Časopis Naše řeč

Plíce

[Hovorna]

(R. Z.) Že toto podst. jm. je v češtině spisovné rodu žen., ne stř., viděti 1. z tvaru přívlastků (ty nemocné pl., ne ta nemocná) a přísudků lišících rod (pl. ochuravěly, byly zasaženy kulí), 2. ze zdrobnělého slova plíčky (ne plíčka); v některých nářečích moravských a v slovenštině zachoval se starší r. stř. (to viděti zvl. na zdrobn. sloven. pľúcka). Kdy změna rodu na západě území čs. nastala, nelze zjistiti; ale již Veleslavín píše neduživé, chybné plíce. Změnu tu umožnila okolnost, že v mn. č. několik tvarů může patřiti ke vzoru ‚duše i ‚moře, a zejména, že složené tvary příd. jmen v mn. č. mimo 1., 4. p. neliší rodů. Spis. tvary pádové jsou plic, plicím (ne plicům), plicích, plicemi (Prav.). Podobné změny u slov pomnožných nebo většinou v mn. č. běžných bývají i jinde; na př. jm. okovy (= pouta) bylo v staré době r. ž. (z okov, okovám atd.), nám je r. m.; naopak jm. krajky bývalo r. m. (j. č. krajek, vl. zdrobnělý tvar jména kraj) a nám je r. ž. (j. č. krajka). — Slovo pľúca, plíce je z kořene plu- (plouti): plíce jsou lehčí než jiné útroby a vyplynou nad vodu. Proto jim mor. Valaši říkají ľehčiny, Poláci lekkie, Rusové ljógkoje (‚lehké‘).

Naše řeč 8, ročník 9/1925

Předchozí Plaz

Následující Praha – Prag