Nenáviděti, nenenáviděti

Josef Zubatý

[Články]

Byla nám poslána věta »Elinka nic tak nenenávidí, jako šedivou prósu života« (z ned. příl. Nár. pol. 1. července 1923) s otázkou, je-li to správná čeština. Ze svých lístků vybíráme tyto doklady stejného smyslu, ale odchylného tvaru: »ani ho nemiluji, ani ho nenávidím« (v Kunešově překladu Claretiova románu Milion, 1916, 42), »nic tak nenávidím jako tu kopanou« (z hovoru se starým pánem, s prosbou ke všem Slavistům, Spartistům a jiným -istům, aby se na něj nehněvali). Jde tedy o to, má-li sloveso nenáviděti, jehož tvar je záporný (ne-náviděti = ne-milovati), ale význam kladný (= míti v nenávisti, něm. hassen, lat. odisse), ve větě záporné míti ještě novou zápornou částici či nic.

Říkává se, že se dva zápory ruší nebo spíše důrazněji vyjadřují klad. Každá mluvnice ovšem musí k tomu ještě přidati výklad, kde a do jaké míry je takové dvojení záporu možné. V latině na př. lze říci non nescio (»ne nevím«, t. j. »dobře vím«), protože ve ztrnulé záporné částici ne- jazyk necítí téhož slova co v obyčejném záporném tvaru non, a protože je mu nescio přízvukem i významem slovo jediné a nedílné (jako nám nevím), ale neříká se na př. non non amo (»ne nemiluji«, t. j. »velmi miluji«). V češtině je dvojí zápor možný, jen kde se popírají rozličné části věty nebo kde se záporný výraz znova popírá tak důrazně (obyčejně na rozdíl od výrazu kladného), že nový zápor cítíme jako samostatnou část celé představy. Tak na př. lze říci »ty nesmíš nepřijíti, nemohu tam nejíti« (»neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli« Skut. 4, 20), protože se popírá možnost nevykonati věc vyjádřenou neurčitým způsobem; otec může napomínati neposlušné dítě slovy »ty musíš ne neposlouchati, ale sám udělat, co máš dělat«: ale nikdo neříká »já nenepřijdu« nebo »ne nepřijdu« s významem »přijdu najisto«. A opakuje-li čeština (způsobem nepůvodním, jak víme zejména ze známé rozpravy Gebaurovy »O negaci, zvláště staročeské« v 10. roč. Listů filol.), zápor u slovesa i u jmenné části věty, říkáme-li na př. nevím nic (místo pův. nic vím), nemají takové věty významu kladného, mají význam prostě záporný jako na př. něm. věta »ich weiss nichts«, v níž jest jediné slovo záporné (nichts).

To platí v češtině celkem i o slovech tvaru a původu záporného, která nabyla významu kladného, jako je na př. nemoc, nemocný a stč. (někde v nářečích posud žijící) nemoci, nemáhati (= býti nemocen). Lze na př. říci, že ne teprv nemocný, ale zdravý člověk se má vyhýbati všemu, co by mu mohlo škoditi; lze již i říci o někom, že není nemocen: ale nikdo neřekne, že je »nenemocen«. I »neneduživý« je slovo neslýchané, ač není kladného »duživý«, jako vedle neduh máme aspoň zbyteček kladného duh (jde mi k duhu 6, 160). I záporu sloves původně záporných, ale významem kladných se čeština celkem vyhýbá. Říkáme ovšem kladně nechati i záporně nenechati, ač nechati samo původně bylo sloveso záporné s významem »nedbati«; ale tento význam a původ je našemu jazykovému citu u tohoto slovesa již úplně neznámý, protože sloveso *cháti (praslov. chajati »dbáti«, žijící ještě v jazycích jslov., ale i v nich nejčastěji ve větách záporných) v češtině v tvaru kladném již dávno v dobách předhistorických zahynulo. Jinak i v staré češtině jsou doklady prostého záporu u takových sloves skoro neslýchány, na př. 2. Kor. 11, 29 »kto nemocen jest, a já nenemáhám?« v evangeliáři Olomouckém (»kdo umdlévá, ješto bych já nemdlel?« Kral.), kde asi působila i lat. předloha (quis infirmatur, et ego non infirmor?).

Takové slovo původně záporné s významem kladným je také sloveso nenáviděti. Původní sloveso náviděti[1] se objevuje i v jiných jazycích slov. nejraději v tvaru záporném s kladným významem týmž co v češtině; kladné náviděti již v starší češtině je vzácné a v naší době se objevuje leda jako archaismus v písemnictví.[2] Ostatně i záporný tvar nenáviděti je dnes již skoro jen knižní, ač mu lid rozumí a někdy se ozve ještě i v jeho mluvě.

Jak tedy, abychom se vrátili k otázce, o niž nám jde, má zníti záporný tvar slovesa nenáviděti?

V starší češtině nalézáme doklady, které znova potvrzují, že se jazyk dvojímu záporu — mimo případy zvláštní — vyhýbá. Lze říci »toho nenáviděti nemohu, kdožť mne tak pouhým (= upřímným) srdcem miluje« (Jungmann z Krameriových Letop. Troj.), právě tak, jako by bylo lze říci »toho nemilovati nemohu…«. Lze říci i, že máme »nejen nenáviděti, ale i číti milost v sobě k družci« (= cítiti lásku k bližnímu), anebo »takéž (= právě tak, stejně) dobrého, ktož má, ne nenávidí, ale miluje« (Sl. stč. ze Štítného), kde — v protikladu — by bylo možno napsati i »nejen ne nemilovati…«. Ale doklad, že bylo možno říci v přímém a prostém záporu na př. »já ho nenenávidím« s významem něm. »ich hasse ihn nicht«, sotva kdo najde; a kdyby se našel, nezněl by česky, příčil by se českému způsobu myšlení i mluvení.

A nyní se podívejme na ty tři doklady z nové češtiny, jež jsme položili na počátek tohoto výkladu. Všem třem společný znak jest, že je ve větě mimo očekávaný zápor slovesa ještě jiné slovo (nic, ani), které ji Čechovi činí samo zápornou. Řekneme-li »nic (ani) nenávidím«, je to věta snad po stránce logické se stanoviště novočeského nesprávná, protože by se podle novočeské zásady zápor měl opakovati i u slovesa, aby byl plně vyjádřen, ale každý Čech jí rozumí jako větě záporné, protože o tom při slovech nic, ani nemůže býti pochybnosti (možnost, že by kdo v oněch větách slovu nenávidím přikládal význam »nemiluji« místo obmýšleného významu něm. »ich hasse nicht«, rovná se přece skoro nule). Že věta se slovy jako nic (nikdy a p.) nebo ani v staré češtině mohla míti ještě i sloveso bez negace, znamená v našich očích pro češtinu novou málo: příčí se nám tvořiti pro novou češtinu zákony na staročeské kopyto. Kdybychom řekli »nic (ani) nenenávidím«, každý Čech, který není zvyklý učeně mudrovati o správnosti nebo nesprávnosti jazyka, kterým mluví, jak ho naučila mluviti matka Češka, pocítí, že mluvíme nějak divně; snad začne pozorovati, nekoktáme-li trochu. Z toho nám plyne pravidlo, že sloveso nenáviděti ve větě, jejíž záporný smysl je už jinak nepochybný, záporné částice míti nemusí ani nemá: věta nic (ani) nenávidím je nám češtější než »nic (ani) nenenávidím«.

Jinak je ve větě s tímto slovesem, která má míti záporný smysl aniž má slovo jiné, z něhož by tento záporný smysl byl zřejmý: tu, musí-li již sloveso nenáviděti ve větě býti, negace u slovesa býti musí, věta nenávidím ho nemůže podle libosti znamenati jednou něm. »ich hasse ihn«, po druhé »ich hasse ihn nicht«. Ovšem, k tvaru nenenávidím se odhodláme opravdu jen z nutnosti; děvče na př., kterému vyčítají, že dobrého člověka nenávidí, snad zvolá »já ho nenenávidím, ale nemám ho ráda«, aby se hájilo přímo proti výtce.[3] Kde takové nutnosti není, dobrý stylista se raději všem nesnázím vyhne a užije jiného rčení (nemám v nenávisti, ne že bych nenáviděl a p.), a snad si nějak pomůže nejraději i ve větách, kde je možno říci nenávidím m. nenenávidím.

Podobné doklady nalézáme i u záporných sloves nedostati se, nedostávati se s významem »scházeti, chyběti«. Také zde v staré i nové době čítáme a i v hovoru slýcháme věty, v nichž ve větě s jiným slovem záporným sloveso nedostati (nedostávati) se nové negace nemá; tak na př. lat. slova »nihil mihi deerit« Ž. 22, 1 překládají některé stč. žaltáře ničehož mi sě nedostane (nebudu míti nedostatku Kral. 23, 1), nebo čteme v Alexandreidě větu nic sě v nich (vlastech asijských) nedostává (= nic v nich neschází), při čemž ovšem musíme míti na paměti, že jde (jak správně připomíná Gebauer v Sl. stč.) o památky z doby, kdy věta se slovem nic snad ještě nemusila míti slovesa se zápornou částicí, kdy tedy zde nemusila býti negace dvojí. Ale potřeba negace i při slovech jako nic, ani se ustalovala již v staré době, proto již v památkách z 15. st. nalézáme i doklady s dvojí negací, kde nedostati (nedostávati) se má význam »scházeti«; tak v bibli Olomoucké čteme 2 Esdr. 9, 21 nic sě jim nenedostávalo (nihil eis defuit, Kral. Neh. t. v ničemž nedostatku neměli), v Kořečkově Nov. Zák. z r. 1425 1. Kor. 1, 7 aby sě vám nic nenedostávalo (ut nihil vobis desit in ulla gratia, tak že nemáte žádného nedostatku v žádném daru Kral.).

Mezi nenáviděti a nedostati (nedostávati) se je ovšem podstatný rozdíl ten, že vedle nedostati (nedostávati) se je dosti častý — třebas ještě řidčejší — i kladný tvar dostati (dostávati) se, a že tvar záporný vedle kladného významu »scházeti« může míti a mívá skutečný význam záporný (na tebe se nedostalo; nedostává se nám pochvaly každého dne). Proto je na větách s nedostati (nedostávati) se možný někdy i dvoj smysl, může nastati pochybnost, máme-li týž tvar pojímati ve smyslu kladném (scházeti) či záporném (nescházeti); ve větách s nenáviděti takové nejasnosti snad nikdy nebývalo. Z Hrubého překladu Petrarkových Knih proti štěstí i neštěstí (1501) jsme si vypsali doklad (13a, kn. 1, hl. 9), kde hned za sebou týž tvar čteme v různém smyslu: »plnému a dokonalému nic se nedostává (nihil deest = nic neschází), ale jistě nedostáváť se (deerit = schází ti) mnohého, jestliže těch věcí, kteréž smy (= jsme) předpověděli, nemáš«. Slov, která mohou býti nejasná, chrániti se má každý spisovný jazyk a chrániti by se měla i čeština; a protože se sloveso s dvojí negací jazyku našemu příčí, bylo by nejlépe i tvaru nedostati (nedostávati) se, kde by ho žádal smysl, raději se vyhnouti. Že to obratnému stylistovi není v češtině nic nemožného, poznati může čtenář ze způsobu, jak se v našich hořejších dokladech vyjádřili překladatelé bible Kralické; ač znali české překlady biblických textů a hleděli zbytečně se od nich nevzdalovati, je zde viděti zřejmou snahu po výrazu zřetelném a při tom českému jazyku přiměřeném. Této snahy je ovšem zase třeba zejména, kde záporný význam věty není zřejmý z jiného záporného slova mimo negaci při slovese. V Rožkových »Květech krve« (Přítel domoviny 30) čtli jsme na př. větu »pošlu k vám svou paní, aby se přesvědčila, nedostává-li se vám čeho«; spis. chtěl říci patrně »neschází-li vám nic« a měl se podle toho také zřetelně vyjádřiti. Kde by výraz nedostávati se měl býti ve smyslu záporném (»nescházeti«), měl by se vždy položiti nějaký výraz kladný s negací (tedy nemíti nedostatku a p., nebo nescházeti, nechyběti; že scházeti v tomto významu není slovo nesprávné, jak se stále mnoho lidí u nás domnívá, vyložili jsme již 2, 196 n.).[4] —

O slovese nenáviděti máme ještě dvě poznámky. Brusy učí, že jeho předmět má býti v genitivě, ne v akusativě: »nenávidí občany své, správně občanů svých«, mat. Brus 3, vyd. 207. Sami jsme v prvních ročnících někdy kárávali, užil-li kdo u toho slovesa 4. pádu. Není pochyby: stará slovanská vazba je zde s 2. p., to dokazuje církevní slovanština i stará čeština; a vazba tato má příčinu právě v tom, že ne-náviděti je sloveso původně záporné. Ale necítíme již dávno v nenáviděti slovesa záporného, nenáviděti nám neznamená »nemilovati«, nýbrž »míti v nenávisti«, a protože předmět sloves a rčení smyslem podobných slovesu nenáviděti vyjadřujeme 4. pádem, již v starší češtině se objevují doklady s touto vazbou i u slovesa nenáviděti, ovšem řídké.[5] Tak v 16. st. (Rada zvířat) »svini, kterouž já nenávidím«, u Veleslavína »nenávidí jich jako nakažení morní« (= morovou nákazu); v. Kott 2, 126. Říkáme-li a píšeme »nenávidím ho, bratra, té, vás« a p., cítíme v takových předmětech akusativ, ne genitiv, a proto říkáme a píšeme, nezadrží-li nás poslušnost brusů, také »nenávidím ji, bratry, sestru« atd. a musíme se do genitivních tvarů jen nutiti. Zejména u předmětů neživých se nám příčí 2. p. (poučný je v té příčině doklad z Veleslavína, jejž jsme právě uvedli). Genitiv je zde archaismus, kterého zapovídati nelze, ale kterého zákazy akusativu proti nezadržitelnému proudu jazykového vývoje nezadrží.

V 3. os. mn. č. dovoluje Brus tvary nenávidí (závidí) i nenávidějí (závidějí), ale sám přiznává, že obyčejnější je tvar první (na př. bible Kralická užívá, pokud vidíme, jen jeho). Podle jediné obvyklých tvarů nenáviď (záviď), nenáviďme (záviďme) v rozk. zp. a nenávidě, -íc (závidě) v přech. měl by se za správný uznávati jen tvar nenávidí (závidí), jak učí na př. Pravidla.

Naše řeč 1, ročník 8/1924

Předchozí Zvoditi

Následující Obvyklý, obvykle