Zápis, zápiska

[Hovorna]

(A. B.) Zápis je původně jméno činnosti, zapsání nebo zapisování (zápis do knih, do školy atd.). Takovéto názvy abstraktní se však přenášejí často na představy konkretní, na označení věcí, které jsou výsledkem, předmětem nebo prostředkem té činnosti (psaní = 1. činnost, 2. co je napsáno; pití = 1. činnost, 2. nápoj; mazání = 1. činnost, 2. to, čím se maže atd.); proto zápis znamená pak také to, co bylo zapsáno (na př. je o tom zápis v knihách). Jiných podobných odvozenin se užívá jen v tomto významu konkretním, na př. spis, úpis, opis atd. K slovu zápis je tvar zdrobnělý zápisek (jako spis — spisek): Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka (Šimáček). Zápiska je tvar ruský (jako perepiska = přepis, korespondence, vypiska, vypisočka = výpisek, raspiska = kvitance atd.); u nás svádí k tomuto tvaru to, že se slova zápisek užívá obyčejně v množ. čísle zápisky, která se ovšem shoduje s množ. číslem jmen ženských, zvláště když se pak i v 6. p. místo »v zápiscích« říká »v zápiskách« (aby se kmenová souhláska neměnila). Správný tvar je tedy zápisek. — Proč se neříká paní doktorka, paní poslankyně, proč na cedulích biografů netisknou Zuzana Marvillová (nýbrž Suzanne Marville), proč se na plakátech tiskne »Janošík od Jiří Mahena«, na to není spravedlivé ptáti se nás, nýbrž těch, kdo to píší. My jsme se přece o těch věcech, zvláště o první, napsali až do omrzení.

Naše řeč 1, ročník 8/1924

Předchozí Veřejny

Následující Zavazadlo