnému jazyku. Od knihy, která má těmto věcem učit a za dvě léta dosáhla nákladu 16.000 výtisků, zajisté lze žádat, aby právě po těchto stránkách byla co možná dokonalá. Účelem naší zprávy je upozornit na hlavní nepřesnosti v knize Charousových a přispět tak k jejímu zdokonalení.

Začneme pořádkem slov. Josef Zubatý při jisté příležitosti (viz NŘ IV, 1920, 308) napsal, že nic snad nečiní náš spisovný jazyk tou měrou nečeským jako nečeský pořádek slov. Autoři Diktátů často chybují proti správnému postavení příklonek; kladou je hned po zřetelné pause ve větě nebo jinak nevhodně, leckdy po vzoru volnějšího vyjadřování hovorového, na př.: Jezdec, který se na něm (koni) s pýchou vypínal, si rozbil nos a pysky 55, spr. vypínal, rozbil si… Syn, který miluje své rodiče, jim nemůže dát doopravdy milejšího daru nad krásnou rakev 191, spr. rodiče, nemůže jim dát… Těžký život válečných let však nevystavěl hráz mezi manžely Masarykovými, naopak je ještě více sblížil 102, spr. … naopak ještě více je sblížil. Nebylo ho třeba pobízeti k práci 48, spr. nebylo třeba ho pobízeti… Dělnice pozbyly chuti se o ně starati 163, spr. chuti starat se o ně. Bylo již na čase se starat o pokladnu 208, spr. na čase starat se o pokladnu. Služebnictvo však se jí nebálo 173, spr. služebnictvo se jí však nebálo (podob. 21, 22, 56, 72, 96, 97, 166).

Také ve skladbě vět by se lecco dalo zlepšit. Zbytečně často užívají autoři instrumentálu doplňkového místo nominativu, na př.: (slepýš) je příbuzným ještěrky 56 (m. je příbuzný); pití lihovin je nebezpečným zvykem 75 (m. je nebezpečný zvyk); lov se sokoly je starobylým sportem 122 (m. je starobylý sport). Místo akusativu by byl na místě genitiv v těchto spojeních: pozbyl mnoho peněz 47 (spr. mnoha peněz); až si ji zasloužíš 171 (spr. jí). Ve spojení „poznali dobrý úmysl holčičky“ 131 by bylo už z pedagogických důvodů záhodno vyhnout se genitivu holčičky, a jestliže se autorům nezdál tvar holčiččin dost vhodný, raději volit jiný výraz (na př. genitiv rozvitý nějakým přívlastkem). Za nespisovné se pokládají vazby „je vidět, je slyšet“ s nom. místo akusativu, na př.: níže je vidět věž mikulášského kostela, mostecká věž 13 (spr. mosteckou věž); jsou na nich viděti švy 101 (m. je na nich viděti švy); nad ratibořským údolím jsou viděti střechy Žernova a Červené Hůry 107 (spr. je vidět střechy…). Ve spojení „Laponec, Jakut a Samojed by byl bez krotkých sobů chud a ubohý“ 39 bylo by lépe vyhověti tendenci tvarové harmonie (chudý a ubohý), jako je tomu na str. 51: Dědeček Blažků byl již starý a lysý. V souvětí „Váš synek se naučí mluvit nesprávně, a bude-li mít potíž se sykavkami, je to vaše chyba“ 59 by bylo v třetí větě vhodnější futurum: bude to vaše chyba. Je to táž neshoda v časech, pro jakou nemohl Jan Gebauer odpustit Nerudovi verše z Písní kosmických „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“ (M. Gebauerová, Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera I, 1926, 201 n.). Nesprávně je užito vztažného zájmena v souvětí „Jednou se mu podařilo v rumišti najíti dva rozbité dětské automobily, které mu dědeček spravil“ 81 (m. a dědeček mu je spravil). Nevhodná je spojka v souvětí „Poté zastavíme ve Zdicích a projedeme Královým Dvorem, abychom zastavili v Berouně“ 104 (m. …ve Zdicích, projedeme Královým Dvorem a potom zastavíme v B.). Ve větě popírající obecně třeba spojku i nahradit zápornou spojkou ani: (Pes zestárnul.) Ale i teď… není tak zcela bez ceny 198 (m. ale ani teď). Někdy se nesprávně užívá genitivu přivlastňovacího místo výrazu příslovečného nebo místo shodného přívlastku, na př. v těchto větách: Jiří z Poděbrad byl ve své době jedním z nejznámějších vládců Evropy 32 (m. vládců v Evropě n. evropských). Jejich záliby jsou zálibami chlapců celého světa 97 (m. na celém světě). Ve vyjadřování, které má být vzorem, neradi vidíme i spojování souřadných vět vztažným zájmenem což: Okno vikýře tlouklo o zeď, což znělo jako rány na buben 44 (m. takže to znělo… nebo: o zeď; znělo to jako…). Vdechovaný vzduch proběhne rychlostí 180 km za hodinu, což jest rychlost nesmírné vichřice 182 (m. a to je rychlost).

V slovníku této knihy třeba upozornit na dialektické užívání slovesa donésti, donášeti ve významu „přinésti, přinášeti“, na př.: Jan jde na pole. Donese hlávku zelí 14. (Děti) donášely v konvi pitnou vodu z dosti vzdálené studny 87. Podobného původu je i výraz donašeč novin 19 m. roznašeč. Patrně jen omylem se sem dostalo sloveso docíliti, které i Příruční slovník označuje za hrubě chybné: Největšího úspěchu docílili (hockeyisté) v únoru 1947 61 (m. dosáhli). Slovesu spoléhati (bez se) třeba dávat přednost před tvarem zvratným: jiní se spoléhali na nápovědu 164 (spr. jiní spoléhali); (maminka) spoléhá se na Tebe (spr. spoléhá na Tebe) 211. Spřežka nato se nevyskytuje v Pravidlech čes. pravopisu, a neměla by se vyskytovat ani v knize vzorných diktátů; místo „nato třeskla rána“ 118 by bylo lépe napsat „poté, potom, pak třeskla rána“ nebo aspoň „na to třeskla rána“ (spojení může míti smysl důvodový). Často nesprávně užívají autoři Diktátů příslovce opět místo zase ve významu střídání, na př. tu hledá límec, tu opět pravítko 43; podob. 54, 64, 67, 68, 97, 118 atd. Také spojky či a zatím co se tu kladou nevhodně, na př. dráp či zobák 60 (m. nebo), Buddha či Kristus 64, jako Posázaví či kouty v klínu Orlických hor 106; zatím co je Silvestr veselý a bujný, Nový rok musí býti obrazem celého nového roku 105 (spr. kdežto Silvestr je…).

Zlé je, že ani v pravopisu, vlastním to oboru a účelu této knihy, nepodávají autoři poučení vždycky přesné a spolehlivé. Proti obecnému zvyku píší na př. předseda Národního výboru 33 (m. národního), Meluzina pískala 44 (m. meluzina; znamená zde vichřici, nikoli bytost z pohádky), nezavírejte, zavírá Zefyr 49 (m. zefyr), dům U sv. Tří králů 108 (m. tří; výraz „svatí tři králové“ zde přece není pojmenování svátku, srov. Prav. 150), Karlův kamenný most 123 (m. Kamenný, viz Pravidla 42), na svahu svatogotthardského průsmyku 184 (m. Svatogotthardského), majestát císaře Rudolfa II. 184 (m. Majestát, viz Pravidla s. v.), (Dvořákova symfonie) Z nového světa 139 (m. Z Nového světa). V kvantitě se proti Pravidlům chybuje psaním spoje souřadící nebo podřadící 4 (m. souřadicí, podřadicí), před patnácti léty 180 (m. lety), zalezá 192 (m. zalézá), rozsévač 193 (m. rozsevač), roznášečky 102 (m. roznašečky); slova promítač 25 a ohřívač 50 píše PS s dlouhým í, nikoli s krátkým, jako píší Charousovi. Zbytečné odchylky od spisovných zvyklostí jsou i ve vokalisaci předložek a předpon: k stolu 38 (m. ke stolu), od všeho by chtěl kousíček 72 (m. ode všeho), ze kterých 95 (m. z kterých), ke svému 97 (m. k svému), otevírá 175 (m. otvírá). Pozdrav zdařbůh! píší Pravidla jako jedno slovo, nikoli odděleně (28). Naopak výrazy půl druhého 34, zřídka kdy 39, ta tam je jeho krása 39, na shledanou 142, na mále 190, 191, hody, hody, do provody 40 (viz PS s. v. provoda) třeba psát odděleně, nikoli dohromady, jako činí autoři na uvedených místech. Ani psaní „přesto, že byla zesláblá“ 188 není ve shodě s Pravidly čes. pravopisu (spr. přes to, že… n. přestože). Jiné odchylky od pravopisné normy jsou: přeci 145 (m. přece), porculán 127 (m. porcelán), breptové 38 (m. brebtové), shltla 188 (m. zhltla), slézati namáhavě svahy a srázy 77, slézají skály 96, slézat homoli za homolí, slézají i nejpříkřejší horské srázy 101 (spr. zlézati), tentokráte 78 (m. -krát), žbluňkla 71 (m. žblunkla).

Nejméně nepřesností je v tvarosloví. Místo gen. sg. Babylonu 25, rybníku 66, 91, rybníčka 118 by bylo lépe ve shodě s Pravidly užít tvarů Babylona, rybníka, rybníčku. Pro autory vzorných diktátů pravopisných by nemělo být tajemstvím, že korál ve významu „mořský živočich“ má skloňování životné, a že tedy nelze psát „korály, nejmenší stavitelé na světě, jsou…“, „korály, neúnavní stavitelé, žijí…“, srov. PS s. v.; příslušné heslo v Pravidlech (korál, gen. korálu) se vztahuje toliko na význam „hmota vylučovaná z těch korálů a předměty z ní vyrobené“, a proto je to jméno neživotné. Při užívání zájmen se chybuje nadbytečným silnějším tvarem 4. pádu mne m. mě (chytej mne 40, viď, že mne navštívíš 105, podob. 142, 149, 215) a nesprávným tvarem tutéž m. touž (pod tutéž střechu 190). Sloveso stavěti má v 3. os. množ. č. tvar stavějí; autoři nesprávně píší „Laponci si staví obydlí“ 196.

Velmi nejisté jsou tyto diktáty v interpunkci. Už Neruda si stěžoval, že „všechna interpunkce se u nás posud velmi zanedbává“, ale i dnes ještě mnoho lidí si s ní neví rady, ačkoli poučení Pravidel o interpunkci je velmi důkladné a jasné. Ve vzorných diktátech by měla být ovšem psaní rozdělovacích znamének věnována pozornost zvláště pečlivá. V knize Charousových se však píše tečka místo vykřičníku za samotným vokativem 6 (v jednočlenné větě „Drahý strýčku.“), za oslovením na začátku dopisu 169, za větou rozkazovací 43, za větou zvolací 10, 20, 22, 23 a j. velmi často; bez tečky se píše zkratka čs 182 (m. čs.). Čárka se tu nesprávně píše před těsným přívlastkem 17, 216 (jizlivě se ušklíbl, vida kamaráda (,) skloněného nad písankou; objevitel říše (,) oplývající zlatem), před spojkou nebo spojující souřadné věty vedlejší 49, před spojkou a spojující (nevhodně) příslovečné určení a příslovečnou větu vedlejší 62 (Jistě si ještě mnozí vyvolí tento sport se záliby (,) a aby se tělesně zocelili, lépe: ze záliby a proto, aby se…, nebo: ze záliby a ze snahy, aby…), před spojkami jako a než, když připojují větný člen, nikoli celou větu 106, 199 (zvony se rozezvoní tak jásavě (,) jako nikdy před tím), před spojkou ani 100 (nežili by již lvi, pardáli, buvoli, nosorožci, pštrosi (,) ani sloni) a ve spojce zatím co 118, 145 (zatím (,) co večer zpíval těmito zvláštními hlasy; Zatím, co vy kolem kypíte zdravím). Naopak schází čárka v těchto případech: za samostatnými citoslovci 20, 26, 73 (Vida (,) a teď mu sedlo na kabát slunečko; Hup (,) a potom krůček přes vodu; Nu (,) přece Pepíček!), za vysvětlující aposicí 207 (Hraboš, t. j. Zdeněk Kubala (,) a j. z naší družiny), za volným přívlastkem 36, 85 (Tu je zas štěp, obalený jablky (,) a hrušeň…; Podívejme se na topoly, táhnoucí se za tunely k městysi (,) a přesvědčíme se, že…), za vedlejší větou po vsuvce 38 (Kde trčí minaret — věž mohamedánské modlitebny — (,) tam volá kněz k věřícím), za vedlejší větou nebo před ní 9 (Budete myslit, že jsem to já (,) a otevřete), 103 (Karkulky křičí (,) až uši zaléhají); podob. 129, 145, 163, 189, 190, 217. Velmi často se tu opomíjí čárka před spojkou a s jiným významem než slučovacím, na př. 9 (Jsme moderní kozlátka (,) a chytřejší než ta v té starodávné pohádce), 19 (Tatínek však dovedl Jendu k učiteli hudby (,) a za pár měsíců byl z Jendy malý houslista), 20, 22, 27, 29, 31, 40, 41 atd. Čárku třeba psát i před spojkou nebo se silným smyslem rozlučovacím (193: Shořelo [slunce] (,) nebo se skrylo za obzor?), před spojkou než uvozující větu (15: Kreslí lépe (,) než počítá) a mezi členy přívlastku rozšířeného (203: vzrostlý (,) hrdý dvanácterák).

Na konec své zprávy připojujeme několik poznámek týkajících se stránky slohové. Některé výrazy působí dojmem neobratnosti nebo nezvyklosti, na př.: Odborná literatura nebyla ještě schopna všecko zúplna objasnit 29 (l. nemohla dosud všecko zúplna objasnit). Minuli sousedovo pole, v jehož mezi právě křepelka volala 34 (m. z jehož meze n. na jehož mezi; podob. 118: V mezi je slyšet koroptví pípání). Všimne si (mládež) chyb, ale dovede býti též i nadšena pro dobrou věc 38 (m. ale též dovede být nadšena…, nebo: ale dovede i být nadšena…). Dětské hlasy zanikají v hloubce. Jde tu o výcvik mládeže cvičiteli vybranými z vlastních řad 83 (m. Mládež tu cvičí cvičitelé vybraní… n. koná se tu výcvik mládeže cvičiteli…). Jsme překvapeni vonnými fialkami, které se tam skromně krčí do stínu 88 (m. ve stínu). Stará cikánka oškubala slepici, prostrčila slepicí větev, otáčela větví nad plamenem 92 (l. prostrčila jí n. skrze ni větev, větví otáčela nad plamenem). (Děti) běží lehce, aby se sotva dotýkaly země 118 (m. že se sotva dotýkaly země). Někdy nebývá stilisace vět dost jasná, na př.: Pan učitel však věří, že (žák) mluví pravdu. Je bystrý 50. (Kdo? Pan učitel, nebo ten žák?) Kůň musí býti jezdcem veden. Sedí-li na něm nedbale 57 (kdo?). (Úředník) občas mluvíval hanáckým nářečím, jemuž se Navrátilovy děti upřímně zasmály. Říkaly mu po hanácku „stréčko“ 104 (tomu nářečí?). Tam je (školáky) ošetřují sestry ošetřovatelky, jež bývají vždy tak laskavy (!). Maminky jsou o ně starostlivy a navštěvují je v nemocnici 131. (O koho jsou starostlivy? O ty sestry?) Jeden srneček se na nás zadíval tak ryzím (?), upřímným pohledem (co je to „ryzí pohled“?), že jsme se v té chvíli neobyčejně přiblížili zvířecí duši a odpouštíme jejich křiky, zápachy… 120. (Komu? snad: odpouštíme zvířatům…) Štolami však proudí vozy s uhlím a kůly, jimiž se podpírají stropy 94. (Kůly proudí? Snad: vozy s uhlím a s kůly.)

A konečně připomínáme, že namnoze by se doporučovalo infinitiv na -ti nahradit tvarem na -t, zvláště v přímých řečech dětí a prostých lidí, neboť tvar na -t je životnější, přirozenější.

Některé omyly mají ráz spíše věcný a zmiňujeme se o nich jen pro úplnost. Místo „vyšší školní roky“ 3 třeba podle zavedené zvyklosti říkat „vyšší postupné ročníky“, neboť školní rok je ve školské terminologii něco jiného. Nadpis „Kmenové e-é-ě-i“ 42 by bylo dobře podle normalisovaného názvosloví nahradit nadpisem „e-é-ě-í (nikoli i!) v základu slova“. Dosud prý nebyla zasazena deska M. Alšovi na Vinohradech 140; ale byla, a už dávno, zasazena v Bělehradské třídě. Václav IV. prý mluvíval s občany 175 — je to jistě bezděčný anachronismus. Samice srnce je srna, nikoli laňka 187; to je samice jelena. Václav II. se neujal vlády r. 1282 (str. 206), nýbrž r. 1283.

Ale povinností každého spravedlivého kritika je, aby mimo chyby upozornil také na přednosti knihy posuzované. A tu rádi přiznáváme, že stilistická stránka diktátů — kromě ojedinělých výjimek — zasluhuje chvály. Článečky jsou psány svěže, slohem dobře přístupným dětem a namnoze nestrojeným jazykem mládeže samé. Jejich dikce svědčí o tom, že autoři dobře znají dnešní dítě, jeho duši, jeho radosti i žaly. Některé diktáty, jejichž thematem je líčení přírodních krás, jsou psány slohem téměř básnickým (na př. 169. diktát Po dešti). Poněvadž jsou pak diktáty určeny potřebě školní, třeba zdůraznit i jejich stránku výchovnou: kromě diktátů čistě poučných, vlastivědných, zasluhují zvláštní zmínky diktáty, které budí lásku k lidem, zvířatům a rostlinám. Pravopisné jevy v diktátech nejsou násilně kupeny; diktát 107 Jdu na trh (Máme trh. Kupte si sud a pluh! atd.) je tu snad ojedinělý. Škoda, že se autoři nedovedli vždycky vyhnout i chybám jazykovým! Člověk sám je arci tvor chybující a díla, která vycházejí z jeho rukou, nebývají dokonalá. U pomůcek toho druhu, jako je tato kniha, neměla by však být opominuta žádná možnost, jak ji zdokonalit. A tu myslíme především na dohled Výzkumného pedagogického ústavu: neměly by i všechny pomůcky, jako jsou tyto Diktáty, procházet jeho schvalovacím řízením? Víc očí víc vidí, a odborný recensent by zajisté přispěl k nápravě lecčeho, co jinak v knize zůstane a působí jen škodu.

Naše řeč 7-8, ročník 31/1947

Předchozí František Horečka: Nové dodatky k Nářečí na Frenštátsku

Následující jh.: Dobrý den a na shledanou