Čárka po neukončené přímé řeči

[Drobnosti]

(J. J.) Jsou to případy jako na př. tento: „Spí, ale slabostí…“, řekla matka. — Má se za neukončenou přímou řečí psát čárka, či stačí k oddělení řeči přímé od věty uvozovací jen ty tři tečky? Pravidla čes. pravopisu nám o tom nic výslovně neříkají, ale prostou úvahou bychom došli k tomu, že by čárka za takovou neukončenou přímou řečí být měla, neboť ty tři tečky označují jen neukončenost věty, nikoli také rozhraní mezi přímou řečí a větou uvozovací. Ale naši spisovatelé tu obyčejně čárku nedělají. Tak píše na př. Al. Jirásek: „A kdy se stalo —“ volal vladyka zkaleným hlasem. J. Herben: „Včera do rána, jak vejdu do kravína, přes noc už byly v chlívě…“ zakoktala hospodyně. I. Olbracht: „Když je člověk od sedmi let u cizích lidí…“ řekl s jakousi nepřirozenou trudnomyslností. E. Bass: „Nesmysl…“ brumlal Petr už v peřinách. J. Mařánek: „Chci vidět poslední útočiště vznešených Rožmberků…“ řekl Jindřich. M. Pujmanová: „A i kdyby bylo —“ ujelo jí. Vysvětlíme to asi tím, že čárka po těch třech tečkách vskutku má význam jenom formální, a že se tedy vynechává, podobně jako se vynechává tečka po neukončené větě: »To nejde, táto,… to je naše tajemství…“ (E. Bass.)

Naše řeč 6-7, ročník 32/1948

Předchozí Jiří Haller: Dvě nové knihy o českém jazyce

Následující B. K.: Česká věta v theorii a praxi