»Z Minsku do Varšavy«

[Hovorna]

Tak jsme čtli v Nár. listech 26. srpna. Známé pravidlo, že česká jména měst a míst mužského tvrdého sklonění mají v 2. p. -u, je-li totéž slovo také neživotným jménem obecným, má základ právě v tom, že jména neživotná původní koncovku -a změnila v -u; protože stáváme u dubu, u brodu, u přívozu atd., chodíme také do Dubu, do Brodu, do Přívozu. Původní koncovku -a obyčejně mají jména, jejichž významu neznáme (jsou některé pozdější výminky; staří jezdili do Chba, my do Chebu); nebylo vzoru, podle něhož by se byl změnil starý tvar, jenž se držívá pevně zvláště u jmen místních. Velmi mnohá z těchto jmen jsou vlastně přídavná jména: Hroznětín, Manětín, Radotín, Pelhřimov je Hrozňatův atd. dvůr nebo hrad (založil nebo měl jej Hrozňata, Maňata, Radota, Pelhřim = Peregrinus), Opočen je opočný dvůr nebo hrad (IV, 218), a přídavná jména vůbec nikdy nemívala v 2. p. koncovky -u; proto také i jména měsíců jako leden (= ledný měsíc) mají v 2. p. -a.

Cizí jména měst kolísají mezi -a, -u; zhruba lze říci, že jména nám dávno známá mají podle českého pravidla -a (do Říma, Londýna), jiná spíše -u (do Madridu, Lisabonu, Yorku, Washingtonu), některá pak se kolísají (do Hamburka, Hamburku). Slovanská jména bychom měli skloňovati podle českého pravidla; tedy na př. jména přídavná s 2. p. -a. Taková jsou na př. jména na -ov, -ev, jež skloňujeme dobře podle českého zvyku (do Kyjeva); ale patří sem i četná ruská jména na -sk (-ck ze -čsk); máme tedy jezditi do Smolenska, Minska, Pinska, Lucka atd., ne do Smolensku atd. Smolensk totiž není nic jiného než neurčitý tvar příd. jména smolenský (proto překládáme Brest Litovsk = Brest Litevský).

Naše řeč 2, ročník 5/1921

Předchozí Všední den

Následující Želatina