Znamenati

[Drobnosti]

(Fr. Š.) V obchodní korespondenci se tohoto slova užívá napodobením způsobu německého v závěrku dopisů. Dnes je to asi už jen přežitek z let dřívějších, kdy česká korespondence obchodní opravdu tonula v samých takových bezduchých napodobeninách německých výrazů a kdy to českým obchodníkům ani nepřekáželo, jako by se ta závislost češtiny na němčině rozuměla sama sebou. Od té doby se však poměry změnily aspoň v tom, že se i ve vrstvách obchodních projevuje mnohem víc porozumění pro čistou mluvu a také mnohem víc dobré vůle. Proto také slovo znamenati už pomalu mizí zároveň s jinými nečeskými obraty a s nesprávným názorem, že právě v takovýchto prázdných rčeních záleží duch a zdvořilost obchodní korespondence. Moderní obchodník, praktický, stručný a hlavně věcný, dovede se bez všelikých těch zdvořilostních floskulí a jazykových nesmyslů obejít a zakládá si na tom, že se umí vyjádřiti po obchodnicku svým českým, jasným a jadrným způsobem. Česká řeč není tak chudá, aby se musila ve všem všudy utíkat o pomoc ke vzorům německým, a moderní učebnice obchodních nauk, na př. Učebnice obchodní nauky a korespondence od prof. Salavce a Učebnice účetnictví od prof. Jos. Fialy a Fr. Salavce (o nich NŘ. přinese co nejdříve podrobnou zprávu), ukazují prakticky, že i v obchodě se všechno dá říci pěkně po česku. V nich už slovesa znamenati v závěrečných formulích dopisů nenajdeme. Ale přes to podáváme o něm tuto stručný výklad, určený především těm, kdož se tohoto nečeského obratu drží ještě i dnes. — Přesně ve smyslu německém se užívá slovesa znamenati v dopisech dvojím způsobem: buďto v rodě činném (»znamenáme s úctou X. Y.«, srov. něm. wir zeichnen...), anebo v rodě zvratném (znamenáme se s úctou X. Y., srov. něm. wir zeichnen uns...). V NŘ. se najdou o tom stručné zmínky v I, 1917, 288, VII, 1923, 64 a XIV, 1930, 192. České sloveso znamenati má celkem trojí základní význam: 1. pozorovati, vnímati, na př. znamenal, že už je pozdě (s dokonavým videm uznamenati); 2. býti znamením, na př. červánky znamenají vítr (= jsou znamením, že přijde vítr), a odtud ‚míti význam, smysl‘, na př. co to znamená? bílá barva znamená nevinnost; 3. znamení dělati (na čem), na př. znamenati stromy v lese (zářezem, barvou a pod.), znamenati prádlo atd. Zvratné sloveso znamenati se může míti podle toho jenom význam uvedený naposledy (jinak je to ovšem význam základní, z něhož vyšly oba významy uvedené dříve), neboť oba dva ostatní mají smysl pasivní a nemohou tedy vytvářeti zvratný rod. Tak se opravdu také zvratného slovesa znamenati se užívá, na př. »znamenám se znamením kříže«, v přeneseném pojetí potom má význam ‚vyznamenávati se, býti význačný, nápadný‘ a pod. Z žádného z těchto významů nedojdeme přirozenou cestou k smyslu, v němž se užívá slovesa znamenati nebo znamenati se v dopisech. Kdybychom mu chtěli rozuměti po česku, mohlo by »znamenám v úctě X. Y.« míti nejvýš smysl jako ‚činím znamení‘, ale podpis na obchodním dopisu přece není jenom znamením, nýbrž má i zvláštní, odpovědný smysl právní. Překlad zvratného »znamenám se v úctě X. Y.« ovšem zní už i poněkud komicky, neboť český smysl tu nemůže být jiný než ‚označuji se v úctě jménem X. Y.‘, anebo dokonce ‚vyznamenávám se, jsem nápadný jménem X. Y‘. Z toho je vidět, že by tohoto způsobu v češtině vůbec nebylo, kdyby ho nebylo v němčině. Tam však má sloveso zeichnen už od počátku významy jiné než naše české znamenati (srov. zeichnen ‚kresliti‘, unterzeichnen ‚podepsati‘ atd.), a z nich se přirozeným způsobem mohl vyvinouti také význam, který se mu přikládá v závěru dopisů. U nás ten způsob vznikl proti duchu jazyka mechanickým napodobením způsobu německého, a to v době asi ne příliš dávné; starší brusy aspoň ho ještě nezaznamenávají, ani v Kottově slovníku není ještě zapsán, teprve Zenkl v »Rádci správné češtiny« (1911) jej vytýká jako nesprávný. Kdybychom neměli výrazů vyhovujících, bylo by možno rčení »znamenám se v úctě« omluvit; ale my jich máme dost. Máme dokonce celou stupnici takových výrazů, od nejprostšího až k výrazu dokonalé uctivosti a zdvořilosti, na př.: s úctou X. Y.; s veškerou (dokonalou, hlubokou, nejhlubší atd.) úctou X. Y.; s úctou (nebo: uctivě, v úctě, v hluboké úctě atd.) se Vám poroučí X. Y. Ale bylo by třeba několika stran, kdybychom chtěli aspoň trochu vyčerpat všechny možnosti, které nám tu jazyk nabízí, a nám nešlo o nic jiného než ukázat, že sloveso znamenati je v dopisech nejen naprosto nesmyslné, ale i zbytečné. — K tomuto výkladu připojujeme upozornění na jinou chybu, která se při slovese znamenati dnes často vyskytuje. Užívá se ho totiž ve smyslu německého bedeuten k vyjádření totožnosti dvou věcí (srov. NŘ. VI, 1922 56), na př.: smrt neznamená nic jiného než konec utrpení. Také zde je nemožné dojíti k tomuto otřelému smyslu slovesa znamenati na půdě české, neboť ze všech významů, které jsou u něho v češtině běžné, ani jediný se tu nehodí. Po svém bychom té větě mohli rozumět leda tak, že smrt je znamením konce utrpení; ale tu se myslí něco docela jiného, t. j. že smrt je tolik jako konec utrpení, anebo že smrt se rovná konci utrpení. Sloveso znamenati se mohlo do takovýchto spojení dostat zase jen vlivem způsobu německého, a to na újmu slohové výraznosti a přesnosti. Jak je tu nepřirozené a strojené, ukáže se názorně, když si je doplníme na př. do přísloví: »mlčeti znamená zlato, mluviti znamená stříbro«. A jak je tu i významem nepřesné, ukáže zase srovnání se způsobem správným. Ve větě »rudá růže znamená lásku« má výraz »znamená lásku« smysl ‚je znamením lásky‘, a to je vlastní význam slovesa znamenati; avšak ve větě »láska znamená utrpení« nemá sloveso význam ‚je znamením utrpení‘, ani že slovo láska ‚má význam utrpení‘, nýbrž rozumět jí máme tak, že láska jest utrpení, rovná se utrpení a pod. Ten, kdo neumí německy, bude té větě rozumět docela jinak, než jak je zamýšleno. Proto bychom se měli také tomuto frázovitému, nečeskému způsobu vyhýbati důsledně a užívati slovesa znamenati jenom tam, kde je k tomu opravdu věcný důvod.

Naše řeč 1, ročník 16/1932

Předchozí J. K.: Zalistniti

Následující Redakční rada Naší řeči: Sdělení redakce