|
|
Close Help | ||||||||||||||
[Hovorna]
(O. M.) Tento pořádek slov, a to když jde o tento výraz nejen jakožto větu vloženou (včera se mi zdá pršelo), nýbrž leckdy i na samém začátku skupiny vět (se mi zdá pršelo), vyskytuje se nejen v Čechách v mluvené řeči, nýbrž i v nářečích moravských (má teho se mi zdá na dvacet měřic; še [= si] myslí, že ma Slezsko i Rakusy, Bartoš. Dial. mor. 1, 197; sa ně zdá, že si uplakaná, Horecký, Nové slovácké obr. 4; sa ně zdá, že řmí, Kašík, Nář. středobečevské 76 atd.). O původu tohoto pořádku, pokud jde o věty vložené, vykládali jsme v NŘ. 8, 297; krátká vložená věta splývá s ostatním obsahem hlavní věty v rytmický celek, a proto příklonná slova bývají hned za prvním členem tohoto celku (včera se mi zdá pršelo). Časté užívání této vložky vede pak k tomu, že tento pořádek ustrnuje (výraz trojslovný se mění takřka v jediné slovo), a proto se nemění, i když se takový výraz dostane na začátek (se mi zdá pršelo, se mi zdá, že pršelo). Popud k takovému ustrnování určitého pořádku může vycházeti i z jiných podobných spojení často opakovaných (on si myslí — si myslí; když jsme ho chytli, že jsme ho chytli atd. — dial. mor. zme ho chytli, sem pisol, sem žnul atd. u Bartoše na uv. m.). Nejznámější příklad takového ustrnování slovosledu při výrazech enklitických je ruské sja; protože se starší ruský slovosled vyznačoval velmi častým čelným postaveními urč. slovesa, po němž podle zákona Wackernaglova následovalo hned příklonné sja, srůstalo sja se slovesem urč. tak pevně, že pořádek učil-sja zůstával nezměněn, i když se sloveso dostalo dovnitř věty.
Předchozí Semerád
Následující Tož
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
